Michal Tuška: fotograf volné přírody
Medvědi
Malého, či většího plyšového medvídka mělo snad každé dítě v nám obdobnýchších kulturních podmínkách. Je to oblíbená hračka a děti se na ni velmi fixují. Stejně tak v ZOO jsou dětmi právě medvědi vyhledáváni, zvláště jsou-li vidět i medvíďata.
Je to už dávno, co jsem mohl mít medvídka jako hračku a nevzpomínám si, že bych ji kdy měl. I když někde hluboko v paměti se mi obraz tmavě hnědého a notně ochytaného plyšového medvídka mlhavě vybavuje. Zato v ZOO jsem se na medvědy chodil dívat relativně často. Především pro fakt, že jsem celé dětství strávil pár set metrů od oficiálního vstupu a ještě blíž od poměrně děravého plotu, kudy nás, místních dětí vstupovalo v té době poměrně hodně. Výběh medvěda byl ovšem žalostný. Nedá se vlastně mluvit o výběhu, byla to jen velká, ocelová klec. Medvědi byli ušmudlaní, bez možnosti procházky, natož milované koupele. Bylo mi jich, spolu s dalším množstvím uvězněných živočichů, velmi líto. S nadsázkou by se dalo říct, že ZOO v té době byly jen o málo lepší, než zvěřince v cirkusu. Naštěstí už se výběhy stavějí zcela jinak. Ale ani odtud bych můj současný zájem o medvědy také nedatoval.
Až první kontakty s prostředím slovenských hor, s potenciální přítomností této šelmy, mi začaly vrstvičku za vrstvičkou ukládat základy dnešního zájmu. Od studentských let jsme s mou partnerkou propadli kouzlu hor a každé léto, po studentské brigádě, vyrazili s vydělaným grošíkem na některé ze slovenských hor. Chodili jsme většinou sami a spali, kde se dalo. Lehký stan jsme začali nosit až mnohem později. Tehdy totiž ještě žádné nebyly. Je spousta míst, kde se dá přespat. Krmelce, senné boudy, zastřešené verandy loveckých chat, někdy i větší posedy. Pokud bylo pěkně, spali jsme jen tak, na hřebenových loukách. Východ slunce na hřebenech hor je něco nádherného, zvláště pokud v údolí leží mlhy a nad vámi je jen modrá obloha.
Na našem druhém slovenském vandru jsme se vydali na hřebeny Velké Fatry. Jednu noc jsme spali ve staré, opuštěné kolibě pod Suchým. Dnes už najdete sotva znatelnou rovinku v dolní části jinak celkem svažité loučky. Tady jsme poprvé zažili pocit medvědí přítomnosti. Neviděli jsme ho sice , ale jaksi jsme věděli, že někde na blízku je. Když jsme se vraceli ráno na hřeben stejnou cestou, viděli jsme obrovskou stopu, která šla necelých třicet metrů kolem koliby a stoupala naším směrem, ke hřebenu. Tehdy to dobře dopadlo, ale někde v mém nitru se usadilo semínko budoucího zájmu. Ještě pár let jen odpočívalo, i když jsem se občas, při relativně častém pobytu, na tehdy ještě i našich horách, se stopami medvědů setkával. Velikost té z Fatry však dodnes nebyla překonaná.
