Michal Tuška: fotograf volné přírody
Proč tu chybí šelmy!
Většina rozlohy Evropy byla kdysi dávno zalesněnou krajinou, s pestrou faunou i florou. S přírodou, ve které byla pružná rovnováha potravy a všech forem strávníků i predátorů. Za mnoho staletí se, výhradně vlivem člověka, změnila do současné podoby. Lidský život trvá z toho pohledu jen zanedbatelný okamžik, a tak si nikdo neumíme představit rozsah této změny. V závěru minulého tisíciletí se už naštěstí zvedla vlna zájmu o přírodu i obecné povědomí o škodlivosti našeho působení na ni. Objevily se jednotlivci, organizace i státní struktury, které si ochranu přírody vzali za vlastní životní cestu a profesi a od poslední války intenzívně pracují na zlepšení stavu. Rozumná ochrana je totiž jedinou cestou ke zlepšení, či alespoň zpomalení našeho negativního působení na přírodu, jako celku.
Tlak posledních desetiletí je možný vysledovat i na stavu zvěře. V současnosti se obecné počty vyšší zvěře pohybují na číslech, která tu po válce zdaleka nebyla. Myslím tím především zvěř spárkatou. Drobná zvěř se potýká s ohromným nepřítelem. Tím je jednak způsob hospodaření na polích a všudypřítomná chemie, a také ve značné míře autodoprava. Silnice jsou bezohledný predátor a měsíční výřady zabité zvěře kolem silnic si nezadají s výřadem při ukončením bohaté leče - řečeno myslivecky. Na obranu myslivosti tu musím uznat, že autodoprava novou drobnou zvěř, pro náhrady zabité, nijak nezabezpečuje a ministerstvo dopravy na tyto ztráty nijak nepřispívá.
Problém ovšem nastává, když si položíme nárůst zvěře do kontextu se škodami na lesním i polním hospodářství. Otázka sice zcela nepřírodní - ekonomická, ale při současném stavu civilizace nevyhnutelná. Tady zvěř páchá značné škody a tyto škody částečně kompenzuje i státní pokladna. Bylo by tedy i v zájmu státních úspor zmenšit škody a následné kompenzace. Novodobých lovců je sice jako máku, ale tato často zcela přírodně nevzdělaná komunita, prahne především po trofejích. Potřebný průběrný odstřel je "nezajímavá a špinavá práce".
Když tuto práci nedělá člověk, který ji kdysi převzal od přirozených predátorů, šelem a dravců, měl by jim opět jejich úkol, alespoň z části, vrátit. Pro tento účel je ale nutné dovolit opět rozumný návrat predátorů do naší přírody. Už jednou jsme je z mapy Evropy téměř plošně vymazali a nyní se i díky osvětě nabízí druhá šance, je do přírody alespoň částečně vrátit. K návratu na naše území nahrává i fakt, že v několika okolních zemích se už některé šelmy vyskytují stabilně.
Na našem území tomu brání několik aspektů, za kterými je vždy člověk. Člověk, který přeťal přirozené migrační koridory sítí neprůchozích dálnic. Dálnice na Ostravu je snad nejhorší ukázka pohrdání potřebami přírody. Člověk tu zcela vědomě a trestuhodně dopustil uzavření hlavní logické migrační trasy mezi slovenskou populací velkých šelem a západní Evropou. V příhraničních Beskydech zatím ještě několik přirozených průchodů existuje, ale i ony jsou ohroženy výstavbou budoucích dálničních a rychlostních spojení. Funkční průchody přes dálniční tah na Ostravu sice v projektu byly, ale nakonec se neuskutečnily v použitelné míře. Pár zcela nevyhovujících "podchodů i nadchod", navíc mimo přirozené a předpokládatelné migrační trasy jsou čistým výsměchem dodavatele a nakonec i státu, jako dohledu a garanta ochrany přírody.
Tady je velmi vážný důvod pro zastavení přirozené migrace šelem dále do naší republiky. Jeseníky i Beskydy by rozšíření šelem přirozeně zvládly.
Druhým a přinejmenším stejně podstatným důvodem je nelegální lov. Jsou dva důvody k tomuto počínání. První je velmi primitivní, ale zdaleka ne zanedbatelný. Je jím zvrácená lovecká vášeň některých osob, jejich nadšení něco zabíjet a v neposlední řadě falešný pocit hrdinství z ulovení šelmy, která proti výkonné zbrani neměla žádnou šanci. Tady je komentář zbytečný...
