Michal Tuška: fotograf volné přírody
Muráňská dobrodružství.
Muráňská planina je sice poměrně daleko, cesta autem trvá z Olomouce víc jak pět hodin, ale stojí to za to. Jezdíme sem se ženou pravidelně. Obzvlášť krásný je tu podzim, ale i jaro je tu kouzelné. No, přesněji je tu paráda celoroční a tak jsme planině podlehli. Jezdíme sem vlastně i na letní dovolené a máme odtud spousty zážitků. Našel jsem tu jednu dolinku, kde téměř vždy potkám medvěda. První návštěva však nečekaně nabídla jiný zážitek. Mapoval jsem lovecké chodníčky v okolí chaty , na které jsme byli poprvé na planině ubytovaní. Nenápadná cesta do prudkého kopce se před sedélkem rozděluje na tři pěšinky. Rovno pokračuje chodník, který za sedlem klesá prudce do doliny. Není moc schůdných chodníků skrz hranu náhorní plošiny. Kousek za sedlem se starý les mírně rozestupuje a dovoluje výhled do doliny. Když jsem se držel v krytu starého smrkového porostu, postřehl jsem pohyb směrem k mé pozici. Přistoupil jsem k silnému smrku a aspoň takto se zamaskoval a čekal co z podrostu vyjde. Tmavý hřbet mohl být menší medvěd. Nachystal jsem si fotoaparát a čekal. O něco později jsem uviděl dvě bachyně a několik selat. Šli z doliny po větru a nemohli mě navětřit. Asi na mé výškové úrovní nabrali rotující vítr a se zlým zafučením se rychle vrhli dolů do podrostu. První zážitek byl na světě a netušil jsem, kolik jich ještě bude. Mapoval jsem dál. Vede tu pěšinka po hraně dvou vrcholků kopců a dolů žlabem prudce padá chodník, starým bukovým pralesem. Hrana kopců je na mírnější straně porostlá neprostupným houštím a na druhé straně padá strmým svahem zarostlým starými buky. Právě na obou hranách sousedních kopců jsou znatelné zálehy medvědů. Na vrcholku kopců jsou v tlejícím dřevě rozpadajících se kmenů buků patrné vyležené prohlubně. Medvěd tu má přehled do daleka, teplý, jižní vánek mu přináší všechny pachy pod ním a v případě nebezpečí stačí jen pár kroky zmizet v bukovém podrostu. Tady jsem prvně zahlédl, jak se houština docela pomalu a klidně zavlnila pohybem velkého těla. Žádná jiná zvěř při přiblížení člověka neodchází takto klidně. Jelen, či divočák při zjištění člověka obvykle hlučně prchá už zdaleka. Medvěd ne. Vydrží docela dlouho v klidu a spoléhá na špatné lidské smysly. Pokud je situace nezbytná, nehlučně zajde do houštiny, kde obvykle vyčká, až je "čistý vzduch".
V létě jsme se na Muráň vydali znovu a já opět zkoumal stejný chodník. Počasí nepřálo a každý den pršelo. Když přešla bouřka, vydal jsem se prozkoumat další kousek strže. Mraky se rozestoupily a na chvíli se dokonce ukázala modrá obloha. Průhledem do doliny bylo vidět až na protější skály . Fotoaparát s teleobjektivem není zrovna to pravé a tak jsem se zastavil na strmém chodníku a z batohu vytahoval kompakt pro podobné příležitost. Najednou se kousek pode mnou ze skalnatého hřebínku vyřítil medvěd a zmizel v houští na dně strže. Našel si osluněné místo pod nízkým keřem hned u stezky s pěkným výhledem do doliny. Pokud by mě krajina neinspirovala k fotografování, došel bych až k němu. Naštěstí ho můj šramot v batohu vyplašil včas. Chvíli jsem ještě stál a zíral do strže, než jsem pochopil, co se vlastně stalo. Na místě, kde medvěd ležel se stezka prudce točí doprava, což je na opačnou stranu, než medvěd zmizel. Proto jsem po chvíli pokračoval chodníčkem dál a prozkoumal ještě značný kus doliny.