Většina lidí vidí medvědy jako extrémně nebezpečnou, masožravou šelmu. Čím déle je však sleduji, velmi se mi tento pohled mění. Poslední rok se mi konečně začalo, po mnoha letech, dařit být v častém kontaktu. Navštěvuji čtyři lokality, kde už vím, jak na to. Podle stejného vzorce bych je už asi uměl najít i jinde. Mají docela obdobné zvyky. I když jsem několik let doslova hltal dostupné informace a viděl spoustu filmů s medvědí tematikou, jsem stále jen začátečník, amatér. Stále neumím přesněji odhadnout stáří, hmotnost, natož pohlaví. Mám vyfoceno dohromady osm různých jedinců, mnohé opakovaně. Jiné jsem jen zahlédl. Porovnání fotek mi je pomáhá identifikovat a některým jsem již dal svá jména. Nejraději mám „Usměvavou“, kterou to v této lokalitě vlastně začalo. Právě před rokem jsem ji náhodou potkal i fotil s odrostlými mláďaty. Dnes opět sedím ve fotokrytu a podle stop doufám, že tentokrát přijde. Už několik měsíců jsem ji tu neviděl. Pravidelně ale chodí její potomci. Je tu jedna velká a jedna menší čerstvá stopa. Tedy slušná šance.
Zdejší medvědi mají překvapivě světlou barvu. Kromě hlavy jsou světle medově hnědí a jejich nejdelší srst má šedivou barvu. Jen jeden, větší medvěd, má kratší a tmavou srst.
První velký omyl většiny lidí je domněnka, že medvěd především loví živočichy a je tedy masožravec. Maso má rád, a pokud se k němu dostane, nehraje si na vegetariána. Ulovit opravdovou, velkou kořist, umí obvykle jen staří medvědi. Všichni však nejčastěji vyhrabou různé myši a hraboše, včetně jejich podzemních zásob. Tady se chovají obdobně jako divočáci, ale ti v této lokalitě vcelku nejsou. Medvědi na jaře, po opuštění brlohů, často najdou uhynulou, především vysokou zvěř, která zimu nepřežila. To může být období, kdy mívají větší množství živočišné potravy. Především na jaře se jejich potrava ale běžně sestává především z první rašící, mladé a křehké trávy. Tak, jak ustupuje čára sněhu, začíná podrůstat nejčerstvější tráva. Jak tento děj postupuje k vrcholkům hor, tak se i posouvají medvědi a stoupají strmými loukami a travnatými žlaby. Tam se také z jara dají nejlépe pozorovat. Chladný vzduch z večera i rána teče dolů a medvěd člověka nenavětří. To ovšem může být i nebezpečné a je třeba s tím počítat.
Medvědi jsou dále zručnými a trpělivými sběrači plodů, bylin i hmyzu. Dovedou se přesouvat na velké vzdálenosti jen proto, že právě v daném čase se tu bude rojit vcelku nepatrný hmyz. Současný trend hospodaření ve slovenských lesích nepřeje velkým pasekám, které vždy byly medvědy hojně navštěvované pro bohatou a všestrannou nabídku potravy. Rozsáhlé porosty ostružníku i maliníku už najdete jen ojediněle a plantáže borůvek i brusinek jsou ve velkém česány sběrači i v nejchráněnějších lokalitách. Chápu to. Když není peněz na živobytí, těží se i deštné pralesy. Ve slovenských horách navíc nehrozí masivní tah lososů, kteří pro okolní přírodu představují neuvěřitelné množství živin a pro medvědy, chystající se k zimnímu spánku, hlavní zdroj tuků. Tyto faktory pak v součtu mají dopad na změny v chování medvědů. Z šelmy se stává tak trochu býložravec, který jde ze stále hladovějšího lesa za svým čichem k potravě, tedy k lidem.