Druhá skupina jde po šelmách z důvodu majetnických, pod heslem: "V mojí honitbě je veškerá zvěř moje a nikdo nemá právo mi snižovat stavy zvěře". Tato argumentace je sice pochopitelnější, ale v kontextu s často proklamovanou láskou k přírodě neobstojí. Jezdím do lokalit, kde se vyskytují všechny druhy šelem i dravců, ale život běžné zvěře tam za léta lovu nevymizel. Zvěř se jen s nebezpečím sžila a je ostražitější. S nebezpečím umí počítat a šelmy se tak ke kořisti nedostanou tak snadno. Je ovšem potřeba si nesobecky připustit, že nám celá příroda nepatří a že i ostatní stvoření potřebují potravu. Na ulovené zvěři se nakrmí ohromné množství živočichů od šelem, dravců až po běžné zpěvné ptáky i hmyz. Není to promrhaný život - jen pro trofej.
Brzo budou divočáci ohromný problém. Právě zcela špatný lov nejstarších kusů pro zcela hloupou potřebu mít na destičce co největší trofej - zbraně, rozbil přirozenou hierarchii v tlupách a pro chybný odstřel starých a silných vodících bachyní v domnění, že jde o trofejového kance, spousta selat osiřela. Bez zkušené matky se mnohdy tito sirotci vydali k lidem, kde je potravy více. Výborný čich je tam přivede. Pokud přežijí a dospějí, budou už své mladé vychovávat v blízkosti lidí a parazitovat na jejich zdrojích. V obydlených částech se špatně loví a tak se tam tlupy drží a roznožují. Divočáci jsou velice bystrá zvěř a umí využít příležitost. Zahrádkářské kolonie jsou zdrojem skvělých lahůdek. Tady vychované sele se už lesu obloukem vyhne. "Nikdo tu nestřílí a lidi se nás bojí". Se psem si poradíme, tak proč to měnit? Další na řadě jsou příměstské parky. Bohaté nadílky žaludů a bukvic starých parkových stromů, spolu s se spoustou cibulovin v okrasných záhonech. ""Kdo by odolal! Vždyť to tak lákavě voní! Hele, a nejsou tam posedy! "
Stejně tak lovecky zdevastované revíry vysoké zvěře, které jsou obvykle zdecimované, co se týče trofejové zvěře - stejný důvod jako u kanců, jsou pak přemnožené holou zvěří a slabými jeleny, které už nikdo z bohatých moc lovit netouží a běžní lesníci už dnes, v pronajatých revírech, téměř nemohou. Nebývale vysoké počty této zvěře pak reálně páchají ohromné škody na lesních porostech a stát to alespoň částečně musí kompenzovat (pro silné lobby lovců ve vládě).
V obou případech by pomohl vlk. Nemusí jich být hned stovky, ale bylo by brzo patrné, jak se podmínky změní. Vlk nenechá zvěř ležet týdny v nejlepší mladině a devastovat porost. Stejně tak dovede velice účinně omezovat populaci divočáků, především v početném přírůstku. Tohle je totiž ta nejpřirozenější cesta. Odlov slabých a nemocných či obvykle spíše postřelených jedinců. Že vlk občas udělá škodu? To běžná zvěř také a stát to kompenzuje. Bát se vlka je hodně naivní. Neznám plaššího tvora, ale připouštím, že třeba menšího psa zlikvidovat dovede rychle. Určitě také domácí zvířectvo. Kolik jich ale přejedou ročně auta? Tohle nikoho neděsí. Auta proto ovšem nezakážeme.
Je to jen hrubá neznalost a jistě taky z dětství jediná zkušenost - pohádka o Karkulce. Ale i tam nakonec chudák vlk zahynul. Zahyne totiž všude, kde se u nás objeví. Kdo je za tím je jasné. Chovatelé drobného zvířectva a dobytka to nebudou. Jim sice reálně škoda vzniknou může, ale obvykle nejsou v našem státě vybavení loveckými zbraněmi. Zato po zuby ozbrojení jsou všelicí zbohatlíci, kteří si tu dokazují své "pseudohrdinství". "Já jsem zastřelit vlka!" To je pastva pro ego ubožáků! Tady je ten opravdový problém a "zakopaný pes". U téže samé skupiny, která celý špatný stav jak s jelení, tak s černou zvěří způsobila - lovecká nezřízená honba za trofejemi.
