Michal Tuška: fotograf volné přírody
Radosti a strasti focení přírody.
Focení je zvláštní stav mysli. Tedy nemyslím jen tak sekat obrázky kolem sebe ve stylu „Tu som bol“. Spíše přemýšlet, jak něco vyfotit jinak, zajímavěji. Zachytit nějaký prchavý okamžik, přidat emoci, asociaci. Je v tom něco hlubšího, nutkavě tvořivého. Mně focení postihlo už dávno. Proč že postihlo? Je to složitější...
Tak tedy od počátku. Bude nutné se vrátit do minulého tisíciletí, jeho posledního století a tam někde, v sedmdesátých letech, se zastavit. To jsem byl malé dítě a měl tátu, který byl focením posedlý. Fotil nás vlastně skoro pořád a alba i šuplíky se plnily pokusy i povedenými snímky. Z tohoto období, až do puberty, jsem si odnesl silnou averzi proti pohledu do objektivu. Pro pořádek zdůrazňuji, že zepředu. Objektivem jsem se tehdy ještě nedíval. Dále také zjevně mylnou představu, že podobné pocity musí mít určitě všichni. S odstupem desetiletí teď už vím, že to tak zdaleka není a mnoho lidí pózuje velmi rádo. Zvláště pak ženy. Tedy, jen tehdy, když si připadají dobře. Jinak si fotograf koleduje o malér. Není pak podstatné, kde a kdy to je, co mají, či nemají na sobě.
U mužů je to poněkud jiné, řekl bych spíše otázkou ega než vzezření, ale je tu také početná množina těch, co pózují rádi.
Z dětství pevně zakotvený pocit nelibosti před objektivem mi dal do vínku jasnou cestu – nefotit! Spousta věcí v životě ovšem dopadá jinak, než se nám zprvu jeví. Alespoň s focením to v mém případě dopadlo diametrálně jinak. Propadl jsem mu zcela. S jistotou prožitku můžu říct, že už také více chápu otce. Jde tu o něco jen špatně ovladatelného, o čistou drogu. Drogy můžou být různé. Nejhorší jsou ty, za které se platí. Jsou tu ale i drogy většinou pozitivní - zadarmo (to u focení ovšem zcela neplatí). Ty si organizmus vytváří sám. Jsou to endorfiny. Naštěstí je schopnost vyplavování endorfinů u lidí různá a hlavně je velmi pestrý typ impulzu pro jeho uvolňování. Pokud by totiž pocit štěstí, stejně jako u mé osoby, vytvářel pro všechny pobyt v přírodě, nebylo by se kam hnout. Většina lidí zná určitě jeden hodně rozšířený, libý pocit, a to je zamilovanost. Ta se obvykle objeví sama, co je však horší, také obvykle sama zmizí. Když nám endorfiny infikují organizmus, hledáme cesty, jak je opět získat. Hledáme činnosti, u kterých se zase objeví. Pro mne je to pobyt v přírodě, na horách, dříve mi velmi intenzivně fungovalo horolezectví a jen o něco méně také rybaření. Teď už velmi dlouho je to právě fotografování. Těším se na tuto činnost a jsou chvíle, kdy mi pár stovek molekul endorfinů do krve uvolní. Mohlo by to být i lepší, nebýt jedné podivné věci.
Od svého začátku focení, ke kterému se ještě vrátím, mám pocit zvláštní šachové hry. Zvláštní v tom, že u ní nejde o dosažení matu. Výhrou je dobrá fotka. Vymyslím strategii a zvolím tah. Protihráč, a moc by mě zajímalo, kdo to vlastně je, záměr pochopí a vymyslí protitah. Protihráč je velmi dobrý a snad jen za urputnou snahu mi někdy dovolí strategii proměnit v přijatelný snímek. Dělá to od doby, kdy jsem s focením začal. Ani nevím, kde jsem k němu vlastně přišel. Někdy je ta hra už otravná a docela rád bych ho poslal – ne, nebojte se, vulgarity do mého textu nepatří. Myslel jsem, najít jiného sparingpartnera. Moc by mě tím potěšil…
Tak tedy zpět k začátku. Jako kluk jsem nejraději běhal po lese. Tedy ne doslova, běh mi byl vždy nějak protivný. Opravuji proto na chodil. S chůzí jsem byl naopak vždycky kamarád. Bavilo mně pozorovat přírodu a zvěř. Jednoho dne mi táta nabídl, jestli si nechci zkusit v lese něco vyfotit. Občas mi půjčil nějaký, na tu dobu drahý fotoaparát, ale tentokrát nabídl něco neuvěřitelného, tedy alespoň pro lidi v obraze. Půjčil mi drahou profesionální zrcadlovku Minolta s teleobjektivem Sonar. Taková nabídka se neodmítá! Na první pokus jsem bez stativu nafotil srnčí zvěř v přilehlých lesích. Sláva Štochl, coby ikona focení zvěře, by nad snímky nijak neplesal, ale zkuste si to sami a uvidíte. Tady mě focení dostalo. Ne pro to vlastní focení, ale byl to lov. Lov, který nekončí smrtí zvířete, ale snímkem, coby památkou na zážitek. Vždycky jsem inklinoval k lesnictví, jen nemám zájem o běžný způsob lovu. Navíc, pro mě les není jen dřevní hmota a plán těžby, kam se pro spoustu lesnických adeptů nakonec scvrkl, ale stále úžasný svět přírodních krás, plný života. Asi proto jsem se nakonec lesníkem nestal. Stal jsem se fotografem těchto krás. Tady byl začátek cesty k fotografování.
