Michal Tuška: fotograf volné přírody
Divočáci mně zaujali už někdy kolem roku 1972 a každým rokem se jejich pozorování v příhodných obdobích věnuji. Mněl jsem , jak už jsem zde dříve psal , velmi dobrého učitele - lesníka, který mi dal prvotní informace a přidal své zkušenosti. Divočáci mně nadchli mnoha svými vlastnostmi a jejich tehdy většinou noční pozorování bylo pro mladého kluka žádaným dobrodružstvím . Za těchto mnoho let zájmu cítím potřebu o černé zvěři něco sdělit.
I když hned v úvodu otevřeně přiznám, že je mám vlastně rád, a to rozhodně ne z kulinářského hlediska, budu se snažit být objektivní . Je docela pravděpodobné, že se někomu bude zdát mé tvrzení v některých aspektech nereálné, ale vše co píšu, vychází z dlouholetého a hlubokého zájmu a poznání.
Černá zvěř byla v podhůří Jeseníku na sklonku sedmdesátých let poměrně vzácnou. Populace se začala pomalu přibližovat k mému bydlišti především z oblasti vojenského prostoru Libavá, kde bylo po odsunu německé populace a likvidaci celých vesnic mnoho neobdělávaných polí a sadů. Dále rozsáhlé lesní plochy s klidem a bohatou potravou pro všechnu spárkatou zvěř. Na okrajích vojenského újezdu, po "příjezdu" Sovětských vojsk , dovnitř mohl jen málokdo, čekali lovci na občasné kusy černé i jelení zvěře, vycházející do okolních polí. Tady jsem je také začal objevovat a stopovat i já. Bylo mi třináct let.
Od té doby se vše velmi změnilo a z divočáků se stalo mediální téma varující před přemnoženou populací, před nedozírnými škodami na zemědělské výrobě a v neposlední řadě i senzacechtivá média ráda předloží otázku nebezpečí napadení člověka. Vždy mi tu chybí nějaké zamyšlení nad danou situací. Všechna média jen mechanicky převezmou kusou zprávu, bez sebemenšího rozboru příčin či důsledků. Rád bych tu uvedl svůj pohled na dané téma tak, jak jsem poznal život této zvěře a kde vidím problém já.
Černou zvěř jsem si oblíbil pro její vlastnosti a schopnosti. Je to velmi chytrá zvěř a kdo se o ni mohl starat v zajetí, potvrdí, že je chytřejší než pes. Je také velmi přítulná a hravá, což si jen málokdo dovede připustit. Má velmi dobré smysly a dovede se učit z nezdarů a chyb. Tlupa divočáků má svou hierarchii a svá přísná pravidla. Informace o potravě, nebezpečí, klidných místech pro kladení selat, se zde dlouhé roky předávaly starými bachyněmi. Tyto vedoucí kusy dobře znaly terén a učily mladé k nedůvěře ke všemu, co bylo cítit člověkem.
A tady je první problém současného stavu. Pokud se do médií protlačí informace, že něco je přemnožené, spustí to vždy vlnu vybíjení pod ochranou této mediální kampaně. Otevře to stavidla těm, kteří si rádi zastřílí na cokoli živého. Když se přihlédne k nepopiratelnému zhodnocení zvěřiny prodejem do zpracovatelské sítě, je to lukrativní důvod střílet ty největší kusy. Myslivost sice jasně říká, že populace se redukuje hlavně odlovem přírůstku, což je logicky správně, realita bývá zcela jiná.
Dobří myslivci a opravdoví hospodáři se snaží touto cestou jít, leč v poslední době začínají převládat komerční aktivity na hony vzdálené těmto zásadám. Tito komerční lovci o přírodě mnohdy mnoho nevědí, znají zato dobře zbraně a střelivo, v neposlední řadě možnosti prodeje všech produktů lovu. Když se pak objeví velký kus černé zvěře, jdou pravidla stranou. Velký úlovek může znamenat velkou trofej na stěně vedle krbu, ale vždy znamená hodně masa na prodej a jiné, zištné aktivity. První velký kus však většinou bývá vodící bachyně, která má za úkol naučit své potomky, kde se celý rok najde potrava a jak se vyhnout lidem. Osiřelá selata pak zoufale běhají po lesích ve snaze se nějak uživit. Pokud se jim nepodaří najít brzo tlupu, která je přijme , můžou docela silně strádat. Kolem lidských obydlí je vždy pestřejší nabídka potravy a vzhledem k jejich dokonalému čichu je jejich cesta jasná - půjdou k lidem. Té části, které se podaří dospět a vychovávat další generaci, přijde pak samozřejmé jit za potravou stále blíž k lidem a tak se pomalu začínají objevovat na okrajích vesnic a měst. Kruh se uzavírá - je potřeba více lovit.
V současné době nevidím východisko z tohoto začarovaného kruhu. Teoreticky by mohla pomoci stará myslivost se snahou ctít loveckou etiku a s opravdu řízeným odstřelem co se týká věkového rozvrstvení populace a úživnosti honitby. Pokud by se výrazně redukoval stav v okolí obytných aglomerací , pak by snad ještě zbývající staré a chytré kusy z odlehlých lokalit mohly navrátit část pořádku do nové populace. Od komerčního způsobu lovu však tohle čekat nelze.
