Michal Tuška: fotograf volné přírody
Velmi rád jezdím do slovenských hor. V posledních několika letech jsem si oblíbil Slovenské Rudohoří, ale zdaleka nejezdím jen tam. Snažím se vyfotit šelmy v jejich přirozeném prostředí a musím přiznat, že mi zatím moc radosti nedopřály. Pro získání těchto fotek je nutná velká trpělivost a mnoho hodin v přírodě. Na Muráňské planině, ale nejen zde, jsem si uvědomil jednu zásadní, mylnou představu naší lovecké veřejnosti. V naší republice se obecně prezentuje všechno, co má zahnutý zobák nebo silné zuby (mimo bobra) za škodnou a lov všech těchto nepřátel drobné zvěře za oprávněný a užitečný. Tento lety zakořeněný názor a obava, že nebude co lovit, když "NAŠI" lovnou zvěř dříve uloví něco jiného, je poněkud zpozdilý . Můj poměrně častý pobyt na slovenských horách a především na Muráni mi nabídl zajímavý pohled na tamní realitu.
V prostředí, kde se běžně vyskytují všichni hlavní predátoři drobné zvěře, dravci i šelmy, je překvapivé množství zajíců, jsou zde kurovití ptáci a nechybí ani srnčí zvěř. Zajíců je zde tolik, že kdykoliv při ranním, či večerním fotolovu na nějakého narazím. To se mi zdaleka nedaří v naší krajině, prosté predátorů. Troufám si říct, že zajíc na Muráni nijak dramaticky nereaguje ani na člověka i když si samozřejmě udržuje odstup, ne však mimo dostřel. Dokonce se mi stalo, když jsem delší dobu odesílal SMS zprávy a seděl jen tak ráno na loučce, pásl se zajíc cca 5m ode mě. Vůbec mu nevadila moje přítomnost a kdybych se nerozumně nezačal natahovat po foťáku, mohl jsem ho docela dobře vyfotit mobilem. Až když vycítil, že se můj zájem obrátil na jeho maličkost, pomalu odhopkal za okraj smrků. Podobně jsem ve snaze vyfotit medvědy na Polaně vyfotil srnčí říji. Srnec a dvě srny víc jak hodinu běhali na louce, kde byl večer medvěd. Zvěř v těchto horách prostě umí s rizikem počítat a nijak dramaticky není predátory devastována. Zato kolové, či jiné hony na drobnou zvěř vzhledem k náročnosti terénu se zde příliš použít nedají.
Abych byl objektivní, musím tu samozřejmě přiznat, že zcela největším "predátorem" v naší, tzv. kulturní krajině (hrozné spojení), je jistě motorizmus. Na naší velmi husté síti komunikací zahyne neskutečné množství zvěře. Vzhledem k tomu, že služebně často jezdím autem , vidím denně na silnicích uhynulou zvěř, a to od drobné, až po vysokou. S tím ale asi žádná síla nepohne. Snad by se daly omezit ztráty, kdyby řidiči věděli, jak snížit riziko střetu se zvěří. Většina sražené zvěře se objeví ráno. Je to samozřejmě tím, že jsme donutili zvěř žít nočním životem a proto je její největší pohyb právě v noci. To by ještě tak nevadilo. Problém je v tom, že kolem silnic nejčastěji sečeme trávu a na mladou,šťavnatou, rašící trávu se přichází pást zvěř nejraději. Pokud jste někdy v úplné tmě šli po silnici a kolem jelo auto s dálkovými světly, jistě si vybavíte ten nepříjemný pocit, který Vás táhl přímo mezi světla. Stejně je to se zvěří. Pokud si je člověk vědom tohoto rizika, pak v momentě, kdy zahlédne lesk očí na krajnici(v rovných úsecích jsou vidět na desítky metrů) většinou stačí přepnout na potkávací světla a nic se nestane. V opačném případě velmi pravděpodobně dojde ke střetu. Pokud půjde o větší zvíře, zdaleka nemusí být ohrožena jen jeho bezpečnost. Viděl jsem auto devastované nárazem jelena.Posádka vyvázla jen zázrakem bez větších zranění.
Tady bych opustil školení BESIPu a vrátil se k původní myšlence. Je zcela mylné a především zásadně sobecké domnívat se, že les je tu jen pro naše potěšení a drobná zvěř jen pro náš lov. Když uvážím značnou nereálnost plošného návratu velkých šelem do naší republiky, stále ještě můžeme dát prostor alespoň velkým dravcům. Jejich potřebný biotop je už jen na málo místech a tak přemnožení nehrozí. Rozhodně si za stav drobné zvěře můžeme sami a rozumné množství dravců, či několik kusů šelem nám drobnou zvěř nevyhubí.
MT