Michal Tuška: fotograf volné přírody
Soumrak krmelců a rozkvět kazatelen.
Ještě jednou bych se rád vrátil k prvnímu, zde uvedenému článku o krmných zařízeních. Zde bych upřesnil souvislosti a nabídl pohled na zjevnou rozpolcenost přístupu ke způsobu dokrmování zvěře .
Mnoho let jsou krmelce součástí naší přírody a především myslivosti . Nacházíme je, nebo alespoň jejich torza, snad ve všech částech naší krajiny. Lidová tvořivost vystavěla pestrou paletu staveb od prostých jesliček přes prostorné seníky až po jednopatrové stavby, kombinované s pozorovatelnou. Všechny tyto stavby měly vždy primární funkci, a to přikrmování zvěře, v době před začátkem zimy a v době nouze. Byla to samozřejmost. Mnohá tato zařízení byla dobře vedena a hojně navštěvována zvěří. Starost o zvěř patřila k přirozeným povinnostem myslivců i lesníků.
V posledních letech se množství těchto provozovaných zařízení prudce snižuje.Některé krmelce spadly, jiné mnoho let zejí prázdnotou a jen čekají na svůj konec. Se zájmem čtu a sleduji polemiky v zájmové i odborné literatuře a mnohdy žasnu, kam až může dojít argumentace o škodlivosti krmelců v "moderní přírodě".
Velmi nerad, ale musím uznat, že les je v současné době státem vnímán především jako továrna na dřevní hmotu. Z ekonomického hlediska by bylo nejlepší zasadit jen rychle rostoucí dřeviny, monokultury a vyhubit vše, co snižuje výtěžnost lesa. Naštěstí tak daleko ještě nejsme a já věřím, že snad ani nikdy nebudeme.
Jak se dostaly krmelce do konfliktu s výtěžností lesa mě docela překvapilo. Je příznačné, kým jsou podobné moderní studie generovány. Tedy obecně se šíří myšlenka, že v okolí krmelců jsou zvěří devastovány přilehlé lesní porosty. Na tom samozřejmě kus pravdy může být, je ovšem otázkou, jak krmit, čím krmit a na kolika místech. Pokud založíme na klidném a vhodném místě krmné zařízení s bohatou a pestrou nabídkou potravy, pak si zaděláme v okolních porostech na citelné potíže. Odborníci už řadu let zkoumají důvody loupání zvěře. Četl a slyšel jsem mnohá zdůvodnění, některá zajímavá, některá absurdní. Když pomineme možné teorie a ponecháme si jen fakt škodlivosti této činnosti na porosty v okolí krmného zařízení, pak nám logicky zůstane problém dlouhodobé koncentrace zvěře na malé ploše, v klidu u zdroje potravy. Ať už zvěř dělá škody na čemkoli a pro cokoli, pak je fakt, že když jí bude na jednom místě koncentrováno hodně a dlouho, budou lokální škody devastující.
Proto se vraťme k otázce čím a na kolika místech krmit. Dříve bylo dobrým zvykem zakládat spíše menší krmelce a občas, například jednou týdně, předkládat ke kvalitnímu senu pestřejší nabídku v podobě sušin, letnit či jádra. Bylo dobrým zvykem obdělávat na jiném místě políčko pro zvěř, na jiném místě bylo vhodné založit slanisko. O každý krmelec se obvykle staral někdo jiný a zodpovídal hospodáři za jeho provoz i jarní úklid, včetně vyčištění a desinfekce. Potrava byla předkládána do korýtek, tedy nepodléhala tak povětrnostním vlivům a zvěř při její konzumaci nesbírala s potravou trus a vněm nákazy a cizopasníky. Byla tak v různých krmelcích předkládána i různá potrava. Tlupa zvěře u krmelce obvykle za první návštěvu, pokud nebyla rušena, spotřebovala vše kromě sena. Své teritorium dobře znala. Vodící kusy dovedly tlupu k dalšímu zdroji. Pokud nebylo zakrmeno, šlo se hledat dál. Zvěř tedy neležela celé dny u jednoho zdroje a nedevastovala soustředěně jeden porost. Toto pojetí myslivosti, tedy aktivity, už v názvu nesoucí jasný signál, přinášelo spolu s dalšími aktivitami přiměřený stav zvěře i lesa. Je třeba si ale přiznat, že tento stav byl náročný na čas,vyžadoval hodiny práce s přípravou vhodné stravy již během roku, vyžadoval práci na políčcích a předně vyžadoval silný vztah k přírodě a zvěři. Pravda, v některých honitbách se zvěř měla tak dobře, že její stavy časem logicky začaly páchat plošné škody.