Velmi významnou úlohu měli i silní kanci. Ve svém teritoriu - neberte mně za slovo, kanec není teritoriální v pravém slova smyslu, si vždy dovedli v období rozmnožování - chrutí udržet mladé kance od bachyní. Dnes se do chrutí zapojují bachyňky již v druhém roce života, které oplodní mladí kanečci. Mladá bachyňka silného kance neunesla a mladý se k ní přes dohled silného kance nedostal. Tím bylo přirozeně řízeno i zabřeznutí mladých bachyněk. Pokud silní kanci nejsou v potřebném počtu u tlupy v době rozmnožování , probíhá páření chaoticky a můžeme vidět velmi mladé vodící bachyně, které samy nevědí, co si počít, navíc se malá selátka objevují až do podzimu. Tato slabá selata pak nemají šanci přečkat zimu.
Tento stav je špatný, s tím nelze než souhlasit. Na vině však není jen velká přizpůsobivost černé zvěře, je třeba si uvědomit i vlastní díl viny v nesystémovém přístupu obecně lovecké společnosti. Ostatní lidé na tomto vývoji moc změnit nemohou. Snad by pomohl jen větší zájem o vlastní problematiku a osvětu s fundovanou mediální podporou.
Fámy a realita aneb čeho jsou divočáci schopni
Divočák je všežravec a jeho potrava je neuvěřitelně pestrá. Od malička ho matka učí hledat potravu a znát řekněme "agrotechnický plán" lesa. Bachyně se dovedou velmi účelně dělit o výchovu a v příbuzenském stavu dovolí krmení cizích selat. Staré bachyně žijí se selaty odděleně - proto jsou často zastřeleny v domnění, že jde o kance, kdy malá selata v podrostu ještě nejsou vidět. Mladší se asi po 14 dnech po kladení selat sdružují do "školek", ve kterých mají větší bezpečí a možnost klidnějšího odpočinku - vždy někdo hlídá. Dovedou velice účinně v rojnici procházet hnízdní místa na zemi, čímž můžou negativně ovlivňovat např, kurovité ptáky, včetně vzácného tetřívka. Divočák nepohrdne ani masem zvěře nebo padliny a staré kusy se snaží na krátkou vzdálenost, kdy dovedou neuvěřitelně zrychlit, i něco ulovit. Pokud vychází zkušený kus na kraj lesa, dovede se pohybovat neslyšně i v houštinách plných suchého listí a klestí. Na okraji otevřených ploch, ve stínu porostu, mnohdy desítky minut jistí. Jsou velmi vytrvalí chodci, za noc projdou i desítky kilometrů. Opravdu staří kanci procházejí svůj "revír" ,pokud je něco výrazně nevyplaší, v pravidelné smyčce a na jednom místě se většinou déle nezdrží. Jeden okruh může trvat i víc jak měsíc a je ovlivněn potravinovou nabídkou a klidem. Mají spoustu ochranných taktik v místech s častým lovem, o kterých tu nechci psát. Hlad v zimních měsících je ale nakonec často přinutí udělat fatální chybu u tzv. hromad.
Nebezpeční v podstatě nejsou,ale dovedou se velice statečně bránit. Dospělý kanec při obraně nebo postřelený kus nemá respekt z ničeho, bachyně v ohrožení selat dovede zle zaútočit. To jsou však zcela ojedinělé případy. Vždy reagují na okolnosti a snaží se včas vyhnout střetu s člověkem. Velmi dobře umí na kratší vzdálenost vnímat i rozpoložení mysli člověka. Špatná nálada, stres a nervozita není dobré rozpoložení, pokud se chcete dostat co nejblíže a déle je pozorovat. Perfektně poznají, kdy jim člověk není nebezpečný a umí vycítit, podobně jako pes, i náklonnost. Mnohokrát jsem byl ve vzdálenosti pod 20 metrů od bachyně, mám vyfoceno i krmení selat. Většinou jsem se jim znelíbil, když se otočil vítr. Pach člověka je od malička brán jako velmi nebezpečný signál. Mám ale zkušenost i fotky z případů, kdy jsem po chvíli focení klidně odešel z místa setkání a divočák, jednou dokonce i bachyně se seletem, zůstali na svém místě. Oba mně viděli na cca 20 mertů a vítr foukal přímo k nim. Jsem přesvědčen,že jsme oba věděli, že si nejsme nijak nebezpeční a cítil jsem z tohoto setkání jistou pohodu. Jindy se bachyně jen výhružně postavila a zle mrčela. Na můj klidný hlas se pomalu stáhla mimo dohled. Selata i další dospělé kusy vždy reagují na varovné zafunění útěkem. Za běžného pohybu tlupy se bachyně ozývá příjemně hlubokým a tlumeným chrochtáním, slyšitelným tak do 20 metrů. Tento zvuk dává vědět, že je v klidu a vede selata. Divočáci dovedou vydat krátký, nízkofrekvenční zvuk, asi bránicí, který má varovný účel a je pro člověka velmi těžko slyšitelný i jen na krátkou vzdálenost. V případě ohrožení dovedou do stopy vypustit varovný pach, který další kus identifikuje a odradí od původního směru, i když nemohl předešlý kus zahlédnout. Kanci a zvláště staří, se nepohybují spolu s tlupou, ale často se pohybují vzadu, někdy i stranou. Pokud dojde k vyplašení tlupy z úkrytu, často se kanec zdrží i o několik minut, než úkryt opustí, někdy i jiným směrem než tlupa , podle pachových a hlukových informací. Silní kanci jsou samotáři a k tlupám se přibližují v době chrutí. Zastihnout silného kance za světla u bachyně je velké štěstí, většinou se zdrží jen chvíli a kontroluje situaci z dobrého úkrytu opodál.
Jsou to zajímavá zvířata a mají s námi více společného, než by se nám mohlo líbit. Jedna z těchto vlastností je schopnost se přizpůsobit a obsazovat nové prostory. Právě tohle jim zkomplikuje život. My na tom budeme podobně, jen později.
MT