Michal Tuška: fotograf volné přírody
Fenomén jménem les.
Les tu byl odedávna. Bohužel, někde už to dávno neplatí. Když se dívám na cestopisné filmy, často se, zvláště na ostrovech a přímořských destinacích dovídám, že dříve byla krajina zalesněná. Dnes už tam vzrostlý strom neuvidíte. Jde vždy o dva hlavní faktory. Nadměrná a neudržitelná těžba a klimatické podmínky působící na odlesněnou krajinu. V neposlední řadě ještě farmaření. Pro příklad dobře poslouží známý libanonský cedr. Tento národní a skvostný strom přežívá v mizivém počtu a každý už má své číslo pro kontrolu a ochranu. Obrovská území jsme za roky bezuzdného drancování odlesnili a s tím zničili i faunu, vázanou na původní porosty. Opravdu si někdo může myslet, že nás se to netýká?! Udělali jsme spoustu fatálních chyb a pokud rychle nepřehodnotíme přístup k zacházení s lesy, je to jen otázkou času. Už dávno máme větší požadavky na dřevní hmotu, než je les schopný vyprodukovat. Nedovedu si představit, že tohle někdo veřejně přizná a srovná požadavky s možnostmi lesa. Velká neznámá je tu navíc počasí, které nám může dlouhodobě zhoršit produkci dřeva. To ovšem zase spustí ještě větší tlak na těžbu. A jsme tam, kde na omezených plochách ostrovů už nikdo nezvládl prosadit rozumnou změnu, potažmo ochranu. Dívám se na lesy desítky let a kdy můžu, pak do nich odcházím. Les má mnoho tváří i funkcí. Rozhodně tu ovšem není jen pro nás.
V posledních letech se silně projevila naše neznalost přírodních zákonů, potažmo, potřeb lesa. Není všechno samozřejmě jen naše chyba. Hodně zapříčinily i klimatické změny. Ovšem zdaleka si nejsem jistý, do jaké míry máme prsty i právě ve změnách počasí. Obrovské plochy smrkových monokultur jsou zničené kůrovcem a musí se vytěžit. Tedy, nemusely by se těžit, pokud nás nebude mrzet ztráta zisků za dřevo. Les nehraje na pětiletky, tím méně na ještě kratší, novodobé tendence ve stylu "po nás potopa".
Z pohledu lesa, tedy bez naplánovaných dodávek dřevní hmoty, potažmo zisku, je na všechno času dost. I mrtvý les jednou spadne a jeho dřevo se promění působením mikroorganizmů, hub i dalších činitelů na prospěšný humus. Ten dá časem základ celé řadě rostlin, až po nový les. Pravda, jistě to nebude plošná monokultura. Příroda podobné chyby nedělá.
Velká chyba je především v neúměrné těžbě v porovnání k možným přírůstkům. Abych to nějak osvětlil, začal bych asi brigádami v lesích, které jsem coby student absolvoval. Na těchto brigádách jsem prošel nebo alespoň byl v blízkém kontaktu, s většinou pěstebních prací. Bydlel jsem v lokalitě s převážně smrkovou monokulturou. Sazenice se sázely celkem nahusto. Dnešní norma už připouští výrazně větší spon. Hustota sazenic měla samozřejmě zásadní vliv na dvě věci. Jednak se musí smrčky natahovat za světlem a také hustý smrkový podrost posléze vytvoří stín nad kořeny. Do té doby je samozřejmě nutné provádět obžínání , aby sazenice nezarostlo a nezadusilo bylinné patro. Po několika letech přichází na řadu první prořezávky. Příliš husté stromky by se samy začaly dusit a postrádaly by důležitou fotosyntézu pro přeměnu živin. Po opadu jehličí prořezaných stromků se spolu s opadem spodních větviček, mimo dosah slunečních paprsků, vytváří na zemi silná vrstva jehličí. Tato vrstva dokáže, podobně jako houba, pojmout spoustu vody, zvláště při pomalých a déle trvajících srážkách. Dále zde působí ohromné množství hub, plísní a baktérií, které provádí rozklad jehličí pro opětovný přísun živin stromům.
Tady je první problém. Pokud je totiž dlouhodobě tato vrstva vystavena suchu, nic nepřináší. Je tedy dobré se podívat, co vysychání půdy způsobuje. Předně množství a četnost srážek. O tom není pochyb. Následně ovšem záleží na tom, jak dlouho si vlhkost udrží. Silná vrstva jehličí si vláhu nemůže udržet pokud je dlouhodobě vystavená přímému slunci. Dalším důležitým faktorem je vítr.
