Michal Tuška: fotograf volné přírody
Mety.
Tedy, hned v úvodu bych se chtěl rozhodně distancovat od baseballu. Tento veskrze americký projev snahy o sport je mi zcela cizí. Metou jsou zde míněny cíle. Cíle, které si ale nedáváme jako závazek o Silvestru nebo při pocitu provinění vůči své tělesné schránce, při nadměrné konzumaci čehokoli, při nedostatku vzdělání, při zanedbávání rodiny, či partnera, prostě cíle které bychom měli zdolat, ale vnitřně se s touto potřebou zatím neztotožňujeme. Cíle zde myšlené jsou cíle, které toužíme opravdu dosáhnout. O kterých se nám zdá, které nám dodávají životní elán a pro které se dostáváme do, dle mého názoru, nejkrásnějšího stavu lidské mysli. Do stavu těšení se. Od dětství neznám krásnější pocit. Kdo by namítl, že láska je lepší, pak má kus pravdy, ale láska je také převážně těšení. Těšení na setkání, na pohled, či dotyk, na společné příjemné souznění. Dětství nabízí nejvíc těchto stavů mysli. Stačí vcelku drobnost, nemusí jít ani o nic hmatatelného jako je nejprve nějaká dobrota, později hračka, ještě později milovaný partner. V dětství to může být jen slíbená návštěva kina, nebo lépe, můžeme se těšit jak někomu uděláme radost, například školním úspěchem nebo pomocí mámě. Těšení nemusí být jen sobecké očekávání darů, či skutků, těšení může být i rozdávání a sdílení budoucích radostných prožitků. Řekl bych, že těšení je živou vodou našeho života. Pokud tento pramen vyschne, stane se život pouhou existencí v koloběhu povinností. Většině lidí asi, v některém období života, tato voda vyschne. Někomu krátce, jinému na dlouhá léta. Sám jsem také podobné období zažil. Dobře pamatuji, jak jsem pár let jen plnil úkoly a jak mi přišlo cizí, když někdo s radostí ve hlase začal větu „já se tak těším“. "Co to kruci je? To už jsem dlouho necítil." Je moc dobré si ale tento stav uvědomit a hlavně ho začít měnit. Je v podstatě jedno, co si vymyslíme, pro začátek to může být drobnost. Někomu vyhovuje psychická činnost, jinému fyzická aktivita, někdo rád do společnosti, jiného osvobozuje samota. Je třeba občas prosadit svůj zájem nad běžnými povinnostmi všedního dne. Postupně si pak vytvořit prostor pro tvorbu osobního cíle, tedy zmíněné mety. „Přečtu si všechno od tohoto autora, půjdu na koncerty toho, či onoho, začnu cvičit jógu, vylezu Západní Lomnici, pojedu do Madridu, udělám si nádhernou zahradu, vyfotím medvěda“…
A je to tady! Mám svou metu a můžu se na ni, ve chvílích nepohody, alespoň těšit. Hrát si s představami a drobnými krůčky směřovat k jejímu dosažení. Život je najednou zase jaksi příjemnější a každý den se o kousek přibližuji tomu, co chci dosáhnout a na co se můžu stále těšit. Když svou metu dosáhnu, má-li konečný, dosažitelný rozměr, můžu pak nějakou dobu žít z euforie svého úspěchu, kochat se vzpomínkou na zážitek nebo sledováním hotového díla. Po čase si hlava najde nějakou další metu a zase je svět veselejší...