Michal Tuška: fotograf volné přírody
Jací jsou krkavci?
Kdo by neznal krkavce ?! Nakonec stejně jako o vlkovi, medvědech a třeba jelenovi, se dovídáme z pohádek již v nejranějším dětství. I když je nám z této doby jejich život i povaha vcelku jasná, je to jen další omyl dětství, ze kterého obvykle jednou vyrosteme.
Tak třeba právě krkavci jistě nejsou zakletí bratři a ani zlí čarodějové. Rozhodně také nejsou jen černí. Jsou to takoví severnější papoušci se silně masožravými sklony. Jejich barva je nudně černá jen zdánlivě. Kdo viděl krkavce z blízka, za slunného dne, musel přiznat jeho neskutečnou schopnost měnit barvu, podobně jako třeba tropičtí motýli rodu morfo. Podle úhlu dopadu světla se lesklá a sytě černá barva mění od temně modré až po zlatě smaragdovou metalízu. Nejen krásné lesky barev peří je spojují s papoušky. Jsou také neuvěřitelně chytří a učenliví. Jediné, co jsem u nich za mnohá pozorování neobjevil, je schopnost číst. Počítat ovšem umějí docela obstojně. Tedy upřesňuji, neumí číst lidské emoční pole. To na krátké vzdálenosti velmi dobře umí nejen většina savců včetně šelem, ale z říše ptáků třeba orli nebo také jeřábi. Určitě i mnozí další, o kterých zatím nevím. Zato přesně čtou možné nebezpečí z pouhého způsobu pohybu člověka v přírodě.
Rád bych tu pověděl něco o těchto zajímavých představitelích čeledi krkavcovitých.
V počátcích mého objevování hor jsem je občas zahlédl obvykle právě jen v kontaktu s horami. Byli to opravdu vzácní jedinci. Mnoholetou a až přehnanou ochranou se dostali do současné početní převahy, kterou docela slušně využívají k plenění ostatních ptáků, ale zdaleka nejen jich. Není to jejich chyba. Je to opět jen důsledek lidských špatných rozhodnutí, především vžitá snaha všudypřítomných lovců postřílet nebo hůře otrávit všechno, co má zahnutý zobák. Tady, právě díky rovnému zobáku, krkavci hodně vydělali. To tu ale nechci řešit.
Krkavci jsou velcí a silní ptáci, výborní letci a dobří lovci. Samozřejmě i významní sanitáři přírody. Dovedou se dobře sdružovat, předávat si dovednosti i aktuální informace. Perfektně poznají podle pohybu člověka v lese, zda je jen neškodný turista nebo zda není na lovu a dovedou předvídat i možnost ulovení nějaké větší zvěře, kde si v dohledu počkají na čerstvou potravu z úlovku lovce. Také někdy prozradí, co se v přírodě děje. Několikrát mě navedli na místo, kde ležela padlá zvěř. Obvykle po nedohledání lovci po naháňce nebo individuálním lovu. Jednou jsem takto našel torzo jelena, z kterého již zbyla jen hlava, ale se stříbrnou trofejí. Nějakou dobu tato trofej vévodila příslušné lesní správě, než se k ní přihlásil nesvědomitý lovec.
Krkavci v současné době už zdaleka nežijí jen v horách, není je problém uvidět ve velkých hejnech i v otevřených nížinách.
Když jsem se pokoušel krkavce pozorovat a později fotit, objevil jsem jejich skrytý život i jejich zvláštní povahu. Také zvláštní schopnosti. Tou první bylo zjištění, že krkavci mají dobrý pojem o počtech. Jak hluboko jejich mudrci pronikli do matematických disciplín nevím, ale sčítat a odčítat malá čísla umí. Diferenciální rovnice 2. řádu a ani Booleova algebra je asi zajímat nebude, ale to co umí, umí dobře. Učí se jen to, co je jim prospěšné. Přiznám se, že jsem uvedené matematické operace v životě taky nikdy neuplatnil.
Poznal jsem to i u jiných krkavcovitých ptáků, ale jejich královská rodina krkavců to musí umět nejlépe. Uvedu jednoduchý příklad. Když si uděláte šikovný kryt pro fotografování třeba u újedi, poznají, že jste se v něm skryl a nepřiletí k potravě. Stačí čerstvé stopy na sněhu nebo v ranní rose. Na spoustu ostatních živočichů stačí malá finta. Nechat se ke krytu doprovodit někým, kdo po chvíli od krytu odejde a dle většiny živočichů je tím po nebezpečí. Krkavec ví, že ke krytu šli dva lidé a odešel jen jeden. Nepomůže ani jít tam ve třech a nechat postupně svou početní kamufláž odcházet po jednom. Nezkoušel jsem, kolik lidí by už krkavce zmátlo, ale obvykle v okolí není jen jeden a všichni si touto rovnicí lámou své opatrné hlavy. Že více hlav více ví snad vzniklo právě u krkavců...
