Michal Tuška: fotograf volné přírody
Mladý člověk zažívá nové věci a říká si " to je poprvé co..." Já si naopak začínám říkat " to je naposled..." První, s čím jsem se zatím zcela nevyrovnal, je konec mého období horolezectví.
Hory a skály mám pořád jaksi pod kůží a vcelku bohatá horolezecká výbava leží ve skříní ladem už řadu let. Nedokážu se ji vzdát.
Podzim je právě čas pro návštěvu hor i skal. Když jsem přijel na jedny nedaleké skály, překvapila mě jedna věc. Za mých aktivních lezeckých let snad nebyl pěkný den, aby na skalách necinkaly karabiny. Kdysi dříve se dalo zaslechnout i zvonění zatloukaných skob. To je všechno dávno. Ale ten klid mi mezi skalami nějak nesedí. Není tu slyšet ani přátelské "ahoj".
Nejsem vůbec soutěživý typ a kolektivní sporty jsem nikdy nevyhledával. Snad jen ty, které mají protihráče uctivě oddělené sítí. Horolezectví byl jediný sport, kdy dva lidé nejdou proti sobě ale doslova táhnou za jeden provaz. Musí si věřit a jsou zcela závislí jeden na druhém.
Klasické lezení pomalu mizí a je nahrazováno výkonnostním lezením na cvičných stěnách. Tam na počasí, ani na světle nezáleží. Jsou tu noví, mladí borci, kteří zde lezou opravdu úžasně a jsem rád, že máme světovou špičku. To je ta dobrá strana mince. Ta druhá je fakt, že lezení se stalo čímsi jiným. Každý leze za sebe, nikdo s nikým nemusí spolupracovat, je cítit velká rivalita. Leze se na čas a někdy se ještě navzájem lezci úmyslně blokují, či dokonce shazují. To je zcela zvrácený přístup k horolezectví a také tak trochu důvod, proč mě, o trochu méně, mrzí můj lezecký konec. Tento trend má však několik velmi nebezpečných dopadů. První je celková fyzička. V tělocvičně si sice můžeme sáhnou na dno svých sil, ale nic se nestane. Někdo nás jistí, a tak se nechám spustit dolů a hurá na pivo. Fajn. Ale hory jsou něco jiného a člověk z tělocvičny také většinou není horolezec. Snad, v lepším případě, jakýsi vertikální gymnasta. Když v opravdové skalní stěně dojde síla (magi) tak jde o zdraví, často o život. Pokud se dostanete až na vrchol, musíte ještě zvládnout sestup. Obvykle ne u cvičných skal, tam se často jen slaní. Pokud se podíváte na cintorín u Popradského plesa, pak na pamětních deskách najdete často nápis: "spadol pri zostupe". Mladí sportovci z tělocvičen neumí rozložit síly a nejsou zvyklí počítat se změnami počasí. Mnohdy ani nemají správné vybavení. Nákladné vybavení mají sice často, ale o pom to není.
Další, a ve svém důsledku velice nebezpečná věc je totální přejištění lezeckých stěn. Z jednoho jištění dosáhnete na druhé. To v horách nikde není a byl bych rád, kdyby nikdy nebylo. Nedávno jsem při vycházce nedalekým údolím našel v docela těžké skále, vytvářející větší, převislou stěnu hned u cesty, celou řadu navrtaných šroubů pro budoucí jištění. Přesně podle zvyků z tělocvičny. Navíc zcela určitě byly navrtány akuvrtačkou z horního závěsu. Tohle všechno horolezecká etika nepřipouštěla. Postupné jistící body se zakládaly při prvovýstupu, některé skoby trvale. Ten, kdo takto barbarsky zasáhl do přírody, zcela znehodnotil tuto skálu. Jaksi ji zneuctil. Na tomto přístupu je vidět, jak si tito mladí lezci neváží skal a enormně se přitom bojí o své zdraví. Přitom právě nezvládaný strach z nedostatku jištění stačí k fatálnímu konci výpravy do hor. Dříve v celé stěně byly jen dvě skoby a bylo možné vložit stopery. Proto si tu žádné "béčko" na skálu nesáhlo. Je otázkou času, kdy si sem podobní "horolezci" založí kovový žebřík a budou se považovat za hrdiny při jeho zdolání. Ve skutečných horách pak budou mít pomník pod prvním volným úsekem lezení... V tělocvičně totiž nikdo nenatrénuje druhou, nesmírně důležitou vlastnost horolezce, kterou je odolnost vůči strachu z expozice (morál) . Před časem jsem zaslechl mladíka, který známým líčil obrovské dobrodružství, kdy se chystá přestat v tělocvičně lézt z horním jištěním a bude se jistit postupně, při zdolávání stěny.
