Michal Tuška: fotograf volné přírody
Litovelské Pomoraví a neb dobrodružství od vody.
Voda je také živel, který mou pozornost dlouhodobě váže. I když lesy a hory mám ještě raději. Bude to určitě i tím, že jsem se narodil na kopcích, kde teklo jen pár nepatrných potůčků, a to ještě docela daleko. O řece, rybníku, či přehradě jsme si mohli nechat jen zdát. I přes tento handicap jsem se v dětství snažil chytat ryby, kde to jen šlo. Nejčastěji v malých vesnických požárních nádržích. Sortiment druhů ryb tu byl značně omezený, převládali karasi a drobné plevelné rybky. Výjimečně také líni a kapři, které do nich obvykle vysadili místní rybáři, i pro potěchu nás kluků.
Několik let jsem se rybaření věnoval docela vážně, to když jsem hledal náhradu, berličku, za velmi neochotně opuštěné horolezectví. Když jsem začal znovu objevovat možné způsoby rybaření, potřeboval jsem i zde trošku adrenalinu. Toho se u pokojně vysedávajících rybářů kolem vody zase tak moc nedostává. Na druhé straně je to opět forma intimního kontaktu s přírodou, možnost a důvod k pobytu venku v každém ročním období, za každého počasí, za svítání i západu slunce, často i v nočních hodinách. Při osamoceném rybolovu si člověk přírodu vychutná, často uvidí i jiné formy poměrně skrytého života kolem vodních ploch, ptáky i savce a v neposlední řadě i krásné přírodní scenérie.
Pro oživení poměrně statického rybolovu jsem našel jednu zcela unikátní možnost lovu, a tou bylo brodění řeky Moravy v Litovelském Pomoraví. V tomto poměrně rozsáhlém úseku řeky je ještě přírodní a zachovalý biotop lužního lesa. Je navštěvovaný, a bohužel i rušený ponejvíce jen vodáky, ale musím říci, že valná většina se tu chová slušně. Poklidně vypadající řeka je tu ale místy hodně zákeřná a nebezpečná. Nejčastější nebezpečí představují staré spadlé stromy, které tu mnohde nečekaně, za zatáčkou, či jinou překážkou, vodáky překvapí. Pro nezkušeného nebo alkoholem "posilněného" vodáka podobná místa představují reálná nebezpečí. O dramatické zážitky tu zvláště za velké vody, nebývá nouze, některá místa si tu i opakovaně na lidech vybrala daň nejvyšší. Dokumentují to kolem řeky staré i nové křížky, které dávají této opravdu zvláštní krajině až mystický nádech.
Na straně druhé, při příznivých podmínkách, je to opravdový ráj. Hustá, až neprostupná pobřežní vegetace vytváří v letním období pocit pralesa, nabízí příjemný chládek i klima. Za zelenou clonou břehových houštin se zvláště v jarním období, ale běžně až do konce léta, ozývá hlučná směsice ptačího zpěvu. Jde tu o vyhlášené a chráněné ptačí území. V zimě je tichá a zasněná krajina plná nostalgie. Trvalo mi několik let, než jsem se naučil v tomto řečišti pohybovat. Vodu nesmíte nikdy podceňovat, zvláště když na zádech máte batoh a podběrák. Pokud člověka proud strhne pod kmeny vyvrácených, či naplavených stromů, které tu pro ochranu svého klidu příroda hojně nastražila, je velice nebezpečné se pod kmenem zachytit. Batoh, a zvláště síť podběráku, jsou pro zachycení za větve těchto vodních pastí jako stvořené. Vodáci dobře ví, jak náročné je tu včasné vyproštění uvíznutého kamaráda i když je jich obvykle na vodě k záchraně povíce. Já musel spoléhat jen sám na sebe. Myšlenku, že se s brodícím vybavením klidně vrhnete do meandrů této řeky, určitě