Michal Tuška: fotograf volné přírody
Po nás potopa !?
Nevím, kde a kdy toto všeobecně známé a akceptované sousloví vzniklo, ale troufám si říci, že přišel jeho konec. Historie nám totiž dává již drahně let dosti podnětů, abychom pochopili nesmyslnost tohoto spojení. Zcela jistě totiž po nás – tedy lidstvu, přichází poušť. Bylo by tedy záhodno spojení poopravit na jednak pravdivé tvrzení a ještě lépe, pochopit jeho krutou pravdu. „Po nás poušť!“
Toto nové sousloví má stejný destruktivní kontext, má racionálnější základ k běžnému používání, ale může také ve svém častém užití obecně přispět k pochopení dopadů počínání lidstva.
Když o tom tak přemýšlím, původní verze uvedeného sousloví se mohla začít používat ve starém Egyptě. Někde tady se také datují první lidské uskupení a tak tu na přírodu vlastně působíme nejdéle. Povodně, či potopy tam byly velmi důležitou součástí každoročního života. Bylo to tedy velmi frekventované slovo. Na velikosti povodní záležel blahobyt i bída. Výše povodňové hladiny Nilu byl jeden z hlavních ukazatelů prosperity království a v chrámech se obětovalo a modlilo k bohům Nilu o co největší záplavy. Ty totiž do okolí řeky přinášely vláhu a také bohaté živiny. Údolní niva byla tak úrodná, že v římské epoše byla obilnicí nejen pro Egypt, ale zásobovala velkou část říše Římské. Ta se rozkládala po celém pobřeží Středozemního moře a její severní hranice ve vrcholném římském věku dosahovala až po Dunaj. Z dob starého Egypta nenajdeme reálné obrazy, natož fotografie. Všichni známe obrazy pyramid v poušti a z písku vyhrabaná města. Písek a nic jen písek. V době před naším letopočtem ale určitě Egypt vypadal jinak. Alespoň kolem Nilu musel být velice široký zelený svět, daleko přesahující za archeologické vykopávky. Tato vizuální informace nám pro posouzení míry devastace zcela chybí. V dochovaných mapách je jen suma čar vyznačujících tehdejší území. O zeleni si tak představu neuděláme. Selský rozum ale napovídá, že vzhledem k lidnatosti Egypta té doby a jeho schopnosti zásobovat Římské impérium, musela být úrodná území značné rozlohy.
A tady to právě začalo! Pod tlakem vládců - myslím především římských - se plány sklizně začaly vymykat reálným možnostem krajiny i půdy samotné. Je třeba vydělat více! Chceme bohatství a moc! Když už nešlo pole rozšiřovat extenzívně, přišla na řadu logicky intenzifikace. Tyto poučky známe ze základní školy dodnes! Intenzifikace však má dlouhodobě dopad na kvalitu půdy, množství živin v ní, ale především na vláhu v zemině. Když vláha poklesne pod minimální mez delší dobu, přestanou pracovat mikroskopické rozkladové biologické funkce a půda ztrácí svou úrodnost. Velké lány se lépe obdělávají, ale také více vysychají. Je jen otázkou času, jak dlouho trvá soustředěné drancování polí, než se dostaví nutný kolaps živin i vody. Z úrodných lánu se stává neúrodná poušť. A právě takové obrázky Egypta známe dnes. Chtělo by se namítnout : „to máme ještě pár tisíc let čas“. Omyl! Pár tisíc let už totiž jdeme obdobnou cestou Egypta - odlesnění, velkoplošné lány a odvodňování mokřadů pro další zemědělskou plochu.
Rozvoj Římské říše přenesl problém s půdou vodou a potažmo klimatem do Evropy. Většina pobřeží Středozemního moře byla kdysi lesnatá. Dále na sever byly především hluboké lesy a za Dunajem pralesy a bažiny. Takto pokrytá země měla chladné a deštivé klima. Nic pro teplomilné přímořské populace. Krok za krokem se stovky let odlesňovala krajina, dřeva bylo přebytek a tak první dobyvatelé přírody lesy prostě vypalovali. Také se odvodňovaly mokřiny. Na uvolněném území následovalo farmaření a zemědělská činnost. Země byla bohatá a štědrá. Zdálo by se nekonečně štědrá. Pokud má uživit pár miliónů lidí, tak žádný problém. Jenže, kde je dobře, lidé se rychle množí. To je nám s ostatními živočišnými a vlastně i rostlinnými druhy společné.