V tělocvičně jste jištění, lanem. Chyty jsou pevné, pomalu pod kontrolou odboru bezpečnosti práce. Vzdálenost jistících bodů je nepatrná a možný pád je většinou jen kraťoučký, obvykle do volného prostoru. Dole jsou žíněnky.
Oproti tomu v horské stěně neplatí nic z tělocvičny. Prvně, nesvěříte své jištění komukoli. Cesta ani chyty nejsou vyznačeny barvou. Jištění není žádné, respektive je jen to, které si umíte bezpečně založit. Pokud to neumíte dobře a rychle, velmi to vyčerpává jak fyzicky tak psychicky. Skála často není pevná, obzvlášť oblíbené Tatry jsou extrémně nebezpečné právě spoustou volných kamenů i bloků. Pokud neumíte založit bezpečné jištění, ohrožujete všechny účastníky lezení, dokonce i případné, skvělé lezce pod vámi. Úsek volného, nejištěného lezení může být často delší než je celá délka stěny v tělocvičně. V případě pádu je délka pádu dvojnásobná od posledního jištění. Dynamické síly, působící na všechny zúčastněné i materiál jsou obrovské. Může to být i příčina stržení parťáka, který se na jistícím stanovišti (štandu) snažil jistit. Stejně tak v kompaktních a relativně pevných skalách českých pískovců je vzdálenost jistících kruhů mnohdy úctyhodná. Ty jsou na rozdíl od jištění založeného v horách obvykle perfektní a bezpečné. Ovšem zvláště pak první kruhy na pískovcích bývají opravdu vysoko a žíněnku pod cestou obvykle nenajdete. Je pravda, že některé takovéto nástupy se za roky lezení již staly téměř nelezitelné, zbavené všech ostřejších hran a možných mezijištění. Přídavné jištění by mnohde bylo rozumné, ale obvykle tu není. To má jeden příznivý dopad. Málo kdo se do takové cesty pustí.
Podtrženo a sečteno tohle všechno má za následek časté úmrtí českých "alpinistů" v Tatrách.
Na Slovensko jezdím často a také poměrně často slyším, jak my Češi neumíme lézt, jak často nás zachraňují nebo hůře svážejí mrtvé z Tater. Statisticky mají pravdu,ale je to trošku jinak. Viděl jsem špičkové slovenské horolezce zcela zoufalé z lezení na pískovcích. Pokud je cesta těžká a první kruh vysoko, slovenský horolezec rozumně ustoupí. Počasí tu nehraje velkou roli. Dá se tu dobře odhadnout, na co lezec prostě nemá. Zato v horách je doma. Má obvykle fyzičku, umí odhadovat možná nebezpečí a taky má čas. Hory má "za plotem" a když není počasí, sedí u kamen. Naproti tomu český horolezec jede do Tater a má na lezení jen pár dní, počasí nepočasí! Je zvyklý lézt v teple tělocvičny a mnohdy si neumí ani představit, co počasí v Tatrách dovede. Předpověď je další velká neznámá. Jdou do relativně lehké cesty. Proti cvičné stěně "sranda". Ale počasí nepřeje, cesta je nekonečná a sily prchají o to rychleji, čím jsou lezci hůře jištěni. Terén je nepřehledný. Skála je kluzká, pořádné jištění žádné. Dole žádné žíněnky. I když je cesta lezecky přijatelná, součet ostatních faktorů je někdy fatálně nebezpečný . Tady je hlavní důvod tragických konců našich lezců. Stav se zhoršuje právě díky obecnému pocitu " velkých lezců" z tělocvičen a umělých stěn. Proto bych pro tento, docela mladý, nový sport uvítal striktní používání jiného označení, než zcela matoucí "horolezectví". Obecně se tak rádi označují všichni, kdo si připnuli "sedák" a zkusili něco v tělocvičné vylézt. Opravdových lezců se to samozřejmě netýká. K tomuto pocitu vede i zcela komerční reklama typu " Na naší stěně se naučíte bezpečnému horolezectví" viz web. Náplň tohoto slova je opravdu diametrálně jinde...