Na množství a četnosti srážek toho moc nezměníme. Zato délku vlhkosti negativně ovlivňujeme velmi výrazně.
Vítr do porostů proniká především odkrytím přirozeného okraje lesa. Dříve se právě na přechodech, mezi otevřenou plochou a lesem, vysazovaly postupně ještě další sazenice, často z přirozeného náletu. Ty vytvořily neprostupný štít větrům. Jinde se nechávaly a chránily náletové dřeviny a keře, mající stejný význam. Další praxí bylo ponechání okrajové řady zalesněné plochy hustější, se zavěšením a propojením sousedních větví co možná nejníže k zemi. Zpevnění hrany lesa pak dobře odolávalo i prudkým větrům a zabraňovalo následným kalamitám. S nimi také souvisely maximální šířky pasek tak, aby zmenšovaly riziko polomů. Od dob mých brigád v lese se jaksi zvětšily tolerované vzdálenosti a někde i zcela vytratily právě tato pravidla o maximálních šířkách. Za tu dobu, stejně jako u sponu sazenic, se les ve své podstatě nezměnil a roste stále stejně. Jen stará a rozumná pravidla zkušených lesníků vzala pod tíhou rostoucích požadavků na ekonomiku zasvé. Každý vánek pak lehce prochází porostem a odnáší důležitou vláhu.
Sluníčko a přímý osvit je také silný faktor pro vysychání podloží. Když se stanovily pěstební práce správně, tedy "po staru", býval pod vzrostlým smrkovým lesem příjemný chládek. Jako děti jsme do blízkého lesíka chodily právě v horkých letních dnech. Na zemi bylo jen jehličí, výjimečně ostružiník. Tráva v mladém smrkovém lese běžně nebyla. Hustota vzrostlých smrků nedovolila slunci vyprahnout vrstvu jehličí. Pokud se slunce prodralo až na zemi, pak obvykle jen v poledních hodinách. Pod větším úhlem už šanci vysušit zemský povrch nemělo. Když jsme chodili na smrkové hřiby a lišky, vždy jsme prstem prohrabali vrstvu jehličí pro kontrolu, jak hluboko je vláha. V hustém lese se po dešti držela i několik týdnů. Zato na osluněných okrajích pasek mizela rychle.
Druhým a ještě významnějším faktorem k vysychání lesa je překračování i tak nadhodnocených kvót těžby, ve všech etapách stáří lesa. Obzvláště malí soukromí vlastnící lesa, často restituenti, si s objemem těžby hlavu nedělají. Dokud ještě stojí alespoň jeden strom s kmenem okolo třiceti centimetrů, ve sponu 20metrů, nejde přece o mýcení lesa a nemusíme pak plošně zalesňovat. V nejhorším případě si podají trestní oznámení na krádež dřeva a nic se neděje. Takto řídký les je ovšem vystavený jak větru, tak přímému slunci, což má fatální vliv na úroveň povrchové vody i hlubší vláhy v zemině.
Po jednom nebo několika extrémně suchých rocích se pak dostaví oslabení stromů a stejně jako u oslabené zvěře dojde k napadení chorobami, tak u stromů dojde k následnému napadení škůdci. Zdravý jedinec dokáže odolávat a nenabízí podmínky k přemnožení škůdců. Nemocný les je jejich líhní, bez možnosti obrany.
Před více lety jsem se ptal na LZ, jestli existuje něco jako ETALON lesa. Moje představa je asi následovná. Pokud nad porostovou mapou naší republiky položím kamkoli do zalesněné části vhodně tvarovaný objekt - např. z drátu - o velikosti třeba 500ha v daném měřítku mapy, pak bych vždycky měl dostat minimální kubaturu dřevní hmoty. Je pak vcelku jedno, jakou věkovou skladbu ve vyhrazené ploše najdu. Libovolným vložením do mapy musím vždy dodržet tuto minimální hodnotu. Nebylo by pak možné drancovat nedospělý les. Problém samozřejmě je v malých plochách soukromých vlastníků, kteří také ze svého majetku chtějí mít nějaký profit. Zde je ovšem jedno velmi dobré řešení od našich slovenských sousedů. Je to sdružení vlastníků - URBÁR. V tomto sdružení nikdo nevlastní konkrétní strom ,ale má nárok na uplatnění svých potřeb ze společného majetku v rozsahu velikost jeho podílu, po odsouhlasení ostatními. Ještě více se mi tento systém zamlouvá v honebních aktivitách. Urbár členové vlastní a nikdo si jej nemůže, bez souhlasu všech pronajmout nebo tam lovit. Nemůže si nikdo urbár přeplatit. Majitelé znají možnosti lesa i zvěře a svůj majetek si hlídají jak navzájem, tak směrem ven.