Další rok na podzim jsem chodníkem sestupoval opět. S plným batohem a možností strávit tu několik dní na spodních loučkách. Počasí vůbec nepřálo a jižní vítr zavětřil celé svahy. Zvěř o mých pokusech věděla hned, jak jsem se pohnul do strání. Při odchodu z této lokality jsem se vracel chodníčkem ve strži a kousek nad místem, kde jsem vloni vyplašil medveda jsem se rozhodl si odpočinout. Vítr šel celou dobu vzhůru a bylo jasné, že na této straně rokle nic nevyjde. Schoval jsem se za starý kmen zlomeného buku, který tu ležel vedle stezky. Potřeboval jsem si odpočinou od těžkého batohu i prudkého stoupání. Navíc tu byla i malá možnost, že se v opačné straně rokle - za větrem něco pohne. Tiše jsem posvačil a zůstal bez pohybu víc jak hodinu. Asi třicet metrů pode mnou, na dně žlabu bylo nízké a velmi husté náletové mlází, ve kterém vyplašený medvěd loni zmizel. Najednou se nedaleko od okraje mlází zavlnily mladé buky a část jich se velmi naklonila na stranu. Bližší stromečky se zároveň vzpřímily. Nic víc se nestalo. Opět mě medvědi překvapili. Celou dobu mého výstupu žlabem o mě medvěd musel vědět. Vítr mu šel přímo do čenichu. Přes to neopustil poměrně malou houštinu a čekal klidně až projdu docela blízko kolem jejího okraje. Když jsem si nad ním tiše sedl do trávy za spadlý kmen a vítr už mu nemohl dát informaci o mé přítomnosti, po čase usoudil, že už musím být dávno pryč a spokojeně se překulil na druhý bok. Tento už byl po dlouhém ležení od kmínků otlačený.
Neviděl jsem z něj ani chlup, ale podle velikosti pohybu a nutné váze k pohybu stromků to nic jiného být nemohlo. Po další půl hodině klidu jsem to vzdal a rokli opustil. Měl jsem za sedlem domluvený odvoz a nechtěl jsem horára nechat čekat.
O rok později jsem medvěda čekal na pravém kopci nad strží v místě, kde je viditelný záleh na kraji srázu a náhorní houštiny. Přišel jsem už ve dvě hodiny odpoledne, abych co nejméně zvěř vyplašil. Vítr byl příznivý a šance velká. Posadil jsem se na samý vršek kopce, těsně u kmene silného buku. Zcela příhodně měl nad sráz docela nízko větve a tak mi dával jakýsi pocit naivního bezpečí pro případný únik. Dobře však vím, že je to jen hypotetické bezpečí. Nejrychlejší sprinteři světa běhají na hranici čtyřiceti km za hodinu. Já k ním zdaleka nepatřím. Medvěd dokáže šedesátku. Ve šplhu to bude ještě horší. Posadil jsem se co nejpohodlněji a opřel jsem se zády o kmen stromu. Kolem sebe jsem pověsil maskovací síť a vysunul teleobjektiv k malému plácku na okraji houštiny . Teplo a únava z cesty se však podepsalo na mé pozornosti a po několika hodinách čekání jsem v tomto opojném stavu usnul. Ve snu se mi zdálo, že někde teče voda. Na Muráňské planině je o vodu nouze. Je to vápencová deska která je protkaná četnými závrty a voda se tu ztratí, jen co se objeví. Tohle dilema mi ve snu nesedělo a tento nesoulad pomalu probouzel mé smysly. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem že opravdu slyším tekutinu. Nebyla to však životodárná voda ale výměšky jelena, který močil necelých dvacet metrů právě na paloučku, kde jsem čekal medvěda.
Jelen po chvíli začal scházet dolu srázem a tak mně ani na těchto pár metrů nenavětřil. Místo jsem tedy vybral dobře, ale u medvěda by bylo lepší nespat...
Po další hodině se zatáhlo a z doliny přišla hustá mlha. Docela rád jsem tohle místo opustil dřív, než padlo šero.
O rok později v květnu, jsem na stejném místě zvolil zlatou střední cestu. Rozhodl jsem se zůstat na chodníčku klesajícím do strže. Na oba nedaleké vrcholky nemělo smysl chodit. Bylo docela sucho a nevede na ně žádná rozumná stezka. Suchou travou v podrostu bych na sebe jen zbytečně upozornil. V jediném místě klesajícího chodníčku je pod zavěšenými smrkovými větvemi vidět asi padesát metrů klesající stezky . Vlevo od ní spadá žlab do již popsaného houští , kde se vyvaloval medvěd dle popisu výše. Vpravo je pásek nepřehledného lesa. Hned za ním je holá, travnatá hrana, prudce padající do údolí. Místo, pod starými smrky nabízí dobrý kryt a také největší rozhled. Právě do krytu zavěšených větví jsem se chtěl zamaskovat. Zůstal jsem stát u silného kmene smrku a pozoroval okolí. Zrovna tady jsem před časem vyfotil první úlovek, bachyně se selaty. Vtom jsem si všiml pohybu v pravém houští pode mnou. Byl to velký, tmavý medvěd, který musel stezku přejít chvíli přede mnou, Ve spleti trav a větví jsem zahlédl jen siluetu a z pořízené fotky není vidět ani ta. Medvěd byl už v tomto čase v pohybu a pomalu zmizel za travnatou hranou srázu. Teplý vítr od jihu z luk v dolině stále silné vanul kopcem a medvěd pode mnou mě nemohl určitě cítit. Mohl ale zahlédnout můj pohyb a nebylo zrovna moudré se jej snažit následovat. Bylo docela brzo, něco kolem šesté. Příležitost však byla fuč. Jít v tomto terénu za velkým medvědem by bylo krajně hloupé. Po chvíli jsem situaci vyhodnotil a otočil se ke zpáteční cestě. Tady už asi žádné divadlo do tmy nebude a odcházet nepřehlednou pěšinou za tmy je značně nerozumné.