Pořídit si fotoaparát ve studentských letech nebylo nic jednoduchého, ale pořídit si zrcadlovku s teleobjektivem a dalším vybavením, bylo přetěžké. Rok studentských brigád a podpora od rodičů mi nakonec pomohla koupit z druhé ruky vysněnou fotopušku ZENIT ES. Byl to na tu dobu dokonalý set pro focení přírody. Ocelový kufřík obsahoval zrcadlovku, tehdy ještě samozřejmě na klasický film bez automatického ostření i měření expozice, teleobjektiv 300/4,5 dále základní špičkový objektiv HELIOS 58/2, výbornou pistolovou pažbu pro focení s teleobjektivem, sadu mezikroužků a barevných filtrů. Nadčasové řešení pro podobné nadšence.
Velkou potíž však představovala nabídka citlivých filmů. V této době byly k dispozici obvykle jen filmy s citlivostí 100, nebo 200 ISO. Pro focení v lese, za svítání či večerního šera, zcela nedostatečné. Filmy jsem naštěstí většinou dostal od táty, a bez jeho alchymistické dílny se zvyšováním citlivostí filmů by byl výsledek velmi žalostný. Práce ve fotokomoře mi radost nedělala nikdy, a tak jsem nakonec přešel, na pro fotky přírody příjemnější, inverzní barevný film a diarámečky. Promítnout barevný snímek na zeď nebo plátno nabízelo zcela jiný pohled a tato cesta mi vydržela celou první etapu mého fotografického snažení. Jejím ukončením byla rodina a později horolezectví. Fotit přírodu a hlavně zvěř vyžaduje dokonalou znalost lesa, živočichů i života v něm. Chodit do lesa jen nahodile a doufat v náhodu je mrhání časem. Času ovšem bylo potřeba jinde. Mladá rodina byla jasná priorita. Občas jsem fotil ji, ale pod tlakem vlastních vzpomínek jsem to nijak nepřeháněl. Po čase jsem volný čas vyplnil horolezectvím a to mi vydrželo docela dlouho. Vcelku slušnou fotografickou výbavu jsem postupně, s výčitkami svědomí, prodal. Nejen svou výbavu, ale i tu, co jsem zdědil po otci. Peníze částečně padly do vybavení bytu a za větší část jsem koupil jeden z prvních kvalitních kompaktů - Superzoom Olympus. K této koupi mě dohnala snaha mít pohotový a malý fotoaparát s celkem širokým rozsahem ohniska a použitelnosti, od rodiny až po krajinu, i na lezení v horách. Při zimním lezení ve Vysokých Tatrách mi jednou spadl celý horní kryt, dvě třetiny obalu od zrcadlovky Pratica, o mnoho desítek metrů níže a já musel složitý úsek absolvovat dvakrát. Tehdy jsem se rozhodl, že změním Praktiku v názvu za něco opravdu praktického, což nový kompakt dobře plnil další roky.
K toulkám v lesích jsem se postupem času vrátil s novým vybavením. Byla jím analogová kamera VHS, která nabízela zcela nové možnosti. Tento nový a rychle se šířící technický fenomén se ovšem ukázal být slepou uličkou. I když se mi filmovat zvěř, především divočáky a na jaře selátka, vcelku dařilo, nebyl nikdo, a já určitě ne, kdo by krátké sekvence sestříhal a ozvučil pro rozumnou prezentaci. Záběry se hromadily, ale nic víc se s nimi nedělo. Tato etapa mě ovšem vrátila k toulkám známými lesy a k původnímu pozorování zvěře. Opět jsem si našel nové lokality a seznámil se s jejich obyvateli, tedy zvěří.
Bylo jen otázkou času, kdy se opět k fotografování vrátím. Rodina odrostla a horolezectví jsem pro zdravotní potíže se smutkem opustil. Dostatek času i prostředků byla otevřená vrátka k návratu k fotografii. Také k nekonečné šachové partii. Protihráč se zase odkudsi zjevil a bez rozpaků navázal, kde před lety partii přerušil.
Vzpomínám si pro příklad na jeden obzvláště silný pocit prohry, ještě z doby, kdy jsem fotil fotopuškou na film. Dlouho jsem nemohl vyfotit jelena. Vždy se objevili až za šera, kdy citlivost filmu nabízela jen rozmazanou siluetu. Jednou večer se ale silný jelen objevil nečekaně na zlomek vteřiny, ještě za světla, mezi stromy. Chvíli před jeho příchodem jsem fotil osvětlený list a nastavil expozici pro tento účel. Hned po jeho expozici jsem zahlédl jelena, jak stojí mezi stromy a pozoruje, co že mě vyvedlo z koncentrace. Když jsem na něj objektiv namířil, dal mi šanci pouze na jeden snímek. Nebyl už čas řešit správnou expozici. Snímek ovšem nastavení pro jasnou scénu zcela znehodnotilo. V hledáčku jsem viděl v pěkném světle silného jelena, jak stojí vzorově bokem a hledí mým směrem. Pak klaplo zrcátko zrcadlovky, na chvilinku tma a pak jen mezera mezi stromy. Jelen byl pryč. Díky chybné expozici chyběl i na filmu. Mám ho ale stále uloženého v paměti. Ten krásný pohled hledáčkem, který zdánlivě sliboval první pěknou fotku slušného jelena…
Druhý den ráno, spával jsem pod širákem v lese, jsem fotil ve smrkové houštině zatahující muflony. Přecházeli úzkou cestičku a jen na ní byla možnost fotit. Přešel poslední kus a zdálo se, že už nic nepřijde. Omylem jsem zmáčkl spoušť a snímek kamsi do houští se exponoval bez automatiky a zaostření samozřejmě špatně. Po chvíli jsem zaslechl ještě další pohyb a došlo mi, že za tlupou obvykle chodí nejsilnější berani. Hodlal jsem udělat perfektní fotku a popošel blíž k místu přechodu tlupy. Do houštiny nebylo vidět, jediná šance byla na místě přechodu přes starou pěšinku. Zaklekl jsem do vlhké trávy a čekal. Houština se rozhrnula a patnáct metrů přede mnou celou pěšinku vyplnil ohromný jelen. Ten včerejší. Zlomek času jsem zůstal v úžasu a pak zmáčkl spoušť. Nic! Omylem exponované políčko filmu mi udělalo medvědí službu. Zapomněl jsem po něm přetočit film a natáhnout závěrku. Bylo jasné, že jelen zase v okamžiku zmizí v houštině. Páčkou na převíjení filmu jsem použil s maximální razancí a závěrka konečně klapla. Jelen udělal další krok a zmizel v zeleni smrkových jehlic. V opojném pocitu štěstí jsem ještě chvíli klečel v mokřině a znovu prožíval ten intenzivní a nečekaný zážitek. Opět se mi do paměti uložil pohled z hledáčku fotoaparátu. Jako by předznamenal další neúspěch. Začal se zhmotňovat při snaze převinout film na další pole. Kinofilmový svitek byl přetržený. V tu chvíli jsem dostal ohromnou chuť vzít celou fotopušku za řemen a rozložit ji na prvočísla nárazem o nejbližší pařez. To byl jeden z prvních majstrštyků mého Protihráče. Hloubku zklamání po mnoha pokusech a strádání v lesích si jen těžko dovede kdo představit. Doma, v černé komoře, se zázrak nekonal. I když jistý výsledek, snad jako drobná omluva, se nakonec dostavil. Na podexponovaném a neostrém, nechtěně exponovaném, políčku filmu byl jelen. Film se utrhl těsně před posledním, nechtěným snímkem a jelen se exponoval přes něj. Fotka je samozřejmě špatná. Měl jsem ale prvního jelena z bezprostřední blízkosti. Zároveň dokument o bezohlednosti a jízlivosti Protihráče.
