Michal Tuška: fotograf volné přírody
Když laik vidí pěknou fotku ptáčka, zrcadlícího se na klidné hladině a má li vztah, jak pan Horníček rád říkal „ke krásnu“, srdce mu zaplesá. Fotografovi přírody obvykle taky. Jenže hned mu začne běhat v hlavě hlodavec a hlodá: „Jak to ten kolega udělal?. Musím to zkusit taky".
Ležet u kaluže a hledat nejlepší záběr, navíc doufat, že právě tu mi ten pěkný ptáček přistane, je veskrze ztráta času. Kaluž je škaredá, pořád tu někdo chodí a ptáci nikde. Dá se také hodiny pozorovat potůček a najít místo, větev či kámen, kde se nejraději konkrétní opeřenec létá napít. Ano, je to cesta, ovšem vyžaduje mít otevřené, neomezené konto s časem, nejlépe v Greenwich. Dá se předpokládat, že vás zároveň tento, na pohled milý, nevinně vyhlížející ptáček překvapí svou potměšilostí. Než si totiž postavíte vhodný kryt, rozhodne se ptáček pro jiné místo, zcela určitě mimo dohled z vašeho maskování.Tohle celé se může několikrát opakovat a váš, původně pozitivní vztah k drobnému opeřenci, se může i radikálně změnit. Je tu však jedna další možnost. Pokud už vhodný kryt někde máte, pokud možno bez dalšího vodního zdroje v doletu, pak lze napajedlo zinscenovat kdekoli. Dá se tak udělat předvídatelný, promyšlený snímek a vyplnit tak třeba nekonečné čekání na jinou zvěř, podstatně méně ochotnou k fotografování, třeba medvěda.
Tuto cestu jsem si zvolil já. Spolu se spoustou věcí jsem vyvlekl k mému krytu v horách i misku na vodu. Největší zátěží na takovéto expedici je vždy krmení pro snad všechny formy živočichů. Dále pak asi půl tuny technického vybavení a trošku jídla pro sebe. Voda je tu opravdu úzký profil, navíc ji dělají hrozně těžkou. Proto je pětilitrový kanystřík maximální váha, pardon hmotnost - (a vůbec, nemělo by so to pak nazývat kapalnost?), kterou si na pár dní beru. Pro většinu drobného ptactva je tu voda nejen hasičem (dříve požárníkem) žízně ,ale i vítaná potřeba hygieny. Velcí ptáci si ke vzdálené vodě doletí, ti se moc snadno zlákat nedají. Pro svou hygienu si hledají intimnější zákoutí, bez čumilů.
Další potíž je zpracovat technické zadání napajedla. Voda, jakožto kapalina, hned tak v něčem nevydrží. Vsakuje, vzlíná, vytéká, odpařuje se a kdyby mohla sublimovat, tak to natruc dělá taky. Prostě zlobí. Vzhledem k nedostatku vody a zvláště pak pitné u mého krytu, je zhola marné lít těžce donesenou vodu do prohlubní ve dřevu pařezů nebo do utlačené hlíny. Opravdu solidní nepropustnost vám nabídne nejlépe moderní plast. My starší a zkušenější se stav věcí snažíme předvídat a tak jsem pro jistotu navštívil, tedy abych nedělal přímou reklamu, Bau-cosi, kde jsem v záplavě poly-čehokoli vyhledal vhodný produkt. Tvarově jsem dal přednost kruhové misce pod květináče s průměrem okolo půl metru, šedé barvy. Misku a vodu jsem si přinesl ke krytu, dřeva a mechu na zamaskování je kolem všude dost. Umístil jsem ji nedaleko od okénka krytu, pod dobrým úhlem a obložil drnem, dřevem a mechem. Zadní stranu misky nesmí být vidět. Plast je podezřelý i pro ptáky, ale hlavně orlí oko obdivovatele přírodních fotek by bylo hluboce znechuceno. Jo, kdyby věděli co všechno se nachází v kalendářích přírodních krás... Vhodný se, pro zamaskování stěn misky zdá být mech, kterého je kolem nepřeberně. Použil jsem ho tedy jako vhodnou dekoraci. Ve tvaru písmene Omega jsem jím obložil celý zadní okraj misky. Před přední hranu jsem umístil staré, rozpraskané dřevo. Ze vzácných zásob vody odlil asi dva litry. Ještě pohledová kontrola - no, jako opravdové. Něž jsem zaujal definitivní polohu v krytu, ještě jsem přes hledáček zkontroloval hladinu vody. Kupodivu bylo potřeba ještě trochu vzácné tekutiny přilít a hotovo. Nachystat kryt a všechno kolem mi trvalo skoro dvě hodiny a byl nejvyšší čas se schovat a těšit se na záběry. Spokojený z dobře promyšlené a vykonané práce jsem se vsoukal do krytu, pln očekávání...
Tu se však projevil mech ve své pravé zákeřnosti, tedy pokud to beru osobně. Dá se však na mech dívat i z jiného úhlu a pak naopak vypadá velmi obětavě. Já ve stejném úhlu pohledu pak vypadám sobecky, což je další zlomyslnost mechu. Šetřím si totiž vynesenou vodu pro sebe a své koníčky. Naproti tomu mech by se rozdal. Moji vodu z misky svižně přečerpával okolní květeně a sám si taky nechal drahně "za nehty". Na můj záměr mu ovšem nezbylo. Pro maximální čerpací schopnost má mech zřejmě nejraději právě písmeno Omega. Levá nožka ponořená do misky saje vodu a pravá jí zavlažuje okolní terén. Intenzitou sání bych se mechy nebál zařadit mezi savce. Ani druhé použité písmeno „J“ které jsem vytvořil tam,kde mech jen překrýval okraj misky a ležel na dně ve vodní lázni, odkud vystupoval jen po její okraj, mi moc radosti neudělalo. Mech totiž s prominutím „bezuzdně chlastá“, zřejmě pro strýčka příhodu, na horší časy. Kdo ví, kdy se tu zas objeví nějaký trouba co přinese tak „Dobrou vodu“. Vliv dalších možných písmen jsem nezkoumal, jistě by je zákeřný mech nějak použil k odčerpání i poslední slzy vody.
Pokud chce člověk něco z krytu vyfotit, musí být trpělivý. Není k ničemu vybíhat co půl hodiny z krytu a dolívat ptákům vodu do pítka, obzvlášť, když čekáte na medvěda a vody je počertech málo.
Tato bajka mě opět utvrzuje v tom, že se člověk má soustředit na jednu věc a neřešit zbytečné ptákoviny...
MT