Michal Tuška: fotograf volné přírody
Je to už hodně dávno, někdy v osmdesátých letech, kdy jsem objevil jedno malé údolíčko. Abych nepopudil, nazveme jej třeba "Klidné". Projít celé údolí netrvá ani hodinu. Teče v něm potůček, tedy ne po modernu "vodoteč" , který napájí ještě dva krátké přítoky. Musím se přiznat, že výraz "vodoteč" přímo nesnáším. Často se vyskytuje u lidí s profesním vztahem k vodě. Čeština má spoustu citově zabarvených, pěkných názvů, pro vodní toky, a to od pramínku, přes potůček k říčce, kde se možná odráží i fakt, že ležíme na rozvodí, čímž se nás pojmy jako řeka či veletok moc netýkají.
Ale vodoteč! Co je to za znásilnění? Poněkud mi to evokuje spíše kanalizaci.
Oba břehy potůčku přecházejí do prudkých strání, jedna strana vedla do hustých lesů, druhá v horní části přechází do pastvin. Les tu kdysi tvořil starý smrkový porost v kombinaci s jedlobukovou stařinou. Okraje lesa tvořil přirozený, hustý nálet různých dřevin. " Klidné" údolí bylo klidné především pro fakt, že potokem vedla hranice loveckých revírů a nevede tu turistická značka. Kdysi dávno, jak již jsem tu někde dříve psal, se dodržovaly myslivecké zásady poněkud více a u hranic se obvykle nelovilo. Na obou svazích údolí byla krmná zařízení, která byla poctivě spravována a v uctivé vzdálenosti od hranice i od krmelců i pár starých, obyčejných posedů na každé straně.
Druhově pestré lesy s množstvím úkrytů v houštinách i slunných míst pro jarní a podzimní slunění , pestrost potravy spolu s množstvím vody a především klidu, vytvořilo ideální podmínky pro bohatou škálu živočichů, žijících či migrujících tímto údolím. Lesní podrost téměř zarostl i jedinou cestu nad potokem. V ohybech cesty bylo nespočet pravidelných přechodů zvěře, která ráda přechází otevřené plochy v nejužších místech, co nejvíce krytá porostem.
Našel jsem tu malý ráj a zde jsem se učil pozorovat a vnímat vše, co příroda nabídla. Z ptačí říše zde v houštinách a dutinách starých stromů hnízdilo velké množství zpěvného ptactva, kolem potoku se objevovali ledňáčci , skorci a pravidelně sem přilétal i černý čáp.Dále výběr dravců i sov až po výra. Stejně pestrá tu byla i zvěř, od lišek, jezevců, srnčí, až k jelení a hlavně mé oblíbené, černé zvěři. Především na jaře se tu zvěř stahovala k prvním pastvám a slunným stráním ke kladení mláďat. Prostě ráj pro pozorovatele.
Tady jsem poznával přírodu a později i pořídil mnoho pěkných fotek. Ještě více zážitků jsem zde ale prožil. Časem spadly staré posedy, na hranici se opravdu téměř nelovilo. Později stejně dopadly i krmelce, do kterých už nikdo nenosil krmení. Údolí bylo jaksi zapomenuto , i lesnické práce zde probíhaly jen sporadicky. Dnes za to děkuji. Tohle údolíčko jsem měl mnoho let téměř pro sebe. Byl jsem také jediný, kdo sem nosil v zimě krmení a sůl. Zvěř se mi za to bohatě odměnila.
Před pár lety se však začaly dít velké změny. Nejdříve se změnilo lovecké osazení, skoro současně na obou stranách hranice. Hned zde vyrostly nové "moderní"kazatelny na nejlepších přechodech zvěře.
Loví se všude a všechno, co se kde pohne. Kde zůstaly "hloupé tradice"? V posledních letech se přidala intenzivní těžba, která vyvrcholila v letošní zimě a zcela změnila ráz údolí. Navíc zde po velmi suchých létech došlo k proschnutí smrků s následným přemnožením kůrovce. Les má svůj koloběh od výsadby přes pěstební práce až k vytěžení. Těžba je tedy nevyhnutelnou nutností . I když je pohled na čerstvě vykácený les smutný, je to zároveň začátek další zajímavé etapy. Výsadbou začne les opět od začátku a za pár let holiny zase zarostou mladým lesem. V tomto období nabízí les mnoho nových možností . S tímto aspektem se lehce srovnám, je to přirozené a v našich podmínkách předpokládatelné. Z čeho mám mnohem větší obavu, je minimální šance na návrat k původnímu přístupu k lovu. Na jaře se tohle údolíčko stávalo porodnicí a mateřskou školkou mnohé zvěře. Zdevastované stavy zvěře s velmi přehledným, pokáceným lesem, bez dřívějšího krytu a hlavně klidu, mi nedávají příliš optimizmu k mým oblíbeným jarním toulkám "Klidným údolím"...
M.T.