Uvedený děj se stal na začátku září. Potkat silného jelena při nástupu jelení říje takto kontaktně je mocný zážitek sám o sobě. Koncem listopadu se v této lokalitě Protihráči povedl další kousek. Jezdil jsem do těchto míst vlakem. Prvním raním vlakem, a abych se na něj dostal, i prvním autobusem od mého bydliště. I tak jsem byl v kopcích až kolem sedmé hodiny. To se v tomto období teprve rozednívá, což je dobrý čas na potkání zatahující zvěře. I když prosinec už klepal na dveře, našel jsem u cesty krásné hřiby plstnaté. Dva, později další. Znám to, jdu přece fotit zvěř a nesmím se nechat odlákat z pozornosti a plánu. S pousmáním houby překročím a pokračuji pěšinkou ve stoupání. Kousek dál bylo krásných hřibů celé kolo. Kdo by odolal! Poklekl jsem a prohlížel si pozdní houby. Byly zdravé a tuhé. Odložil jsem fotopušku a začal houby sbírat. Když jsem se vzdálil od fotoaparátu asi dva metry, po pěšině, po které jsem původně stoupal k hřebenu, přicházela tlupa divočáků. Bezmocně jsem zůstal klečet a díval se, jak klidně procházejí kolem. Světla už bylo dost na pěknou fotku, ale můj pohyb by stejně šanci beznadějně zkazil. Kousek pod mojí polohou tlupu zradil čerstvý lidský pach a pár skoky zmizela v mlází. Opět perfektně nachystaný a dokonale načasovaný šachový tah Protihráče. Moc nechybělo, abych nasbíranou hromádku zákeřné léčky rozdupal. Na houby jsem nemusel vstávat ve čtyři ráno a ani jsem o ně, koncem podzimu, nijak závratně nestál. Taky těžký batoh si na houby obvykle neberu. K dokonalosti svůj tah Protihráč dovedl tím, že další houby jsem už nepotkal.
To jsou jen dva příklady z plejády našich starých duelů.
Nových partií s podobným výsledkem je také požehnaně. Někdy se divím, že jsem na focení, na které se upíná má mysl v nepříjemných chvílích coby berličky, dávno nezanevřel. Někdy se však snímek podaří. Nevím, jestli je to tím, že už hraji vyšší ligu i já a mé strategie doznaly zlepšení nebo Protihráč je již unavený. Taky mohl rozehrát, v době mého výpadku, z nudy další partie a simultánku už tak dobře nezvládá.
Ve druhé etapě mého fotografického období se jeho styl a bezohlednost nijak nezměnil. Stačilo si v časných dopoledních hodinách, na hřebeni Velké Fatry nasadit mezikroužky pro focení detailu květeny a v ten samý okamžik jsem uslyšel kroky v trávě nade mnou. Očekával jsem přirozeně turisty.Na chodníčku, po kterém jsme se ženou před chvílí přišli a jen pár kroků od mé klečící pozice, stál jelen. Vyfotit ho objektivem s nasazenými mezikroužky prostě nejde… Pravděpodobnost příchodu jelena v této denní době a jeho přesné objevení se nade mnou jak časově tak prostorově, hned tak někdo nevymyslí, natož nezorganizuje.
Ve druhé etapě přišel Protihráč s novým fenoménem. Není podstatné, kam se rozhodnu jít, ani jak odlehlá je tato lokalita, vede-li tam nějaká cesta nebo jen sotva znatelná pěšina zvěře - posílá za mnou lidi. Opět zcela perfektně organizovaně, jak místem, tak časem.
Mnohaletá zkušenost mě naučila chodit do lesa brzo. Brzo před rozedněním nebo večerem. To zvěř ještě není tak ostražitá a na pohyb lidí, nereaguje hned útěkem. Než se začne šeřit, začne bedlivě sledovat všemi smysly okolí. Tady se rozhoduje, kterým směrem z krytu nakonec vyrazí nebo kam ráno zatáhne. Přesně tohle obvykle nechápou lovci a rádi se kradou lesem na začátku šera. Velkou většinu okolní zvěře tak úspěšně zradí. Nejlépe v mé blízkosti.
Ovšem Protihráč neovládá jen pohyb lovců, což by se dalo v odlehlých lesích předpokládat. Ovládá i zcela podivná individua, já jim říkám „Duši“. Vypadají docela normálně, jen jejich chování, doba a místo pohybu je méně pravděpodobné než hlavní výhra ve sportce. Kdyby to nebylo vcelku pravidelně, řekl bych si asi prostě „smůla, blbá náhoda“. Ale bude to jinak. Jen pro ilustraci pár případů.