nedoporučuji. Ze začátku jsem procházel, obvykle v létě, jen jednoduché úseky, kde jsem měl v mělké vodě dno pod kontrolou a vlastně jsem ani broďáky nepoužíval. Stačily sportovní sandály, ve kterých má člověk dobrý kontakt se dnem a nemusí se bát poranění chodidla o cokoli na dně. V teplé letní vodě jsem brodil jen v kraťasech a nekladl vodě zbytečné překážky. Brodící kalhoty mají větší plochu a kladou tak proudu výrazně větší odpor. Také mohou při hlubším brodění silně nadnášet, což může nebezpečně snížit kontakt se dnem. Postupně jsem mapoval zatáčku za zatáčkou, hledal kudy teče hlavní proud, kde jsou vymletá koryta, kde jsou pod hladinou zaplavené klády a jiná úskalí. Kousek po kousku jsem se naučil opravdu nazpaměť, kde jsou nebezpečná místa. Bylo to nutné hlavně při zvýšené a zkalené hladině. Věděl jsem, kde se dá přejít řeka v mělkém rozšíření a také, kam se nesmím ani přiblížit. Kde jsou nebezpečné proudy, vedoucí neomylně pod spadlé stromy nebo kde číhají silné víry. Také mnohá místa s velkou hloubkou, kam bych lehce zapadl celý. Řeka je navíc živý organismus, který se stále mění. Po prudkých deštích, bouřkách a povodních bylo vždy potřeba výrazně větší pozornosti. Místa, kudy se ještě před pár dny dalo přebrodit, se mohla změnit, posunout dravým proudem jinam. Také pod hladinou mohla přibýt nečekaná překážka. Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Ohromná povodeň v roce 1997 spáchala nepochybně nedozírné škody infrastruktuře naší civilizace, ne ovšem přírodě. Samotná řeka se neuvěřitelně ozdravila. Neskutečné množství nečistot, usazenin a mnohde i jedovatých sedimentů, řeka ohromným proudem odbagrovala, rozředila a odnesla. Říční dno, které bylo před povodní plné mazlavého bahna, poměrně bez života, se neuvěřitelně změnilo. Čisté a omyté kameno-písčité části řeky bylo nyní radost procházet, sledovat návrat živočichů, vázaných jen na čisté vody. Nad Litovlí se opět objevili pstruzi i lipani. Dnes už to tak zcela neplatí, i když je zdravotní stav řeky proti původnímu stále výrazně lepší. Právě v letech po povodni jsem se řece Moravě věnoval nejvíce a byla radost se v opět čisté vodě pohybovat. Brodění této oživlé řeky jsem propadl až do té míry, že jsem neváhal některé úseky brodit i potmě, tedy jen za měsíčního svitu. Pobyt v přírodě za tohoto osvětlení mně vždycky přitahoval. Pohybovat se ale řekou, protékající téměř neprostupnou vegetací, bylo úchvatné. V podstatě mi o vlastní rybolov až tak nikdy nešlo. Někdy se dařilo více, jindy vůbec, ale zážitek brodění sám o sobě předčil i radost z úlovku. Několikrát se mi podařilo chytit slušnou rybu, jen jsem do vody vstoupil, ale to vlastně byla ta nejhorší situace. Na brodění jsem se těšil a chtěl jsem si ho náležitě užít. Jak ale pokračovat s velkou rybou? Obvykle jsem ji nakonec zase pustil. Nejsem přívržencem lovu pro zábavu, tedy vědomého poškozování až týrání živočichů obecně, pokud nejde o přirozenou potřebu potravy. Zároveň nerad cokoli zabíjím. Z tohoto důvodu jsem nakonec s rybařením, jako jediným reálným lovem, který jsem kdy provozoval, přestal. Než jsem se k tomuto radikálnímu rozhodnutí dopracoval, zažil jsem, především v této řece, spousty krásných zážitků, nečekaných setkání se zvěří i zvláštních emotivních momentů. Pro představu jich tu několik uvedu.