Další zajímavý zážitek byl o jejich pozorovacích schopnostech. Kamarád si postavil maskovací stan a v jeho okolí nějakou dobu přikrmoval zbytky ulovené zvěřiny. Do krytu nechodil, jen zpovzdálí kontroloval, zda už si krkavci na kryt zvykli. Až se v okolí objevovalo větší množství těchto "koumáků", za tmy se do krytu vkradl a čekal na rozednění. Krkavci se s nástupem dne opravdu ukázali, ale žádný k návnadě neslétl. To trvalo několik dní a situace se neměnila. Kamarád má také velké zkušenosti s focením přírody a dumal, co je špatně. Pak mu to došlo. Jediné, čím se lišil jeho pobyt v krytu od jeho opuštění, byla relativně velká přední čočka teleobjektivu, která vždy krkavcům řekla, že člověk v krytu je. Vytvořit si spojení podivného skla s přítomností člověka je už náročná asociace. Nechat ovšem drahý objektiv uprostřed lesa je vcelku hazard. Vymyslel ale fintu. Do plátěného maskovacího návleku vsunul běžnou zavařovací sklenici a nechal její skleněné dno vykukovat z krytu. Po několika dnech se k návnadě již krkavci slétali klidně. Stačilo za tmy vyměnit zavařovací láhev za objektiv a krásné snímky byly na světě. Nepodceňoval bych ale určitě ani jejich čichové schopnosti.
Když jsem se dostal k možnosti fotit z krytu na slovenských horách, krkavci nikdy nepřiletěli první den, kdy jsem k němu přišel, i když jsem nachystal lákavé pamlsky. Druhý den už ale na lidské nebezpečí zapomněli a dali mi možnost je v klidu pozorovat i fotit. To trvalo téměř celou první mírnou zimu v této lokalitě. Na jaře si ale začali všímat změny krytu, který vždy můj příchod prozradil. Plechová ochranná okenice totiž po sejmutí slouží jako stříška nad okénkem pro pozorování. Od té doby na lákavé krmení za mé přítomnosti neslétli. Jen však při odchodu zase dám okenici zpět, už krouží kolem a čekají než se vzdálím z dohledu. To potvrdily i snímky z fotopasti. Vzhledem k faktu, že si umí informace předat, je pak jasné, proč tam žádný z poměrně velké komunity za mé přítomnosti dnes už nesedne.
Ještě než se naučili chápat tyto drobné nuance jsem o jejich přízeň nouzi neměl a občas mě i svými kousky pobavili. Když třeba napadla první větší sněhová nadílka, stejně jako většina živočichů se ze sněhu očividně radovali. Na velkou sněhovou vyfoukanou závěj se jich slétlo několik a v chumelenici začali dělat neuvěřitelné kousky. Váleli ze svahu sudy, metali kotrmelce a někteří závodili, kdo na zádech dojede nejdál. Dole se chvíli pošťuchovali a pak svým rozvážným krokem opět zamířili k vrcholku duny. Toto představení jistě mělo i očistný aspekt, ale zjevnou radost a hru by tu přiznal snad každý pozorovatel.
Dovedou také zcela koordinovaně pronásledovat dravce, ale nejraději dotírají na orly. Orli jsou jejich jediní přirození predátoři, ale krkavci jim to tvrdě vracejí. Ze začátku mi velice vadilo, že jen se na nejvyšší pozorovatelně kopce, ohromné a staré jedli, usadil orel, ihned ho začalo obtěžovat hejno krkavců. Dělají na ně nálety ze všech stran, nejčastěji zezadu, a nenechají je chvíli v klidu. Také je hlasitým křikem prozradí na míle daleko. Tím jim berou možnost nenadálého lovu. Také se vehementně snaží využít příležitosti, či chvilky nepozornosti orlů a zaútočit na jejich snůšku nebo mládě. Vzhledem k jejich současným početním stavům jde o téměř fatální nebezpečí pro udržení orlí populace v krajině. I když mi tato jejich vlastnost hodně vadí, už mnohokrát mě právě jejich křik při obtěžování orlů upozornil na jejich přítomnost a někdy jsem to zúročil i v dobré fotce.
Na začátku jsem psal, že asi neumí číst lidskou emoční energii. K tomuto závěru mě vede právě mnohokráte opakovaná zkušenost z fotokrytu. Na vcelku malé loučce se nedá předpokládat, že by mou přítomnost, především medvědi, nepoznali už jen z lidského pachu. Ten je pro zvěř velmi akutní signál o nebezpečí. Obvykle druhý den se tu ovšem pohybovalo více zvěře, která o mé přítomnosti již věděla, ale necítili tu v emoční energii žádné nebezpečí. Jsem pevně přesvědčený, že někteří medvědi mě tu dovedli identifikovat a nebrali mou přítomnost za opravdové nebezpečí.
Pro rychlejší náběh potřebné klidné energie obvykle čtu nebo píšu své texty. Dobrý je i krátký spánek nebo soustředění na jídlo. Jak se má energie změní z napjatého očekávání na soustředění se na knihu nebo psaní, velmi to urychlí příchod nebo přílet jinak nedůvěřivé zvěře.
Na krkavce to ale nemá žádný patrný vliv. Dávno mě měli prokouknout a pochopit svým bystrým mozkem, že právě ode mne žádné nebezpečí nehrozí i kdybych držel krmení na loučce v holé ruce. Také mě mnohokrát viděli roznášet po louce různé dobroty, na kterých si ostatní strávníci bez újmy na zdraví mnohokrát pochutnali. Tady je jejich schopnost učit se z pozorování a pochopit situaci nulová. Také zjevně vycítit mé emoční pole, tedy jakási jejich schopnost empatie, se bude limitně blížit nule. Jednoduchou rovnici: „tento člověk - žádné nebezpečí = dostupná potrava“ jim vyřešit nejde.
Obavu z mnohaletého a urputného pronásledování lidmi mají již nejspíš pevně uloženou v DNA. 