Michal Tuška: fotograf volné přírody
Čas a les
Čas je prosté slovo s ohromným spektrem asociací. Dospělí ho obvykle mají zoufale málo, zato pubertální mládež nejčastěji vykřikuje: "nuddááá!" Asi to tak nějak musí být a nic se v pokoleních lidí, alespoň v kulturním světě za mnoho generací nezměnilo. Jen jak stárneme, máme pocit, že vše běží nějak rychleji. Tento pocit je také často naší omluvou za fakt, že už toho tolik nestihneme. Z uvedeného je určitě patrno, že čas je velice relativní pojem. Jeden čas je jaksi technicky docela tvrdá definice. Lidsky vzato je však tentýž pojem něco s absolutní pružností.
Mám velmi rád pohled pana Horníčka a Wericha na definice času a doporučuji přečíst. Moudré zábavné i poučné. Nechci je citovat, ale jedna z pěkných myšlenek je: "Čas vymysleli lidé aby věděli od kdy do kdy a kolik za to."
Vnímání času se velmi liší od mládí až po stáří, jak už jsem tu naznačil. Pro dítě měsíc do Vánoc je "půl života". Pro pubertální mládež týden s rodiči na dovolené "třicetiletá válka", pro studenta týden před zkouškou "hodinka", pro OSVČ termín odevzdání daňového přiznání "včera!", pro absolventy gymnázia v důchodu, na srazu abiturientů, zážitky včera, penze napřesrok.
Já však tentokrát nabízím jiné konsekvence. Co nám čas umožňuje a kde nás eliminuje. Kdy pro nepochopení rozměru času škodíme okolí a potažmo sobě. I když, jak bylo také výše uvedeno, čas vymysleli lidé, tak "svůj" čas má všechno kolem nás. Ani zdaleka tyto ostatní časy nemusejí nutně korespondovat s našimi představami, natož potřebami. Obvykle se v takovýchto situacích snažíme dokázat okolí svou lidskou nadřazenost nad "všeho mírem", ale je obvykle jen otázkou právě času, než se nám to nějak vymkne z ruky nebo přímo vymstí.
Tak například les. Ten odedávna nejen lidem nabízel nepřeberné zásoby potravy, stavebního matriálu, tepla i stínu a aniž by se to nějak moc dříve zkoumalo či vědělo, i kyslíku, také udržoval stav podzemních vod a umožňoval její koloběh v přírodě.
Les má ohromný potenciál obnovy, ovšem, právě jen tehdy, když má na to svůj čas.
Lidská společnost využívá jeho schopností odedávna, ale s houstnoucí populací enormně rostou i nároky na kvantitu dodávek všeho, co les generuje. Ponejvíce dřeva, ale začíná být zájem i o další, dříve odpadové složky které lze zpeněžit, které ovšem při symbióze mikroorganizmů hub a dalších faktorů, dodávaly lesu jeho životaschopnost a živiny. V nemalé míře také svou vrstvou rozkládající dřevní hmoty, jehličí a listí bránily vysušování povrchu půdy. Les je dnes prostě decimován do základu.
Velmi mě zaujala spousta diskusí a odborných debat kolem těžeb a zalesňování, obzvláště při výrazných plošných kalamitách. Nepodstatné zda od povětrnostních podmínek, či kůrovce. Je zcela jasné, že les si nejlépe pomůže sám. Jen z toho nevznikne "kulturní a hospodářský les" ale silný a zdravý les. Otázka je, co opravdu potřebujeme víc? Taky to nepůjde všude stejně rychle a někde třeba i pomalu. Hlasitý křik některých zúčastněných stran má vždy vysledovatelnou ekonomickou rovinu, bez reálné stopy potřeby vlastního lesa. Právě tady dochází ke konfliktu našeho času a času přírodního. Náš čas potřebuje výkonnost lesa. Už tento pojem je scestný. Přírodní čas má zcela jiné měřítko, ani zastaralá pětiletka pro něj není víc než okamžik. Pokud budeme nekonečně přehlížet nepříznivý pokles kvality lesa, dopad bude v mnoha rovinách a tím zdaleka nemyslím jen obligátní požadavek dřevní hmoty.
Lesy například schnou pro nedostatek povrchových i spodních vod, ale zároveň už je neumí vytvářet a kumulovat. Velké, odlesněné kalamitní plochy vodu neudrží a v okolních lesích se dohání těžby kvalitní kulatiny, kde lesy řídnou dalece za únosnou mez. Kalamitní kulatina se už prodává za zlomkovou cenu kvalitní a všude je jí přebytek. Nové výsadby v podmínkách zhoršení vodních zásob porostou pomaleji než se počítá z dlouhodobých tabulek schopnosti obnovy lesa. Tím vzniká problém hned ve dvou rovinách současně. Kalamitní plochy a řídký les v souhrnu zhorší stav vodních zásob a tím padne i okolní les suchem, potažmo škůdci. Vše se dostává do rychlé spirály, kdy jedno přímo negativně ovlivňuje druhé.
Abych se vrátil k otázce času versus les, rád bych obecně apeloval na nezbytnou potřebu pochopení situace dřív, než naše pojetí času nedá čas přírodnímu času. Stejně totiž, jak jsme "neporučili větru dešti" nepoučíme přírodě, aby stromy pro naši potřebu rostly o polovinu rychleji. Nejsem si nijak jistý jestli by to při současných potřebách, tabulkách i plánech, navíc stačilo.
Je zcela zřejmé, že lidský čas pro les se nesmyslně zkracuje, zatím co potřeba času pro obnovu lesa a kvalitního dřeva se výrazně zvětšuje. Nevidím však v odborných kruzích potřebnou debatu na dané téma a ani nejmenší snahu se s tímto vážným problémem zabývat. Řeší se kolik bude kvalitního dřeva "zítra" a je zcela lhostejné, jestli bude nějaké dřevo za "rok".
Bylo by tedy velice záhodné pochopit a především respektovat časové možnosti lesa.