První, který se mi více zapsal do paměti, mohl být i poslední. Bylo léto. Lužní les byl plný života od ptačího zpěvu přes záplavu kvetoucích bylin až po opojné vůně, přinášené proudem řeky. Na plánovaný víkendový lov jsem se nejen těšil, ale i dobře vybavil. V prodejně rybářských potřeb jsem zaplatil nemalé peníze za tři malinké francouzské třpytky. Ty měly být hlavním trumfem a předpokladem k úspěšnému lovu. Řeka byla přívětivá a vcelku líně protékala bujnou vegetací zdejších meandrů. Z modré oblohy se od rozbřesku usmívalo sluníčko a jen slabý vánek dotvářel příjemné letní klima. V čisté vodě jsem se snažil zmapovat nový úsek řeky a prošel první dva meandry. Nová třpytka se osvědčila, měl jsem brzo i první úlovek. Do této doby šlo vše jako podle scénáře. Na protější straně řeky ležel dlouhý a silný kmen stromu. Proud ho kdysi otočil po směru toku a nyní tu jen rozděloval část řečiště na úzký proužek kolem převislého břehu a hlavní tok, na jehož opačné straně jsem se právě chystal protáhnout třpytku kolem tohoto kmene. Téměř ihned po dopadu nástrahy do vody se z pod kmene vyvalila vlna a hladinu prořízla ostrá hřbetní ploutev velkého dravce. O zlomek sekundy později jsem cítil velký úder do rybářského prutu, který mi málem vypadl z ruky. Zdaleka jsem nečekal podobný záběr a neměl jsem ani dobře nastavenou brzdu navijáku. Ve snaze udržet rybářský prut jsem se silou zapřel proti tahu vlasce. Prut se prohnul až k prasknutí. Hned v další sekundě tah náhle přestal a prut se se švihnutím narovnal. Velká ryba snadno utrhla slabý návazec, zvláště, když jsem nedovolil prokluz cívky navijáku a šel do boje hloupě jen hrubou silou.
Chvíli jsem stál v němém úžasu a hleděl do vodní hlubiny, kam mi unikl jistě životní úlovek. Malou třpytku si odnesl s sebou. Obvykle je nástraha zaseklá v tvrdé části rybí tlamy. Větší ryby ji často utrhnou o pevnou překážku. Kvalitní výrobci navíc dodávají háčky, které v tkáni poměrně rychle korodují a zcela se rozpadnou. I tak je mi poraněných ryb líto. V podstatě to byl i jeden z důvodů, proč jsem rybaření nakonec opustil. Tehdy jsem byl ale velice zklamaný. Jednak pro rychle promarněný životní úlovek, také pro ztrátu drahé a dobře fungující třpytky. Na okraji řeky jsem se zastavil, navázal novou nástrahu na pevnější montáž a vyhlédl další nadějné místo proti proudu, v nedaleké zatáčce. Řeka nad ní protékala širokou kamenitou peřejí. V zatáčce se vytvářela hluboká a podivně klidná tůň. Nad tůní visela záclona vrbových větviček, které končily asi metr od hladiny. Ideální místo pro útok dravce, čekající v hlubině tůně na hmyz, padající ze záplavy vrbového listí. Snažil jsem se podhodit třpytku pod tímto zeleným závěsem, ale hned první pokus skončil právě na jejím povrchu. Tu se drobné háčky zasekly do vrbového dřeva. Když ani ostré poškubávání prutem třpytku neuvolnilo, nezbylo, než se nějak k jejímu uvolnění dostat. Pomalu jsem postupoval doprostřed proudu a nohama prohmatával pečlivě dno. Dostal jsem se asi dva metry od nástrahy, ale dál to už nešlo. Vodní hladina se přede mnou leskla a nebylo do tůně vidět. Co ovšem bylo vidět zřetelně, byl výtok proudu z tůně. Tady, téměř na samém konci zatáčky byl ve vodě spadlý strom. Spadl do vody řekněme "proti srsti" a jeho již notně olámané větve tak trčely proti proudu, který zde byl značný. Místo