Malá populace rysa se přece jenom v naší republice objevuje. Ovšem s podobným problémem. Tam zase běžní lovci - ne trofejoví, křičí, jaké hrozné škody jim v revíru udělal. Ano, dělá škody. Zvěř se ale naučí opět počítat s jeho způsobem lovu a škody se časem dostanou do přijatelných mezí. Na Slovensku, kde se rys běžně vyskytuje jsem mnohokrát viděl srnčí zvěř a dokonce nečekaně fotil i srnčí říji. Spárkatá zvěř se na toto riziko naučí dávat pozor a škody jsou pak rozumné. Zvěř totiž nepatří nám, ale celé přírodě. Pokud do ní příliš zasahujeme, je to vždy špatně.
O medvědech není třeba mluvit vůbec. Jsou to téměř výluční býložravci a k lovu se odhodlají jen opravdu dospělé kusy. Mladý medvěd se vyhne i nastraženému masu a dá si raději kukuřici.
Jsou to většinou nenápadná a klidná zvířata, která na lidi příliš nereagují. Raději včas vyklidí scénu.
U větších šelem je největší problém v postoji obyčejných, městských lidí, odtržených od čehokoli přírodního. Pro mnohé je rébus už i běžné domácí zvířectvo. Obvykle mají spojeného vlka od dětství jen s Karkulkou, jak už tu dříve zaznělo. I když se to zdá být směšný argument, zdaleka není. Člověk, žijící v městech, nebo větších obcích vidí v lese, a to i bez šelem, nebezpečný prostor. Představa, že je v lese vlk, který sežral k večeři Karkulku i s babičkou je děsivá. Lidi se děsí rádi. Neznámé znamená krajně nebezpečné. Přitom projít se po setmění městským parkem, či některými ulicemi, je opravdová odvaha a mnohde i přímá hloupost. Pravděpodobnost, že se v lese jen přiblížíte vlkovi je mizivá. Někteří lidé se bojí na méně frekventované turistické cesty slovenských hor. Všem říkám, že největší nebezpečí je tam dojet autem a zase se vrátit. Denně sdělovací prostředky přináší čísla vážných i smrtelných zranění ze silnic, ale nikdo se nebojí autem cestovat. Kolik podobně vážných úrazů vzniká z napadení šelmami? Další příklad je klíště. Může nás nakazit na trávníku u domu, ve městě v parku, i u jezera při rekreaci. Dopad na organizmus může byt i fatální. Komu v tomto světle připadá vidina rozumného počtu šelem v naší přírodě neakceptovatelná?
Značný problém představuje nevhodná a často iracionální medializace jen náznaku pohybu nějaké šelmy v krajině. Bulvár si ještě sežene snímky se zakrvácenou mordou a vyceněnými tesáky na první stranu. Pokud je rychle nesežene, domaluje v editačních programech. Věrní čtenáři tohoto braku pak mají první jasno a nejsou daleko vyrazit manifestovat do ulic "Za práva Karkulek".
Zpět ale k vážnějšímu tónu. Negativní vliv médií opravdu může mít klíčový vliv na obecné stanovisko k byť jen omezenému rozšíření šelem. Přitom právě média by mohla, alespoň jednou, udělat něco přínosného, a to postupné odborné seznámení s problematikou, popularizaci záměru a nápravu pokřiveného pohledu na svět šelem. Můžeme to však opravdu čekat?
I když bych velmi rád ještě zažil alespoň mírné zlepšení stavu počtů šelem i orla skalního v naší republice, příliš optimizmu mi nezbývá. Umíme totiž zničit cokoli, co nám nějak překáží, ale chybí nám rozum se ze špatného kroku poučit. Také pochopit celou šíři dopadů a přetrhaných vazeb. Těch nemnoho osvícených, bojujících za návrat šelem do naší přírody totiž, bez plošné podpory médií, nemá velkou šanci ovlivnit širší populaci ke změně pohledu, natož legislativu, k vydání rozumného stanoviska.
Berte prosím uvedenou úvahu jako maličký příspěvek ve snaze pomoci změnit obecně špatný přístup k znovu rozšíření šelem a orlů v naší přírodě. V rozumné míře tam opravdu patří a můžou nám pomoci napravit, co jsme pokazili.