Když jsem objevoval okraje vojenského prostoru po odsunu ruské armády, objevil jsem zamaskovanou dřevěnou chatku. Tedy spíše větší stan ze dřeva. Celý byl schovaný v jednom z tankových okopů, navíc překrytý maskovací sítí. Ta, za mnoho let byla zapadaná jehličím, listím a větvemi, shora dokonale kryla malý objekt. Kdysi ho v rámci výcviku zjevně postavili ruští parašutisti při nácviku přežití v zimní krajině. Na zimu zde jasně ukazovaly zbytky padákoviny, ze které byly zhotoveny maskovací návleky na oděv. Tehdy už jen výstelky hnízda plchů. V mokrém prostředí okopu byl stav objektu již značně zchátralý, na boční straně plesnivý, leč stále použitelný. Navíc nevykazoval léta žádné stopy návštěv. Nemohl jsem si přát víc. Po drobných opravách a domaskování vstupu, jediného slabého místa v maskování, jsem si zde na další dva roky udělal svou základnu. Ne náhodou jsem ji pojmenoval "Plesnivka".
Kousek nad Plesnivkou byla několikahektarová mladina, téměř zcela bez prostupových cest. V tomto hustém a nepřehledném porostu se nacházelo pro zvěř vše potřebné - kryt, voda, keře vrb, byliny a na okrajích mohutné buky. Ideální a klidná lokalita pro úkryt veškeré zvěře. V jejím okolí jsem několik let prožil nejlepší jelení říje. Byl zde také jeden z mála funkčních posedů a vzhledem ke vzdálenosti od hlavních lovišť dosti opomíjený. Zprvu jsem se snažil jeho služby využívat. Fotit zvěř z posedu, proti zemi, obvykle nepřinese pěknou fotku a tak jsem si časem našel zálibu ve fotografování ze země, v její úrovni. Seděl jsem tehdy na posedu nad Plesnivkou. Den před tím jsem tu udělal první použitelné fotky a říje se teprve rozbíhala. Jeleni troubili už po čtvrté odpoledne a v houštině bylo velmi živo. Občas i nějaký kus vyběhl do vysokého lesa, ale na pěknou fotku stále nic. Kousek pod posedem, z okraje mlází, se ozval mohutným hlubokým zatroubením starý jelen. Bylo ještě slušné světlo. Srdce mi poskočilo. V tom po cestě jede auto. Celé se třese a klepe. Přímo pod posed dojela stará rezavá a rozhrkaná Škoda 105. Takto hloupě by snad žádný lesník nedojel, ale i tak jsem očekával nějaký konflikt s lovcem, "že jim tu plaším zvěř". Auto zastavilo za hřmotu špatného výfuku a otevřely se dvoje dveře. Ani stará hradní vrata nevydají tak příšerně skřípavý zvuk, jako stereo pantů obou dveří. Jako by to nestačilo, po vystoupení se oba stejně hlučně snažili dveře zavřít. Řidič pro jistotu se silným bouchnutím. Byl to mladík, hubený, vysoký, docela sympatický a jen o málo později jsem shledal, že mdlého rozumu. Spolujezdec byla spolujezdkyně, mladé, docela pěkné děvče. Auto stálo asi čtyřicet metrů od místa, kde se před chvilinkou ozval hlavní jelen. Vše ztraceno! Mladík zašeptal slečně "chvíli počkáme". Asi po dvaceti minutách se ozval některý ze vzdálenějších jelenů v mladině. Hošík se významně podíval na partnerku, obřadným gestem z náprsní kapsičky vytáhl malinký kompaktní fotoaparátek a zapnul ho. Zvedl ho obouruč vysoko nad hlavu a následován dívkou, opatrně našlapujíc, vstoupil do mladiny, ve snaze vyfotit hloupé zvíře, které jistě bude na člověka čekat. Bylo definitivně po šanci. Jak se oba pomalu posouvali mladinou vzdalovaly se i hlasy zvěře, až nakonec, někde za rozsáhlou houštinou ustaly. To už byla tma jako v hrnci. Slezl jsem z posedu a dumal, jak jim poděkuji. Navíc, pokud by slečna měla "své dny", bylo by fatální chybou dráždit jelena v říji.
Slezl jsem z posedu a posadil se na kládu jen těsně vedle auta a čekal. Po chvíli se oba objevili zhruba tam, kde do houštiny vešli, tentokrát i s baterkou. Letmo posvítili na vozidlo, bylo na svém místě. Jen těžko by jeho odjezd přeslechli. Podivného pařezu u auta si nevšimli. Zhasli baterku a po loučce docházeli k vozu. Když byli na dosah dveří, zeptal jsem se klidným hlasem, co že si mysleli že dělají. Oba zařvali jako divá zvěř a chvíli jim trvalo, než byli schopni pohybu. Drobná satisfakce za hloupé zničení mé příležitosti. Sdělil jsem jim, co všechno bylo špatně a ať už je tu nepotkám. Vzhledem k mému zelenému oblečení nekladli odpor a za stejných zvuků, kterými jejich příjezd obohatil večerní pohodu, zase odjeli.