patřilo k těm nemálo nebezpečným pastím , které Morava pro narušitele svého klidu bravurně chystá. Stále se mi ale nechtělo smířit se se ztrátou druhé skvělé třpytky, obzvláště v tak krátkém čase. Popošel jsem tedy s proudem v zádech o pár decimetrů kupředu a najednou jsem pod špičkou nohy necítil dno. Když jsem se pořádně zahleděl do lesků hladiny pod sebou, uviděl jsem, jak vodní proud tu přetéká starý hladký kmen, který zde už mnoho let uvěznily nánosy štěrku a který vytváří zákeřnou skluzavku. Po dalším krůčku už bych uklouzl na vyhlazeném kmeni, kde by proud podrazil mé nohy a já spadl do hluboké tůně. Silný odtok vody z tůně by mě nasměroval pod potopený kmen. Když jsem si stav uvědomil, začal jsem se po centimetrech sunout zpět proti tlaku vody. Proud v řece však není všude konstantní a tak právě v tomto okamžiku se jeho síla dostala až na hranici mých možností a já měl strach, že mě přece jen na kluzký kmen postrčí. V následující sekundě však opět polevil a já udělal několik nejistých krůčků zpět. Z relativního bezpečí jsem si nyní prohlédl celou past znovu. Byla opravdu dokonalá. Stejně jako na mě, číhala na osádky člunů, které zde zpanikaří a nechají se proudem zatlačit k venkovní straně tůně. Tady už musí být vodák velmi zkušený, aby se při zpětném pádlování nepřevrátil. Bez lodě, či opory dna, si proud s člověkem lehce poradí.
Když jsem se dostal do bezpečí malého proudu na vnitřní straně meandru, vražednou třpytku jsem i s kusem vlasce utrhl. Tentokrát drahá nástraha usilovala o můj život. Ihned mi z dětství naskočila asociace o vodníkovi, který na převislé vrby nad hluboké tůně věšel barevné pentle. Barevná třpytka byla jen jejich obdoba...
Další zážitky už naštěstí tak dramatické nebyly. Jeden byl dokonce relativně veselý, tedy pro mne. Druhý účastník málem zahynul. Bylo před Vánoci a v Pomoraví kupodivu ležel poprašek čerstvého sněhu. Přijel jsem na mé oblíbené místo a zaparkoval auto u mostu nedaleko od Mladče. Pod zdejším mostem je nebezpečná a hluboká tůň, kde brodit zcela nejde. Místo skvělé na sumce a velké dravce. Já tu nikdy nechytil ani okouna a tak jsem se zde nezdržoval dalšími marnými pokusy. Vyrazil jsem kousek níže pod most a tady, u velkého keře stojícího přímo na břehu, jsem začal brodit řeku dolů proudem. Kousek níže je právě ta nebezpečná tůň popsaná v dřívějším textu, ale tu už jsem s respektem obcházel z vnitřní strany. Postupoval jsem po proudu a vcelku se spíše kochal zimní krajinou než vlastním rybolovem. Po hodině začalo silně sněžit. Tiše padaly ohromné slepené chuchvalce vloček, jak se někdy říká, "kocouři". Hustá chumelenice jaksi vyplní prostor a obvykle velmi tlumí všechen zvuk. Zájem ryb o potravu byl nulový a tak jsem se pomalu otočil a už poměrně svižně postupoval cestou známých navazujících mělčin. Cesta zpět proti proudu trvá déle a sníh za tu dobu už přikryl krajinu silnou bílou peřinou. Také je překonávání proudu namáhavější a tak člověka zahřeje i v zimě. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele se v pohodovém tichu předvánočního období krajem řeky, chumelenicí, pohybovalo podivné strašidlo. Bylo nad kolena ve vodě, všechno ostatní pokrývala silná vrstva sněhu. Toto monstrum se téměř neslyšně posouvalo klidnou příbřežní vodou, která už také nesla malou vrstvu sněhové nadílky. Když strašidlo zahnulo ke břehu za velkým zasněženým keřem, kde před časem, ještě jako nadšený rybář do toku vstoupilo, ozval se z břehu šílený výkřik. Další podivné, beztvaré a zasněžené strašidlo, se zde válelo v závěji sněhu a nohama bezmocně kopalo do povětří jako zvěř v posledním tažení. Celá zdánlivě záhadná věc byla ale mnohem prozaičtější. Když jsem u keře vstoupil před několika hodinami do řeky, sněhu bylo jen málo. Nové a vydatné sněžení překrylo mé stopy. Někdy tak na počátku chumelenice přišel ke břehu další rybář, zjevně doufající ve vánoční dárek přírody - úlovek sumce z nedaleké tůně. Po nahození patřičné návnady a nastavení jednoho silného prutu na opory se spokojeně usadil na rozkládací stoličku za velký keř. Sumce si musíte obvykle vysedět, a tak rybář, v očekávání kapitálního úlovku a ve sváteční atmosféře, upadl do hluboké nirvány. Jeho duše si, stejně jako moje, užívala souznění s přírodou. Jeho ovšem tak vehementně, že na své pohodlné stoličce usnul. Z blažena svého duševna ho nečekaně probralo blízké šplouchnutí vody. Když otevřel oči, a ještě dřív, než se rozloučil s blahem svých myšlenek, uviděl něco nepochopitelného - pár metrů před ním z vodní zasněžené hladiny trčí bílé monstrum, nepodobné ničemu, co kdy viděl i o čem kdy slyšel. Toto nebezpečí, které je již na dosah se navíc blíží!!! Jedinou přirozenou reakcí takto zděšené mysli je odrazit se všemi svaly co nejdál od predátora a získat kousek místa k ústupu či obraně. Opakem kýženého efektu ovšem bylo převrhnutí stoličky a uvěznění ubohého rybáře v travinách a závěji čerstvého sněhu.
Když jsem mu pomohl na nohy a do sedačky, ještě chvíli nesouvisle vykřikoval zmatená a zkomolená slova. Předpokládal jsem nějaké nadávky, ale pro rozhozenou artikulaci nedávaly valný smysl. Když po chvíli nabral dechu a já shledal, že nabývá vědomí, nadávkám jsem již rozuměl. Bylo tedy pravděpodobné, že rybář již ohromný úlek přežije. Nechal jsem ho, s přáním prožití pohodových svátků, jeho sumcové naději u tůně. Vzpomínka na naše setkání mě pobaví dodnes.
Další zážitek vznikl při nočním brodění. Na jeho vylíčení stačí jeden větší odstavec, ale zkuste si tuto emoci představit sami. Konec září přinesl nečekaně teplé počasí a večer působil skoro letně. Do řeky nedaleko nad Stření, jsem vstoupil na hraně denního světla. Měsíc před úplňkem již stál dostatečně vysoko a já věděl, že za chvíli, z větší výšky, prosvítí krajinu ještě mnohem lépe. V plánu jsem měl projití několik poměrně hlubokých tůní, ale věděl jsem jistě, že tu žádné zákeřné místo není. Jen mezi střídáním meandrů bylo nutné vždy projít v místě s nejmenší hloubkou z jedné strany řeky na druhou. Šel jsem pomalu proti proudu a podrážkou broďáků pozorně zkoumal dno. Také jsem hlídal hloubku vody, která nesměla vystoupit nad můj pas. Jak je obecně známo z "koupelnového" Archimédova zákona o nadlehčování tělesa v kapalině, pak už totiž nadlehčování mého tělesa ponořeného do řeky omezí stabilitu a proud člověka může strhnout. Několikrát jsem proti proudu nahodil velkou nástrahu a na oplátku očekával záběr velkého dravce. Pokusy však zůstaly bez sebemenší odezvy. U poslední tůně jsem už byl zanořený ve vodě až nad hranicí rozumného ponoru. Stál jsem napjatě, ale bez pohybu. Sledoval jsem černou hladinu klidně tekoucí řeky a odhadoval místo, kde čeká velký dravec na svou večeři. Z