Kam to ovšem došlo dnes, uvidíte na maďarských pustách – ohromné lány do nekonečna, kde strom je malý zázrak. Velmi podobně je to v našich nížinách a povětšině Polska a baltského přímoří. Když vykácíme lesy, odvodníme mokřady, obděláváme intenzivně nekonečné lány, postupujeme přesně jako starý Egypt. Nic jsme z historie nepochopili.
K sepsání této úvahy jsem dospěl nedávno, když jsem v médiích zaslechl výčitku: za všechno může nedostatek srážek, teplé klima a nedostatečný stav povrchových i spodních vod“. „NE!!!“ Chtělo se mi křičet, za všechno může lidská nenasytnost! Nebudeme totiž o problému reálně uvažovat, dokud nám ve městech poteče voda z kohoutku. A až nepoteče, budou se dít ošklivé věci! Tak si to vezmeme popořádku.
Nedostatek srážek je způsobený odlesněnou krajinou. Nekonečné lány a ohromné městské aglomerace vodu totiž nedrží, ale vysouší. Nad suchou krajinou se nic moc neodpaří a déšť nemá z čeho vzniknout.
Teplé klima je způsobeno především odlesněnou krajinou – souvislý les i větší lesní celky hospodařením s vláhou také významně ochlazují ovzduší. Nedovolí přehřívání ohromných zemských ploch. My ale budeme raději kšeftovat s oxidy dusíku, než bychom se vzdali drancování lesů a naopak je začali všemožně rozšiřovat. Nepodstatné, jestli v tropických pralesech nebo ve střední Evropě.
Pokles povrchové vody a nízké průtoky řek jsou dány ohromnou spotřebou vody ve všech odvětvích zcela mimo potřebu přírody. Dovedu se rozčílit nad přístupem některých vodohospodářů, kteří se ještě dnes snaží narovnat a prohloubit koryta řek, aby to málo, co v nich teče, co nejrychleji opustilo naši zem. Berou za to dokonce státní platy! Už staří Egypťané věděli, jak je rozliv vody do okolí toků potřebný.
Stejně tak zemědělci. Nedávno jsem v televizi zaregistroval „pláč“ zemědělce, že v tomto suchém období by měli dostávat dotace na zřízení hlubinných vrtů pro velkoplošné závlahy. Sami svými nekonečnými lány s řepkou nebo podobnými technickými plodinami pro zisk vytvářejí tohle klima a sucho a ještě chtějí dotace na čerpání hlubinných vod pro intenzivní závlahy. Kde je zdravý rozum !? Osobně bych v pozici státu nevyplatil ani korunu dotací, pokud se v zemědělství a lesnictví prvně nezaslepí stávající meliorační díla v bývalých mokřinách a pokud se ohromné polní celky nerozčlení remízy a funkčním systémem zádrží dešťových vod. Nelze přece donekonečna vydělávat na ničení klimatu naší země a ještě brát dotace od státu na rychlejší devastaci.
Máme i bohaté lidi. Škoda, že nám chybí ti osvícení. Ve světě jsou i takoví, kteří kupují lesní celky, aby zabránili jejich kácení. Když někdo vydělává ohromné prostředky na nekonečných lánech, měl by část svého území smysluplně zalesnit, aby tak také něco přírodě a potažmo klimatu vrátil. Na pěstování ryze technických plodin, ať už jde o olejové palmy nebo řepku,mám své velmi nevalné mínění. Jde totiž o právě tyto komodity, které k dnešnímu klimatu přispívají více než skleníkové plyny. U těch se tváříme, že, je těžké určit jejich zdroje. Jak jednoduché je proti tomu určit zdroje drancování polí a lesů?
Tento problém může pomoci řešit mládež, tedy než doroste do produktivního věku, kdy začne být na drancování přírody ekonomicky nějak závislá. Proto se raduji ze skandinávké školačky Grety Thunbergové, která konečně přiměla media dělat něco pozitivního a šíří její myšlenky. Mělo by to zůstat v rovině studentů, jinak se témat prospěchářsky chopí nějací politici, kteří se jen dostanou ke korýtku a stejně pak nic nezmění.
To vše pod heslem „po nás potopa“ nebo aktuálně „poušť !!!“