Druhý případ byl u celkem velké lesní cesty, také nedaleko od Plesnivky, která ovšem v těchto místech nikam nevede, jen se velkou elipsou zase vrací o kousínek dál na jinou cestu. Na jedné straně už zmíněná rozsáhlá houština, coby vyhledávaný denní útulek jelení, černé a vlastně veškeré divoké zvěře, za cestou pak starý smíšený les, kudy se zvěř vydává na večerní cesty k lepší potravě. V jednom užším místě, v mírné zatáčce, zvěř ráda přechází do starého lesa. Vychází obvykle za posledních paprsků dne, a pokud má člověk štěstí, právě ony vytvoří potřebnou světelnou kulisu, nutnou k povedené fotce. Jak už jsem říkal je potřeba být na místě dřív, než se zvěř přesune k okraji houštiny, kde bedlivě pátrá po nebezpečí. Zamaskoval jsem se včas na svém přenosném sedátku v příkopu, na druhé straně cesty, kde malá skupinka smrkového náletu nabízela potřebný kryt a místo uprostřed zatáčky potřebný rozhled. Okraj teleobjektivu trčel z maskování právě nad okrajem cesty. Asi za hodinu jsem zaslechl mírný šelest v protilehlé houštině. Bylo jasné, že zvěř se přemisťuje k okraji, kde bude ještě dlouho jistit. V podstatě hned nato se z cesty za zatáčkou ozvaly šouravé kroky. Netrvalo dlouho a uviděl jsem jejich původce. Když jedete autem skoro třicet kilometrů a další čtyři stoupáte pěšky s docela těžkým batohem do vojenského prostoru, kde je omezený pohyb veřejnosti, je večer a vy si schválně vyberete cestu, která nikam nevede, jste víc jak hodinu zamaskovaní v příkopu, leze po vás snad všechen hmyz lesa, není nad to potkat člověka. Člověka? To snad ani ne! Jak nazvat něco, co vypadá jako letitý důchodce na nedělním zájezdu na svatý Hostýn, v béžovém sáčku, který nese velkou igelitku plnou prázdných petlahví, jako by si šel pro svatou vodu, v uchu naslouchátko, který celou cestu, co ho v zatáčce vidíte COUVÁ - tedy jde k vám zády a hledí za sebe, jak mu cesta pěkně ubíhá jako za lodí, nikoli vpřed, večer v odlehlé části vojenského újezdu a na cestě, která nikam nevede? Když vás mine s nevzrušeným výrazem tváře a zjistíte navíc, že naslouchátko je vlastně walkman? Zprvu mi blesklo hlavou, že snad zabloudil. Jeho výraz to však nenaznačoval. Promluvit na něho z metrové vzdálenosti dostatečně hlasitě na přehlušení sluchátek, z maskování, by mu lehce mohlo přivodit infarkt. Ten ovšem málem padl na mě, když jsem si uvědomil, jak to zase Protihráč skoulel. Nakonec nevyšel z houštiny ani chlup a chlapík nebo duch se už na okružní cestě znovu neobjevil. Svůj úkol bezezbytku splnil a pak se zase propadl někam do země.
Pro mnohé podobné zkušenosti se číhání u cest snažím vyhnout. Objevil jsem z tohoto důvodu ochoz zvěře vedoucí přes mokřinu, do rozsáhlé lesní plochy, v podstatě bez použitelných cest i cestiček. Jen zvěř tu má své spády a já po nich začal chodit ve snaze se vyhnout lidem. Cesta sem není snadná a poslední úsek vyžaduje ohromné soustředění. Zvěř tu v okolí ochozu lehává kdekoli a dostat se sem nepozorovaně, bez hluku a pachu je těžký oříšek. Když se to povede, obvykle to přináší úspěch. Pokud se prozradíte, byla námaha i celá cesta zbytečná. Jelení říje už tehdy neodvratně končila a listí v houštinách už leželo převážně na zemi. Projít neslyšně listovou podestýlkou je problém ráno, kdy už mlhy a jinovatky listí smáčejí a promočené tolik nešustí. K večeru už zase vyschne a generuje ohromný hluk. Přes opadané listnáče jste navíc vidět na kilometr. Vzhledem ke konci říje jsem měl k dispozici poslední víkend na pořádnou fotku. V sobotu jsem celý den strávil u nedalekého jezírka a očekával, že právě z této houštiny vyjde hlavní jelen, který tu už jen symbolicky a krátce vytruboval. Večer ani ráno se mi ho zahlédnout, natož vyfotit nepovedlo, ale občasné zabroukání ho prozrazovalo. Stále tu byl. Poslední možnost byla ve večerním pokuse. Vyrazil jsem brzo odpoledne a po centimetrech se dostával přes mokřinu, ochozem na malou loučku s výhledem na okraj houštiny, kde obvykle jelen troubil. Vítr byl příznivý a listí milosrdné. Nikdy nevíte, co vás při příchodu vidělo a co všechno jste zradili, i když máte pocit, že vše šlo dobře. Pocit nejistoty je tu vždy. Asi po dvou hodinách, kdy už se jeleni z okolí občas spoře ozvali, zatroubil nedaleko hlubokým krátkým odbrknutím také můj jelen. Delší dobu pak zase klid. Už se valem šeřilo a na dobrou fotku zbývala tak půl hodina. Na stezce, po které jsem přišel, se ozval šelest. S nadějí jsem se otočil a myslel, že je to jen zlý sen. Po chodníčku si vykračoval mladík. Byl jen tak v kalhotách a slabé barevné bundě, nic nenesl, neměl batoh ani pořádné pohory. Zcela bezelstně si razil cestu ke zničení mé poslední možnosti. Jen pro dokreslení - stezka zvěře tady nikam nevede, ztrácí se v síti podobných chodníčků uvnitř ohromné houštiny.
Nezadržitelně mířil k okraji vrbových keřů, kde již určitě stál hlavní jelen. Než jsem se stačil probrat z hlubokého úžasu a vetřelce zpacifikovat, prošel kolem okraje a silné lámání uvnitř mlází ukončilo tuto fotosezónu dalším mistrovským tahem Protihráče. Byl konec nadějím, říje tím tehdy skončila.
Na závěr jedna letošní. Je to vlastně již bezmála čtyřicet let partií s Protihráčem. Jeho styl se nezměnil.