obou břehů visely temné závěsy lužního rostlinstva. Jen kolmo nad hlavou z temné modré oblohy zářily hvězdy a především jasný měsíc. Jeho třpyt se zrcadlil na drobných vlnkách vodního toku. Vychutnával jsem intenzivní pocit této chvíle před posledním pokusem lovu. Klid jako v kostele. Když jsem se rozmachoval k nahození nástrahy, pohyb špičky prutu zjevně zaujal netopýra, který se střemhlav vrhl k této domnělé kořisti. Narazil do odvíjeného vlasce a ztratil orientaci. Jeho pád k hladině ovšem pro změnu neušel sově, která se také snažila pořídit nějakou večeři. Nevím, jestli jí lov vyšel, ale při prudkém manévru plácla křídlem do hladiny nedaleko přede mnou. To ovšem vyvolalo reakci pod vodou. Velký dravec, kterého jsem tu přímo bytostně cítil, se zjevně pohyboval u hladiny, někde v polovině mé vzdálenosti od plácnutí křídla sovy. Vyplašený tímto nečekaným atakem hladiny vyrazil směrem od nečekaného nebezpečí, přímo na mě. Jako ohromné torpédo zvířil klidnou hladinu těsně přede mnou. I přes pogumované kalhoty broďáků jsem cítil tlak vody za mohutným záběrem silné ocasní ploutve. Explozi emocí, chvilkovou zástavu mého srdce a následnou adrenalinovou vlnu velikosti tsunami, kterou způsobila blesková řetězová reakce čtyř predátorů, si asi dovedete představit jen těžko. Snad v jedné sekundě jsem pohybem prutu z naprostého klidu odstartoval nečekanou smršť reakcí. Když jsem intenzivní zážitek vstřebal, a srdce si opět našlo obvyklý rytmus, vydal jsem se stejnou cestou, tentokrát po proudu, k autu. Jiná tu totiž není.
I když se říká"do třetice všeho dobrého..." dovolím si přidat ještě jednu, čtvrtou příhodu z Pomoraví. Emočně byla totiž nejsilnější. Nazval jsem ji, ne náhodou, "Blair Witch". Rozhodně ne proto, abych udivoval svými cizojazyčnými dovednostmi - jsou totiž vcelku žalostné, ale pro emoční podobnost s takto pojmenovaným hororem. Horory jsem nikdy neměl moc rád, příkladně upírská témata mi vždy přišla směšná, až úchylná. Snad proto jsem jako pomstu sepsal svůj pohled na dané téma v překvapivé úvaze "Jak je to s upíry".
Abych se vrátil k tématu, někdy před dvaceti lety se objevil stejnojmenný horor. Viděl jsem jen jeho větší část. To předně pro vysokou koncentraci vulgárních výkřiků, kterými je film přímo prošpikován.
I když připouštím, že mezní situace je v člověku automaticky generují, mou osobu nevyjímaje, nemám je rád. V podstatě šlo o skupinu mladých lidí, kteří se rozhodli prozkoumat a zdokumentovat nadpřirozené aktivity řekněme "Čarodějnic", které dle legend terorizovaly lidi, kteří vstoupili do jejich pralesa. Děj je schválně natočený jako sestřih amatérských filmových záběrů, bez cenzury. Jasná spojitost s Pomoravím je především ve stejném pralesním, neprostupném prostředí vody a močálů, kde se valná většina děje odehrávala. I když jsem film až do konce neviděl, jeho ponurá nálada mi nějak zalezla pod kůži. V nepřehledné močálové džungli, velmi podobné Pomoraví, krajní nebezpečí jen tušíte, ale jaksi Hitchcockovským způsobem. Film, alespoň pokud jsem ho viděl, přímé děsivé záběry nenabízí, ale je na vaší fantazii, co si pod tou neuchopitelnpu hrůzou dovedete představit. Skvěle to podporuje doprovodný zvuk a hudba. Lidská fantazie obvykle pracuje nesrovnatelně lépe než cokoli konkrétně na plátně kin vizualizovaného.
Tak tedy k mému vlastnímu prožitku.