Druhý den jsem z chaty vyrazil už kolem čtvrté. Na místo je to asi čtyřicet minut ostré chůze. Odpoledne přešla drobná přeháňka a dalo se tedy jít velmi tiše. Když jsem stejně jako včera přicházel ke dvěma starým smrkům, pod jejichž větve jsem se přišel ukrýt, kousek níže u stezky se najednou vymrštil velký , hnědý hřbet. Patřil naštěstí jelenovi, ale tak blízko a tak velké zvíře jsem nečekal.. Spal tu a vzbudila ho až moje těsná blízkost. To mě uklidnilo. Medvěd ještě není v pohybu. To by jelen jistě zareagoval a včas se vytratil. Pomalu a co nejtišeji jsem si vysbíral suché větvičky v kořenovém náběhu smrku a těsně ke kmeni postavil svou sedačku. Je součástí starého mysliveckého batohu z hubertusové látky, který nosím už mnoho let. Před sedačku ještě nainstalovat stativ s těžkým objektivem a vše zamaskovat maskovací sítí a je hotovo. Sítí nosím několik pro co nejlepší splynutí s okolím. Nyní už jenom pozorně sledovat stezku pode mnou. V tomto čase ještě vítr stoupá z doliny a zvěř níže nemá možnost zachytit lidský pach. Tato čichová informace je pro člověka většinou nepoužitelná a tak vše v podstatě leží na mém zraku. Medvěd se dovede pohybovat opravdu neslyšně, tedy ani sluch moc nepomůže. Tři hodiny uběhly bez jediného pohybu a blížilo se smrákání. Doba, kdy slunce zapadne za horizont je roznětkou pro pohyb zvěře. Není to však šero, které spouští aktivitu v lese, ale je to změna pohybu větru, na jehož informace zvěř čeká. Dumal jsem, kolik času mi zbývá , než chladný vzduch začne klesat do doliny a celou ji zavětří. Z tohoto rozjímání ně vytrhlo hluboké a krátké zamručení nedaleko vpravo za mnou. Medvěd zřejmě sestupoval z kopce na kterém jsem loni fotil čůrajícího jelena a v krytu smrkového lesa chtěl přijít na okraj s výhledem stejně jako před pár hodinami já. Došel do proudu stále ještě stoupajícího vánku a ucítil akutní pach člověka. Naštěstí se nelekám a zůstal jsem bez pohybu. V mém maskování by mě medvěd neměl rozeznat , pokud se nepohnu. Medvěd taky s pohybem obvykle nespěchá a raději bedlivě jistí. . Čekali jsme tedy oba. Když chce medvěd jít opatrně, neudělá žádný zvuk. Měkké a citlivé tlapy jsou k tomu stvořené. Pokud však zrazený medvěd opouští scénu, pak takový pozor už nedává a může v trávě šlápnout na větvičku, která praskne. To je zvuk na který jsem skoro dvacet minut čekal. Když se konečně ozval, o něco dále a více vpravo než zamručení , dalo se předpokládat, že se medvěd vrací zpět k vrcholku kopce. Odchází často po své příchozí trase. Teprve teď jsem se velice pomaličku otočil a snažil se v lese za sebou zahlédnout pohyb. Medvěd už byl mimo můj dohled. Ještě chvíli jsem nechal doznít silnou emoci a důkladně sledoval les za zády. Moje příchozí i odchozí pěšina vede mnohem více vlevo od směru medvědího odchodu a tak bylo nebezpečí opětovného střetu malé. Pro jistotu jsem ale sbalil své nádobíčko a vydal se na zpáteční cestu ještě za dobrého světla. V houštinách na hřebeni není dobré místo pro návrat za šera, zvláště když se tam může pohybovat již jednou zrazený medvěd. .
Tedy shrnuto a podtrženo. Tohle perfektní místo mi vlastně při každé návštěvě nabídlo nějaký zážitek. Doufám a věřím, že se mi zdejšího medvěda vyfotit podaří. Není tu jen medvěd, zahlédl jsem tetřeví slepici a dokonce rysa. Jsou to jen velmi prchavé okamžiky, kdy nestihnu ani zvednout foťák, ale mám je uloženy v paměti své hlavy. Na tento květen už mám objednanou chatu a rozhodně tu zase půjdu zkusit štěstí...