V letošním roce, pro perestrojku vojenských újezdů, nemám oficiální povolení stupu, natož vjezdu. Vrátil jsem se proto do lokalit, kde jsem kdysi začínal, na periferii k Plesnivce. Krajina se také nezměnila, tedy pokud jde o reliéf. Je to pěkně do kopce. Les se ovšem změnil diametrálně. Bohužel i přístup k lovu. Počet posedů se bude brzo rovnat počtu jelení zvěře. Nikde starý klid, všude přehledné široké cesty a rozsáhlé mýtiny po kůrovci. Navíc, na začátku září vždy probíhá velké cvičení, které zvěř vyplaší a zažene více k okraji. Právě toho jsem chtěl využít. Stejně nebylo vhodné se pohybovat blíž vojenským aktivitám.
Léta jsem k Plesnivce chodíval nejkratší cestou, zprvu v údolíčku kolem potoka, který následně prudce stoupá až pod náhorní louky, kde těsně pod loučkou pramení. Cesta ho v podstatě kopíruje. V horní třetině jsem měl vždy vyčištěný chodníček, který strmou hranou vedl až před dveře Plesnivky. Nejraději jsem tudy vycházel mezi jedenáctou večerní a třetí ranní. To byl v lese klid od lidí. Zvěř v této době nijak zvlášť nevyplašíte, obvykle jen odfrkne a kousek popoběhne, někdy ani to. Několikrát jsem svítil čelovkou divočákům v potoce na potravu. Dokud člověka neucítí, jsou za tuto službu docela vděční a nijak je to nevyplaší.
Hned na začátku mých snah jsem obeznal hojný pohyb zvěře na nové mýtině ve spodní části této dolinky, navíc výhodně položené za potokem. Perfektní místo pro odvedení lidského pachu. První pokus jsem ještě neodhadl dobře a vystoupal jsem za hluboké tmy dolinkou až pod Plesnivku, jak jsem byl zvyklý z dřívějších let a kde jsem také zaslechl starého jelena. Ten ovšem zatáhl někam za hřeben a celou dolinku pod sebou jsem takto zavětřil.
Druhý den jsem opět za hluboké tmy už z dálky slyšel troubení několika jelenů ve spodní části dolinky od mýtiny. Velice opatrně jsem došel až k místu, kde je cesta docela vysoko nad potůčkem a kde je v bukovém porostu velké okno, průhled, právě proti prudce svažité, nové mýtině. Zamaskoval jsem se v klidu do maliní, na hranu cesty nad potokem a snažil se rozeznat počet aktérů a jejich polohu. Výhled do protější stráně by byl perfektní, nebýt černočerné tmy. Vánek šel šikmo dolů po cestě a k potoku. Všechna jelení aktivita byla nad ním. Dokonalé!
V horní části protisvahu se pomalu začala objevovat silueta okraje starého lesa. Jeleni byli někde naproti ve stráni. Podle hlasu a polohy byli čtyři. Jeden se nebezpečně přibližoval potoku. Zaslechl jsem i úzkostlivý hlas koloucha, vyděšeného okolním vzrušením. Rozhodně tu byla i množina neviditelných laní. Slovy klasika " to je to, oč tu kráčí". Ozval se dokonce i třesk paroží a následný, rychlý úprk. Od parádního zážitku mě dělily minuty a nějaké ty luxy nebo lumeny světla. A také Protihráč!
V horní části jinak tichého údolí se ozvalo auto. Nahoře je velké rozcestí a i cesta k mé pozici se dvakrát rozděluje do vrstevnic. Protihráč ale zná tu správnou. Stejně tak i čas a konkrétní místo mého maskování. Už vidím světlo nahoře v údolí, jede dolů. Jsou dokonce dvě! Vrstevnicové odbočky je nezaujaly, jedou stále dolů. Ještě je šance, že rychle projedou úplně dolů, na louku. "To by jeleny nemuselo moc poplašit. Je ještě stále tma." Říká mi moje stále naivní mysl, jako bych Protihráče neznal. Auta, osvětlená jako při rallye, prolétla za mými zády a necelé dvě stovky metrů pode mnou zastavila. Vystoupilo z nich několik hlučných lidí a začali z aut vytahovat nějaký náklad. Jedno se otočilo a jede zpět, kolem mé pozice. Na protějším svahu duní spousty kopyt a je slyšet lomoz a lámání za hranou starého lesa. Jeleni a celá tato nádherná šance je pryč. Zato dorazila četa lesních dělníků natírat nově vysazené sazenice stromků proti okusu. Nic proti pracovnímu nasazení, ale v neděli, potmě, právě sem a právě nyní???! Co dodat? Byla to jediná opravdová šance po několika letech a myslím že zatraceně zasloužená.
Kvanta drobnějších jízlivostí tu nemá smysl popisovat, daly by celou knihu. Zvykl jsem si prostě na ně, a pokud zdraví dovolí, od focení přírody mě stejně neodradí.
Již do názvu jsem vložil slovo radost. Mohlo by se zdát, že to bylo jaksi omylem. To však rozhodně ne!
Při snaze fotit přírodu a především šelmy se dostáváte do nádherných míst, zažíváte atmosféru svítání i západů slunce. Kouzlo třpytivé noční oblohy i dramatických změn počasí. V neposlední řadě cítíte silné sepětí s přírodou, které lze zažít jen mimo dosah civilizace v hluboké samotě. Ohromné množství zážitků mi tak velmi obohatilo život. Jsou to velmi silné emoce, které díky focení už mnoho let zažívám a jsou mi nad získáním fotky. Samozřejmě je tu i radost z povedeného snímku a určitě není malá. Nebál bych se však použít oblíbenou myšlenku "cesta je cíl".
První, řekněme novodobý úspěch byl, jak rád říkám, "Můj jelen". léta jsem se pohyboval na pokraji vojenského újezdu a využíval relativní klid v oblasti. V té době byla právě tato lokalita, dosti vzdálená od nejlepších jeleních říjišť, zapomenutým koutem. Nebyly tu téměř žádné posedy, jen staré a chatrné. Také zde ještě lovci nejezdili běžně ofroadem a muselo se sem pěkně po svých. Dosti daleko nebo dosti do kopce. Obojí nebylo mezi lovci populární.