Neuplynulo mnoho času od shlédnutí uvedeného hororu, ale můžu klidně říct, že jsem na něj v podstatě zapomněl. Bylo pozdní léto a já jel opět k Mladči brodit řeku. Vyjel jsem pozdě odpoledne, ale ještě dosti dlouhé dny nabízely dostatek času na poklidný lov. Vody teklo docela málo a procházet kolmo řekou nebyl až na pár výjimek problém. Šel jsem proto po proudu stále hlouběji do lužního lesa. S nástupem soumraku jsem si začal uvědomovat jakousi podivnou napjatou atmosféru. V jindy velice živém lese se neozvalo ani pípnutí. Nefoukal nejmenší větřík, nepohnul se jediný z miliónů lístků v okraji lesa. Tento stav přírody už jsem zažil mnohokrát, nevím co jej generuje, ale vše, jako by se něčeho bálo, bylo strachy přikrčeno a ani nadýchalo. Naučil jsem se už jako kluk si silou vůle nic podobného nepřipouštět, ale někdy byl ten plíživý pocit enormně silný. To platilo právě v popisovaném dni. Ryby nebraly a obvykle pohodový pocit ze samoty a souznění s přírodou se nedostavil. Pozdě jsem si uvědomil, že jsem dnes zašel příliš daleko a že při návratu mě už zastihne tma. Měsíc, daleko od úplňku, mi v temnotě lesa nepomůže. V rychle houstnoucím šeru lužního lesa jsem měl nepříjemný pocit, že se na mě někdo dívá. Jaksi jinak, než je člověk běžně zvyklý zažívat. Udělal jsem jen několik desítek kroků zpět ke vzdálenému autu, když se někde poblíž ozvalo tiché vystrašené zavolání. Znělo to jako "seestróóó". Tekoucí voda mi šuměla kolem holých nohou. V ještě přijatelně teplé vodě jsem brodil jen v sandálech. I tento slabý šelest mi nedovolil dobře rozumět volajícímu. Zastavil jsem proto a zaposlouchal se do mrtvého ticha setmělého "pralesa". Po chvíli jsem zřetelně zaslechl ono úpěnlivé vzdálené volání "SESTRÓÓÓ", někde za poslední zatáčkou řeky. Zde je opravdu nebezpečné místo, před kterým jsem se i dnes raději otočil k návratu. Na volání jsem se opět obrátil a brodil po proudu až k výhledu do úzkého meandru, kde řeka nabírá proud i hloubku. Dál pokračovat už by byl opravdový hazard. Silně jsem několikrát zavolal do tmy lesa: "Je tam někdo? Potřebujete pomoct?" Už se ale nic neozvalo. Les mlčel jako hrob. Někde relativně nedaleko, na druhém břehu, je ústav pro duševně choré a volání tak jistou logiku mohlo mít. Co ovšem dělal chovanec mimo objekt, v neprostupném lese téměř za tmy, zůstává otázkou. S velmi smíšenými pocity jsem se po chvíli, už co nejrychleji, vydal k návratu. Asi v polovině cesty byla ještě jedna nepříjemná překážka. Proud se tu rozděloval v zatáčce do dvou částí a opatrně projít se dalo jen pravým ramenem. Na břehy tu nikde vylézt nejde. Jsou příliš strmé a často i převislé, navíc tu není ani pěšinka, která by vám cestu zpět usnadnila. Hustá vegetace lužního lesa nikoho z koryta řeky nepustí. Když jsem už procházel do širší části koryta nad zatáčku, kde je voda mělká, ozvalo se téměř za mými zády něco zcela nečekaného. Dalo by se to popsat jako zvuk rychle se otevírající krokodýlí tlamy, těsně nad hladinou. Bleskově jsem se otočil a v šeru rozpoznal jen hromadu naplavených klád a větví, kterou jsem po levici právě minul. Nic tento nervy drásající intenzivní zvuk nevysvětlovalo. Stál jsem a dumal, co je to za hru, zatraceně divnou hru. Najednou se z nějakého svazku neuronů mého mozku uvolnilo a po celé nervové soustavě mého těla rozneslo slovo "Blair Witch"! Nejsem zvyklý panikařit a i tento