Tady se vrátím na začátek úvahy. Souhrn všech negativních faktorů se velmi citelně blíží k momentu, kdy už les, alespoň v námi známé podobě, přestává být životaschopný. To ovšem v dohledné době, po vytěžení a vyprodání stávajících kůrovcových kalamit, odstartuje enormní zájem o dřevní hmotu, která se v naších podmínkách jinak než smrkem nahradit nedá. Nenechme se mýlit představou, že jde jen o smrky. V loňském roce se objevilo docela rozsáhlé usychání i listnatých stromů s mnohem hlubším kořenovým systémem. Obnažená půda ve spojení s minimem srážek prosychá mnohem hlouběji.
Nezanedbatelný je i problém živin. V suché půdě nefunguje biologický rozklad odumřelých částí dřevní hmoty. Nejhorší nápad poslední doby je ekonomické zhodnocení i odpadního dřeva a klestí štěpkováním. Tento pro les a živiny nutný recyklační materiál se z lesa vyváží jako energetická surovina. Vyčerpáním půdy se silný les už nepodaří založit a enormní zájem o dřevo pak lehce dovede krajinu k modelu středomořských ostrovů.
Nejsem velký cestovatel, snad nejvíce pro fakt, že lesy a hory mám nedaleko a jsem v nich velmi rád. I když mi lidé básnili o irských pastvinách nebo různých blízkých ostrovech ve středomoří, stejně raději pojedu do lesů a hor v našem dosahu. Určitě i pro množství lesů. Krajiny bez vzrostlých stromů mě prostě nelákají.
Množství lesů, tedy zalesněných ploch máme tabulkově vysoké, a z pohledu turisty to tak opravdu vypadá, ale zkuste si jednou dopřát let nízko nad krajinou. Nabízí jej aerokluby s různými letadélky nebo, ještě lépe, s malými vrtulníky. Z nadhledu uvidíte obvykle jen úzké pásy lesa v okolí vodních toků a vyšších kopců. Dále uvidíte velké, odlesněné plochy. Podstatná část nově zalesněných ploch je stará do patnácti let. Velmi řídký les má malou pestrost a různorodost skladby dřevin, jak odrůdovou, tak věkovou. Nejhorší ukazatel stavu je pak přepočet plochy na reálnou kubaturu dřevní hmoty. Právě tato hodnota prudce klesá. Téměř chybí starý les. Mýtného věku se totiž často nedožívá.
Řešit tento problém na jakékoli výkonné úrovni ovšem nebude lehké. Odborný i racionální přístup je obvykle trnem v oku všem, kteří les vnímají primárně jen jako záložní nevyčerpatelnou a téměř nesledovatelnou pokladnici, vždy připravenou pokrýt všemožné "drobné" výdaje soukromníků obcí a nakonec i státu. Dřevní hmota je totiž velmi často jednoduchým zdrojem hotových peněz...
Znal jsem jednoho ředitele městských lesů. Před časem byl prohlášený za neschopného, později negativně medializován a odvolán. Pravým důvodem ovšem byla jeho odbornost a právě jeho odpor plenit svěřené lesní plochy podle potřeb městské pokladny, proti pravidlům hospodaření . Většina městských lesů totiž má zcela jiný statut a tím i pravidla hospodaření než hospodářské lesy, které mu měly být příkladem. Po jeho výměně jsem zaregistroval mnohé lokální těžby, dokonce starých, přitom zcela zdravých, dubů v chráněné ptačí oblasti...
Tento článek jsem konzultoval s odbornými pracovníky lesů. Byl zde přijat vcelku negativně a byly mi nabízeny argumenty o systému hospodaření, metodách kontroly a postihu za nedodržování. Stačí si však jen promítnout z paměti lesy před pár desetiletími do obrazu současných stavů a všechny pěkné řeči o systému jsou z kategorie "Tiskový mluvčí". Realita je zjevná a pokud ji nezačnou kompetentní orgány řešit budeme brzo bez lesů, jako Libanon bez cedrů.
Článek byl napsán v březnu 2015 a do současné podoby upraven v březnu následujícího roku.
M.T.