Tady jsem vyfotil jelena, který mi pomohl otevřít spoustu jinak zamčených dveří. Navíc dva roky po sobě, jako na přehlídkovém molu. Moc mu za tuto příležitost děkuji...
Jelení říje tu začínala obvykle ve starých porostech a její vrchol vyvedl jelení zvěř do otevřených travnatých luk. Tehdy to bývalo běžně i za dne. Vysekané široké pruhy luk kolem nejlepších míst říjiště pro přehlednost tenkrát nebyly a nekonečné vyčištěné chodníčky od posedu k posedu později jelení zvěř od podobných praktik odnaučily. Všichni se diví, kde jsou doby těch nádherných říjí v krásném podzimním dni. Jak prostá je odpověď?!
Za zlatých časů mého objevování této lokality bylo ještě vše v pořádku. Dalo se tedy pohybovat vcelku nepozorovaně, jak vůči zvěři tak i lovcům. Les byl jeden nepřehledný celek a na loukách na vás pořád někdo nekoukal z posedů. Dalo se jít za vybraným jelenem třeba dva dny v kuse. V září ještě nebývá taková zima, aby člověk venku zmrzl. Když to vypadalo nadějně, klidně jsem u jelena přespal a celou noc jsem poslouchal, kde je a co se děje. Bylo tak mnohem jednoduší se k němu přiblížit. Vždy jsem do lesa chodil dříve než lovci a odcházel později. Jednou jsem v poledních hodinách zaslechl silného jelena v loukách. Ozval se jen dvakrát a krátce. Šel jsem rychle jeho směrem a dobrý vítr mě kryl. U přechodu mezi dvěma houštinami jsem si dřepl do trávy a čekal na další signál. Dlouho nepřicházel. Zato nad travinami se objevilo ohromné paroží. Podobnou rozlohu jsem nikdy dřív a u jiného jelena ani později neviděl. Jelen pomaličku postupoval k mému místu a já už nemohl udělat nic, než si přes hlavu přehodit maskovací šál. Jelen tento pohyb zaregistroval a šel se podívat, co to tu přibylo nového. Zjevně své okolí dobře znal a nový tvar ho zaujal. To už jsem fotil, co to šlo. Polední slunce je ale velkým nepřítelem fotografie, zvláště ostré slunce. Nebylo čas nic nastavovat, bylo třeba fotit. Jelen přišel ještě blíže a upřeně pozoroval velkou mrkající čočku objektivu. Chvíli se zastavil, pak se pomalu otočil a odešel za trs vysokých bylin. Tento bod si vybral jako modelka na molu a se vztyčenou hlavou v impozantní figuře jej obkroužil. Jako by své přednosti chtěl fotoaparátu nabídnout se vší grácií.
Pak se ještě ohlédl a pomaličku odešel za skupinu vrb. Já byl v sedmém nebi.
Jelen je mohutné impozantní zvíře i když se na něho díváte dolů z vyhlídkových ochozů zoologických zahrad, či posedů. Podhled z kleče vzhůru, na vzdálenost pod 20 metrů, je ovšem něco zcela jiného. Navíc, v době říje jako by z něj přímo vyzařovala jeho nebojácnost a neohroženost. Přirozená noblesa, se kterou se celou dobu pohyboval, byla mocný zážitek.
O den později, zhruba na stejném místě, jsem za hluboké tmy slyšel zuřivý zápas dvou jelenů. Zcela neobvyklý byl vlastně vším. Silou úderů, hlomozem, délkou souboje i mohutným rykem. Bylo jasné že tady žádný z jelenů neustoupí. Tady šlo o život. Dlouhým oblokem jsem se snažil podběhnout místo boje, abych jeleny a hlavně hlídající laně nevyplašil a lokalitu nezavětřil. Kousek pod bojištěm mě zastavila světlá mez, přes kterou bych nemohl projít bez povšimnutí. Zůstal jsem tedy mimo dohled a doufal, že snad jeleni prostoupí keři na mou stranu nebo aspoň jednoho při odchodu vyfotím.
Světla pomalinku přibývalo a v tuto dobu obvykle přijíždějí lovci. Zrovna tak právě sem jeden přijel, neomylně řízený Protihráčem. Zastavil auto nad bojištěm a zřejmě poslouchal. Uslyšel tento zápas a neprodleně se vydal dolů, rovnou k jelenům. Bylo po parádě. Cestou vyplašil srnčí zvěř a pro hluk a pach po chvíli ztichl i ryk jelenů. Žádní rána nepadla. Jednoho prchajícího jelena jsem na okamžik jen zahlédl. Opatrně jsem své maskování opustil, neměl jsem se s lovcem nejmenší chuť potkat. I tak mi zničil možná nejlepší šanci na fotku souboje dvou králů. Logicky jsem předpokládal, že jeden z nich bude "Můj" jelen.
Po dvou dnech jsem se opět při rozednění pohyboval v tomto cípu luk a za šípkovým keřem uviděl hřbet velkého jelena. Opatrně jsem se zamaskoval na příhodném místě a čekal, až se jelen probudí. V objektivu jsem však objevil, že jelen nedýchá. Ležel ve zřetelném kruhu rozdupaného bojiště. Že jeden jelen tu padne jsem při boji nějak předpokládal. Překvapil mě jen fakt, že jelen byl bez hlavy. Silné tělo jistě neslo impozantní paroží. Vyvstala mi obava, jestli tohle torzo není jen žalostný zbytek z mého manekýna.
Vzhledem k místu jeho skonu jsou jen dvě řešení. Jeden z jelenů využil zaváhání druhého, když se k nim hlučně a po větru hrnul lovec a zlomil mu vaz, či prorazil lebku. Jen tak by jelen zůstal na místě boje. Nebo lovec byl pytlák, s puškou vybavenou tlumičem. V rachotu paroží by pak výstřel zcela zanikl i na vzdálenost, kde jsem seděl já. Každopádně si lovec trofej v terénním autě odvezl, což prozrazovaly vyjeté stopy loukou k místu boje.