intenzivní podnět jsem po chvíli potlačil. Jen jsem se ale vydal na další cestu k autu, zvuk se téměř ve stejném místě i intenzitě opakoval. To už bylo moc i na mou povahu. Rozum velí: "Nehnu se, dokud nepochopím o co jde". Stál jsem už poměrně prochladlý po kolena v tekoucí řece a sledoval podivnou zatopenou hromadu dřeva odkud zvuk přišel. Čerň vodní hladiny se leskla v posledních záchvěvech světla. Voda tu tekla přes několik menších kmenů osik, které měli na svědomí zdejší, nově vysazení bobři. Mírná vlna naznačovala kde pod hladinou leží další kmen, přes který voda tekla. A najednou se to stalo opět. Právě v tomto místě vlny se najednou vymrštil prasklý kus zlomeného kmene, který proud vody povětšině času držel stlačený pod hladinou. Když proud řeky malinko polevil, jak jsem tu na začátku psal, síla vody už nestačila na protitlak ohnutého plochého dřeva, a to se z vodního proudu svižně osvobodilo. Utrhnutí tohoto proudu vydalo předchozí příšerné zvuky. I když jsem si příhodu konečně racionálně vysvětlil, otázka "Proč právě teď a tady" se spojila s teskným voláním do nepříjemného kontextu uvedeného hororu. To už jsem měl husí kůži nejen večerním chladem a dlouhým broděním vody. Vyrazil jsem padlou temnotou jen v mihotavém svitu jediné cesty, vodní hladiny, co nejrychleji z tohoto dnes začarovaného místa. Naštěstí v dalším úseku jsou dvě části dosti široké, rovné a mělké, které není těžké projít. Až nedaleko pod mostem je ještě poslední úsek, kdy je třeba jít opatrně. Po předchozích zážitcích byly už mé nervy dosti napnuté a další soustředění, abych na posledním úseku neudělal hloupou chybu a ještě se tu celý nevymáchal, napětí logicky zvýšilo. Tady se ovšem stalo něco, co jsem si dodnes vysvětlit nedovedl. Na malém rozšíření břehu tu stálo torzo uschlého stromu, snad topolu. Všiml jsem si ho už dávno, pro množství otvorů a dutin k hnízdění všelikého zdejšího ptactva. Podobných je tu v Pomoraví hojně. Byl to vlastně už jen holý kmen, bez větví, trčící tu desítky let jako vztyčený prst. Poměrně obludný prst. Průměr kmene u kořene mohl být okolo tři čtvrtin metru a výška po zlom, který strom kdysi zahubil, kolem osmi metrů. Tento mohykán se přede mnou téměř neslyšně skácel k zemi. Zato dopad, v ztichlé noční krajině, působil dojmem exploze granátu. Naštěstí spadl podél řeky a nijak mě neohrozil. Jen pro pořádek připomínám, že bylo absolutní bezvětří a nepohnul se ani stvol trávy. Teď už jsem bytostně cítil, že mi tu něco velice svérázně říká, ať už odtud vypadnu. Něco se tu mělo stát a já, i když jsem přišel jako lovec, jsem měl intenzivní pocit kořisti. Snad jen nějaká vyšší moc držela nad mým počínáním ochrannou ruku a nedovolila podivným silám mě do nástrah více zaplést. Možná mě chtěla jen upozornit, že tu nějaké opravdu jsou. Potom tedy "Děkuji".
Dovětek.
Česká televize odvysílala dokument o zaniklém Lichtenštejnském panství - Doubrava s Novozámeckým loveckým areálem a přírodním parkem v lužním lese toku Moravy. Dokument se hodně věnoval i silnému mysteriu celého tohoto romantického panství i textům, potvrzujících neobvyklé energetické pole jejich dochovaných i zaniklých staveb. Tento přírodní mysteriózní park se rozkládal na obou březích řeky Moravy a přesně v této lokalitě jsem zažil poslední uvedený příběh. Tehdy jsem ovšem o historii tohoto území nevěděl téměř nic z uvedeného v dokumentu...