Pokud jsou medvíďata dobře vychovaná starými a zkušenými medvědicemi (obdoba u divočáků), najdou si v lese dostatek potravy a vyhýbají se lidem. Ty mám rád proto, že se chovají předvídatelně. Medvěd od popelnic už nikdy jiný nebude. Pokud ho matka naučila na tento zdroj potravy, tak to tak prostě bere a v celku „kašle na osvětu.“ Lidi u popelnic mu vlastně jen znesnadňují přístup ke zdroji potravy a to je vždy u šelmy jeho síly, rychlosti a mnohdy i velikosti značně nebezpečné. Jen pro srovnání, nejlepší sprinteři světa běhají rychlostí někde kolem čtyřiceti km za hodinu, medvěd umí k šedesátce. Mé běžecké schopnosti jsou poněkud horší, než je světová špička a tak vím, že utéct medvědovi prostě nejde. Na jednom povedeném videu od slovenského kameramana mě zaujal velký medvěd, který jen tak „vyběhl“ na starý, hladký buk. Na jeden rychlý pohyb, téměř snožmo, si vyskočil a plácl na první větev ve výšce minimálně pět metrů, s grácií basketbalového hráče. S největší pravděpodobností bych se po silném, tlustém a hladkém kmeni k této větvi ani nevyškrábal. Závodit s nimi v těchto disciplínách prostě nedoporučuji. Medvědi v odlehlých lokalitách naštěstí obvykle na lidi bezhlavě neútočí.
Velmi mladí medvědi, pokud z nějakého důvodu nemají u sebe matku, mohou být docela nepříjemní, když se rozhodnou skamarádit s lidmi. Jsou zvědaví a důvěřiví. Takový medvěd se nedá jen tak odradit a klidně za vámi přijde i do chaty. I čtyřicetikilové medvídě má nepříjemné zuby i drápy a překvapivou sílu. Obvykle to pro něj končí špatně. Spustí-li jekot a je-li medvědice v dosahu, jde opravdu o problém a může to s vámi špatně dopadnout.
Není to však jejich jediné riziko. Jen za letošní jaro vím o třech medvíďatech sražených na silnici v okolí Donoval. Jenže i z řad predátorů mají medvíďata mnoho nepřátel. Největší jsou kupodivu staří medvědi. Ti si tak vrozenou samoregulací řeší populační otázky. I vlci ve smeče mohou představovat nebezpečí, a to i pro většího medvěda. Nedávno jsem na několikakilometrovém úseku lesní cesty mohl přečíst stopy a pravděpodobně i následný děj konce dalšího medvíděte. Nejdřív jsem našel malou stopu medvíděte, tak do čtyřiceti kilo. O něco dále jsem našel stopu vlka, který šel po hraně cesty s výhledem do doliny. Pak zase následovalo pokračování malé, medvědí stopy. Bylo po nočním dešti a obě stopy tedy vznikly nad ránem. Ve stopě vlka jsem našel další, menší otisk vlčete. Dalo se tedy předpokládat, že šlo o vlčí rodinu. Smečka totiž za přesunu klade tlapy přesně do stop prvního vlka. O něco dál, u překážky na cestě se z jedné stopy najednou rozčlenilo více stop. Vlci byli nejméně čtyři.
Místy je cesta kamenitá a stopy tu nešly přečíst. Zapomněl jsem na ně a sledoval jiné myšlenky. O něco dále odbočuje z této cesty závoz k náhorním loukám. Ze zvědavosti jsem se tam vydal. V prudce stoupající bahnité cestě jsem napřed našel stopu medvíděte, v dalších jeho stopách byla patrná stopa vlka, tedy vlků. Stopy došly až na okraj louky, kde se mi ztratily. Vzhledem k tomu, že tu nikde v měkké půdě nebyla čerstvá stopa velkého medvěda, bylo medvídě osamocené a vlci šli po něm jako kořisti. Došly mi souvislosti těchto stop a moc bych na přežití medvíděte nesázel.
Odrostlejší medvědí dorost je neuvěřitelně plachý. Viděl jsem osmdesátikilového medvěda, který vyděšeně prchal, když se v jeho blízkosti objevil srnec. Ten byl sice v říji, a asi měl trošku nafouklé ego, jak už to u nás samců někdy bývá, ale to nic nemění na bleskovém ústupu mnohonásobně silnějšího predátora.