Moderní pojetí myslivosti, dle mého pohledu, výrazně odbočuje od původní, lidové myslivosti a spíše bych hledal pro nové označení této činnosti podobné slovo jako je běžně používané označení na Slovensku, a to "polovník". Tím se nijak nechci dotknout tradičního polovníctva na Slovensku, jen mi nějak vyprchává obsah slova myslivost v novém pojetí , vzhledem k mé vážné obavě, že začíná jít především o lov. Tady se pak dá najít druhý a dosti zásadní důvod, proč je vlastně krmelec v lese nežádoucí. O něco výše jsem vysvětloval potřebu více menších krmelců v honitbě a tady je ten "zakopaný pes". Dobré myslivecké mravy totiž zakazovaly lov u krmelců v okruhu 200m a dodržování se považovalo za mysliveckou čest. U krmelců také málo kdy stály v tomto okruhu posedy a už vůbec ne posedové, zateplené chatky. Běžný, vcelku nepohodlný žebřík byl většinou navštěvovaný zřídka, spíše pro sledování stavu zvěře u krmelce. Vystřelit z tohoto místa obvykle vyžadovalo vysvětlení ostatním členům spolku. S tímto světem jsem mnoho let dobře obeznámen a nejsem tak naivní, abych nevěděl, že to vždycky a všude zas tak růžové nebylo. Byly ale vcelku mnohem více respektovány zásady myslivosti. Když si vezmeme současný trend zmenšování honiteb a opomeneme důvody této chystané změny, pak nám vyjde jasný problém s výrazným zmenšením lovecké plochy v honitbě. Když si řekneme, že pro pohyb zvěře revírem potřebujeme šest až osm vzdálenějších krmných zařízení, opíšeme 200 metrový kruh kolem každého a připočteme prostor v okolí hranic honiteb, kde by lov také neměl probíhat, pak nám z minimální výměry honitby pro lov moc nezbude.
Určujícím na současném trendu je několik významných posunů k přístupu. Honitby již často vlastní nebo pronajímají malé skupiny lidí. Obvykle nemají čas ani zájem během roku sbírat a sušit vhodnou potravu do krmelců. Je to pracné a časově náročné, vyžaduje znalost nutričních hodnot, způsobu sušení , dávkování ,vhodné prostory pro skladování a další obtíže. Když přistoupíme na tezi, že krmelec je vlastně "škodná", pak máme vyhráno. Řešení je pak nasnadě. Terminus technicus "krmné zařízení" a vše, co je s ním spojeno, lehce obejdeme zcela běžnou a rozšířenou praxí. Na vhodné místo stačí přivézt "krmnou hromadu". Lov z velmi dobře vybavených, vždy zamčených, pohodlných posedů v blízkosti hromad je fenoménem současné doby a zoufalým úpadkem myslivecké etiky. Je spodivem, že všem zarytým odpůrcům krmelců najednou nevadí celá plejáda problémů tohoto "krmení".
Pojďme se na uvedený způsob předkládání potravy podívat blíže. Principiálně je to řešení mnohem horší jako krmelec. Pár hromad nějakého odpadu přiláká a dlouhodobě váže v době nouze značné množství zvěře a ta samozřejmě v přilehlých porostech páchá závažné škody. Nutriční hodnota takto předkládané potravy je zcela mimo nekonečné debaty o tom, co by se mělo předkládat zvěři v krmelcích . Tyto většinou levné odpady ze zemědělství, obchodních řetězců či potravinářské výroby, trpí povětrnostními vlivy, jsou rozmočené,rozšlapané, třeba i několikrát zamražené a rozmražené a nakonec i plesnivé. To vše je velmi nevhodně smícháno s exkrementy obsahující nákazy i cizopasníky. Vše je tolerováno a přehlíženo přednostně z jediného důvodu, u hromad se může lovit. Hromada není krmné zařízení, dále je téměř bezpracná a levná. Obvykle je vyměněna za ulovený kus zvěřiny a v neposlední řadě se nijak na jaře nečistí. Odolné nákazy a cizopasníci si jen počkají na další sezónu... Okolní porosty mohou být devastovány. Pokud budeme tvrdit, že zvěř si má poradit sama, pak do přírody rozhodně nepatří ani tyto hromady.
Ještě poslední úvaha, když už byla řeč o posedech - všimli jste si někdy, kolik posedů je všude kolem? Velmi málo se používají staré, otevřené, jednoduché žebříky se sedátkem. Zato zateplených kazatelen roste všude kolem spousta. Klasická myslivost přitom nabízí mnoho způsobů lovu. Osobně si vážím jen osamoceného lovu šouláním.
Velmi rád jezdím do slovenských hor a poslední roky se zaměřuji na šelmy. V odlehlých a rozsáhlých lesích Slovenska nenajdete žádný "plot" posedů okolo lesa a pokud už na nějaký posed narazíte, je to téměř výhradně otevřený žebř, případně se stříškou. Několikrát kolem mého maskování prošli slovenští polovníci. Loví na základě znalosti pohybu zvěře v přírodě, na jejich migračních trasách, na cestách od potravy ke krytu. Přes fakt, že při dobrém větru a v ranních či večerních hodinách se mohou potkat i s medvědem, nelezou tak často po posedech. Jejich způsob lovu je mnohem více řízen věděním a znalostí přírody, než čekáním u návnady. Bojím se, aby jsme jim naše nezpůsoby neimportovali.
MT
P.S. Text jsem psal poměrně dávno. Dnes už i slovenské polovníctvo doznalo značných změn. Tolik posedů jako u nás v horských lokalitách sice není, ale přístup k lovu u hromad je s ČR identický. Kde nejsou posedy, loví se často z pohodlí SUV.