Rok mi vrtalo hlavou, jestli v boji zahynul "Můj" jelen. Při další říji jsem se opět pohyboval v této mé oblíbené lokalitě. Říje ještě byla silná i přes den a opět se přesunula do rozsáhlých křovin a luk. Při západu slunce jsem ve vlajících stéblech trav zahlédl hroty paroží. O něco později se vztyčil ležící jelen. Chvíli mě sledoval a pak se vzorově natočil bokem a zatroubil. Na pozdrav? Byl to "Můj" jelen. Ještě silnější s ještě mohutnější královskou korunou. Jako by vnímal mou radost, nijak nespěchal. Oba jsme byli v otevřené louce, okraj březového houští nabízel úkryt asi třicet metrů za ním. Pomalu vyrazil tímto směrem. Opět ten nádherný vznešený pohyb plný síly sebedůvěry i klidu. Než zašel do houští ještě zatroubil. Snažil jsem se předpokládat jeho pohyb v houštině, snad proti větru, a běžel loukou do místa, kde houštinou prochází úzká světlina. Než jsem k tomuto místu došel, vyšel z ní jelen, přímo proti mně. Pomalu jsem zaklekl na koleno a snažil se zapnout stabilizátor objektivu. Stativ nebylo kdy stavět. Jelen došel na dvacet metrů a pozorně si mě prohlížel. Jako by znal mé přání, pomalu zaklonil hlavu a zatroubil mi přímo do objektivu. Ještě dnes se mi silou zážitku dělá husí kůže v tom nejlepším slova smyslu.
Nafocené snímky tohoto impozantního jelena z volné přírody, dva roky po sobě, byl asi můj největší fotografický úspěch a také klíč k určitému uznání. Asi největší pocta byla prezentace těchto snímků na mezinárodní výstavě lesnictví a rybářství v Brně, kde je prezentoval stánek vojenských lesů.
Další velmi pěknou radostí bylo uspořádání několika autorských výstav. Bylo velmi povzbuzující vnímat pozitivní naladění návštěvníků a cítit, jak dobře výstavu přijali.
Ještě musím, spíše chci, vyjevit alespoň jednu velkou radost, kterou mi focení přírody nabídlo.
Před časem mě posedl nutkavý nápad vyfotit medvěda. Není to z pohledu dříve uvedených drogových závislostí nic nelogického. Když jsem si zvykal na noční les, byl v tom adrenalin. Když jsem začal fotit divočáky, bylo to stejné. Dávkování se ovšem organismem s množstvím prožitků snižuje. Začal jsem fotit selata. To je dobrý příděl adrenalinu, zvláště když se naučíte lézt za nimi do houštin a přebývat tam s nimi. Nešlo mi o to je vyplašit a třeba něco vyfotit. Hledal jsem cesty jak přijít, vyfotit a odejít, aniž by tlupa na můj pobyt reagovala. Nakonec se mi to dvakrát dokonale povedlo, ale většinou je to otázka větru, který vás časem zradí. Tolik k mentálnímu a adrenalinovému zdůvodnění.
Po horách jsem jezdil často a rád. Svou vrozenou posedlostí sledovat pobytové stopy čehokoli jsem samozřejmě vnímal i občasné stopy této šelmy. Začal jsem hledat cesty, jak se dostat k informacím a lidem, kteří by problematiku měli znát. Skoro osm let mi trvalo, než jsem svou první fotku medvěda udělal. To už jsem dávno pochopil, že čekat pomoc od kohokoli je ztráta času. Naučil jsem se nakonec všechno sám, metodou pokus omyl a spoustou prostudovaných materiálů. Těch je na rozdíl od ochotných lidí dost. Dnes už je trošku chápu i omlouvám. Není jednoduché poradit někomu jak na medvědy, když sám sbíráte zkušenosti třeba deset let. Riziko špatného pochopení nebo přístupu k setkání s medvědem je značné.
Navíc průběh setkání může velmi ovlivnit i emoční pole, které člověk vyzařuje. To ovlivnit u jiné osoby nijak nemůžete. Měřítkem i mé ochoty je pro mě jednoduchý dotaz : " Pustil bys tam samotného někoho ze své rodiny?"
Medvědů se netřeba bát, je však fatální chybou je nerespektovat.
Focení medvědů mi přineslo mnoho nádherných zážitků, nejen s medvědy, ale i celoročním pobytem v horách. Znám noční vytí vlků, mnohokrát jsem pozoroval z bezprostřední blízkosti orly skalní, stopoval rysy i vlky a to v nádherné přírodě, na jejich přirozených ochozech. Největší radost mi letos udělala má kamarádka medvědice "Usměvavá". Byla první, kterou jsem při mapování nové lokality v Nízkých Tatrách kdysi potkal. Právě vodila své dva odrostky, které již brzo musela opustit. Přes zimu se jí totiž měla narodit nová mláďata. Další rok jsem ji občas viděl bez mláďat, zato její potomci se objevovali u fotokrytu celkem pravidelně. Ani další rok mladé neměla a nevypadala v kondici. Už jsem o ni měl vážné obavy. Zato letos v létě, po třech dnech pobytu v krytu mi ráno a za pěkného světla přivedla ukázat svá letošní mláďata. Zůstala v okolí krytu skoro dvě hodiny a jakoby cítila i vytvářela radostnou atmosféru setkání. Na pár metrů od krytu, podle pachu samozřejmě o mé přítomnosti věděla, ale její dobrá zkušenost s tímto pachem a věřím, že i mé emočním pole, ji ponechalo v klidu. Skoro bych za ní došel ji pohladit. Její mateřský pud by tuhle romanci ale rázně ukončil a tak si nechám "jen" nádherné zážitky.
Tohle je má pravá radost z focení.