Minule jsem trnul, když při rozednívání byl na loučce o něco větší medvěd a bez váhání uprchl, když se nad ním provokativně proháněli krkavci. Po chvíli se naštěstí z houští opět vynořil, když už bylo možné udělat dobré snímky. Situace se však ještě jednou, na vlas stejně, opakovala. Krkavci jsou sice velcí lovci a dovedou v nouzi uklovat i velkou zvěř, ale od medvěda mě to překvapilo.
Velký medvěd je ovšem jiná liga. Jednak je nesrovnatelně zkušenější a jednak je si vědom svého postavení na predačním vrcholu. Mohl jsem ho pozorovat zatím jen jednou, ale i přes fakt, že o mně věděl, dával náležitě najevo svou sebejistotu. Několikrát sem se také dostal k velkému medvědu v jeho oblíbené strži v Rudohoří. Zahlédl jsem ho celého jen jednou. Dvakrát ležel v bukovém houští a nechal mě přejít okolo. Když jsem pak s dobrým větrem čekal ve stráni nad tímto houštím, po dvou hodinách dal o své přítomnosti vědět a převalil se v nízkém houští z boku na bok. Předpokládal, že jsem už dávno pryč. Naposledy jsem ho ani neviděl, ale zážitek to byl nejsilnější. Vyrazil jsem do strže s časovým předstihem. Den předem jsem ho zahlédl už při příchodu v brzkých večerních hodinách. Vyrazil jsem proto už odpoledne. Při příchodu na jediné místo, kde je ve starém bukovém porostu větší výhled, jsem vyplašil zalehlého jelena, což byl jasný signál, že medvěd ještě není v pohybu. Jako obvykle jsem se posadil na sedačku, která je součástí mého starého batohu a zamaskoval se u vysokého, mechem porostlého pařezu. Vítr stále foukal z doliny a doufal jsem, že medvěd projde pode mnou dřív, než se večer vítr otočí. Po dvou hodinách čekání, bez náznaku pohybu šelmy, se nedaleko, přímo nade mnou, ozvalo medvědí odfrknutí a zamručení. Šel z opačné strany, než jsem předpokládal a dostal se mi na třicet metrů za záda. Tady vstoupil do proudu vzduchu, stoupajícího strží a navětřil mě. Naštěstí nejsem lekavý a nepohnul jsem se. Vím, že tato šelma vydrží dlouho jistit, pokud se jí něco nezdá. Proto jsem zůstal bez pohybu až do chvíle, kdy jsem zaslechl prasknutí větičky kousek dál od původního zvuku medvěda. Když je zvěř zrazená pachem nebo pohybem, už se nepohybuje tak tiše a často udělá nechtěný zvuk. Já ho naopak uvítal. Bylo jasné, že se medvěd už otočil a odchází. Čekal někde za mnou celých třicet minut. Po další půl hodině jsem se k odchodu otočil i já. Bylo jasné, že dnes již znovu nepřijde.
Druhý den čekám v krytu na opačné straně Slovenska. Venku se vyčasilo a dokonce vysvitlo sluníčko. Zatím nepřišlo nic. V teplém a vlhkém vzduchu jsem celou lokalitu zavětřil. Pokud se večer vítr utiší, pak doufám, že něco přijde.
Za světla nepřišlo nic. Vlastně ne tak docela. Večer se vrátila oblačnost i mlha. Úplněk se přes temné a těžké mraky neprosadil ani paprskem. Po setmění přišla velká tlupa divočáků a zůstala na loučce, dokud tu nesesbírala všechnu kukuřici. Ráno byla louka sice načechraná spoustou malých i velkých rypáků, byla však zároveň jako vyluxovaná. Balím a s dalším neúspěšným pokusem odjíždím. Není každý den posvícení. Asi jsem tu byl v poslední době příliš často. Opatrní medvědi, a nakonec i jeleni, se loučce za světla začali vyhýbat. Nechám tuto lokalitu chvíli odpočinout a podívám se pro změnu do Velké Fatry. Tam o vhodném krytu nevím a focení tak vyžaduje výrazně větší opatrnost.