Michal Tuška: fotograf volné přírody
Komunikační kanály a neb proč si rozumíme stále méně.
Téma komunikace je mým dlouhodobým předmětem zájmu. Potřebu komunikace asi nepopře nikdo z nás. Týká se nás totiž všech. Jsem ale přesvědčený, že o tomto fenoménu hlouběji uvažuje jen nepatná část populace.
Také naprostá většina lidské populace předpokládá, že pojem komunikace je v podstatě jen dialog mezi lidmi. Už tu je ohromný a prvotní omyl. Komunikace je totiž interakcí mezi subjekty, pro jednoduchost napíšu, živého světa. Interakci, poněkud myšlenkově méně uchopitelnou, však představuje celý okolní svět.
V posledních desetiletích se na jedné straně prohloubily znalosti i pochopení komunikace některých, předně inteligentnějších zvířecích druhů. Dokonce se seriózní výzkum konečně zabývá i komunikací na rostlinné úrovni. Vlastní lidská komunikace však v posledních desetiletích silně upadá. Tohle tvrzení by se v době digitalizace a globálních sítí mohlo zdát docela šílené. Já však tvrdím, že rozhodně není! Nejde mi totiž o možnosti a kvantitu komunikace, jde mi o kvalitu vlastní komunikace, tedy interakce a schopnost vzájemného pochopení dvou myslících subjektů. O schopnost pochopit, co mi ten druhý chce říct, jak předmět komunikace chápe on, správně identifikovat jeho záměr, cítit emoční náboj toho druhého a umět se naladit na jeho vyzařovaní (empatie).
Od původně živočišného způsobu komunikace jsme za tisíciletí vývoje dostali až k dnešnímu, velmi povýšeneckému pohledu na naši nadřazenost nad okolním světem právě také pro možnosti komunikace. Cestou k dnešnímu stavu jsme zároveň poztráceli mnoho podstatných komunikačních schopností, které ostatní živočišná příroda naštěstí nezavrhla. Jde třeba o významnou řeč těla, také, a to v nemalé míře, pachové informace. Řeč těla se znovu začíná vysvětlovat například na seminářích uřčených marketingovým pracovníkům. Jde o to, rozpoznat zda verbální tvrzení odpovídá řeči těla a v případě nesouladu včas upozorní na možnou nesolidnost v předmětu komunikace.
U pachů je to už dávno pasé. Tento, v celé přírodě velmi důležitý smyslový podnět, nám už v podstatě zcela zakrněl. Pokud by se ještě nějaká relevantní pachová stopa dala přečíst, obvykle ji mistrně překryje výdobytek drogistického průmyslu, který v podstatě nekřesťansky vydělává právě na zničení této schopnosti - parfémem či dezodorantem. I když je pachové téma v současnosti nepsané tabu ve vyspělé společnosti, mělo jednu výhodu. Žlázy které pachy produkují nikdy nelžou. Strach je strachem, zdravotní problém tu prostě je, a nakonec i pohlavní aktivity se okecat nedají.
Velmi přehlížená je i schopnost jakési neverbální pocitové komunikace, kterou jsme už ochotni připustit jen v komunikaci matka dítě a také chovatel a milovaný domácí mazlíček. Tato naše umírající schopnost však v komunikaci jiných živočichů rozhodně funguje a je důležitou zpětnou vazbou třeba k řeči těla.
Nevadí, my lidé přece máme verbální komunikaci, která dokáže barvitě popsat cokoli, dokáže pracovat s imaginárními tématy, přiblížit sny i emoce. Také dovede nestoudně lhát, díky neosobní konverzaci především po sociálních sítích není třeba jednat slušně, komunikaci ukončí kdo chce bez nutnosti omluvy nebo snahy věc nějak vysvětlit. To tedy dříve určitě běžné nebylo. Je to ale to, co naše civilizovaná společnost opravdu potřebuje?
Když bych měl poskládat formy komunikací podle jejich schopností dosáhnout porozumění, jistě bych na první místo dal komunikaci "tváří v tvář" to je přímá evoluční cesta a nabízí nejvíce podnětů od vlastního obsahu sdělení, přes tón a barvu hlasu, zmíněnou řeč těla, vnímání nálady druhé strany a v neposlední řadě všechny možnosti probíhající komunikaci korigovat v reálném čase podle dosažitelných informací zpětných vazeb od komunikačního partnera. Právě díky okamžité zpětné vazbě při této komunikaci se nejvíce blížíme ke vzájemnému porozumění.
Další cestou je komunikace písemná. Dřívější, rukou psané dopisy měly rozhodně obecně větší úroveň a jakási nepsaná pravidla. Také si kromě úředních sdělení psali obvykle jen blízcí lidé, kteří k sobě povětšině měli i jakousi úctu. Psát bláboly o běžném dnu a rozesílat je neznámým lidem jaksi nedávalo smysl.
V této komunikaci už ale chyběly podněty a zpětné vazby které nabízí jen přímá komunikace. Tím docházelo ke špatným interpretacím a bylo často nutné komunikovat následně s potřebou lepšího objasnění původního textu. Než došla odpověď, mohlo uběhnout i několik týdnů. Proto se obvykle lidé více zamýšleli nad obsahem i tónem komunikace.
Výrazně více nepochopení přinášíí komunikace pomocí SMS. Krátké texty komprimované do jedné věty jen těžko sdělí něco jiného, než že vlak jede z nádraží v 7:30. Pisatel netuší, jestli je příjemce naladěný na jeho myšlenkový tok, nedává k dispozici svůj tón, výraz, náladu a nemá rychlou zpětnou vazbu v reakci aby svůj text mohl rychle korigovat. Vysvětlovat cokoli pomocí SMS je cesta do pekel. Čím kratší je osobní sdělení, tím může být správné pochopení těžší, tedy pokud nejde o obligátní "miluji tě".
Úpadek psané komunikace přinesly právě nekonečné a neosobní možnosti sociálních sítí i jejich bezmyšlenkové využívání (jakási forma gamblerstí). Tento způsob rádoby svobodné komunikace však už velmi postrádá potřebu vzájemnosti a porozumění. Dnes komunikuji tady, zítra jinde, nikdo mě nezná a nikdo mě nezajímá. Můžu se tu ale bezbřeze prezentovat. Pokud nedostanu dobrou reakci, komunikaci ukončím nebo se můžu pouštět do nekonečných přestřelek, kde jediný záměr není najít porozumění, ale nafouknout si své EGO.
Dle mého soudu je zcela na nejnižším stupni komunikace nový digitální fenomén a tím jsou piktogramy a emotikony. Tato nová a nejmladší forma komunikace je oproti běžné přirozené verbální komunikaci, kterou zdokonalujeme tisíce let, jako návrat k době kamenné. Jde v podstatě o digitální komunikaci ve strojním kódu ANO/NE = 1/0 - Nervy prvoků pracují s podobnou škálou informací - mám/nemám hlad, chci/nechci se množit, zima/teplo, světlo/tma...
Návrat k takto "barvitým" emočním informacím při komunikaci je opravdu evoluční výbuch lidstva.
Za totální komunikační obludnost považuji používání těchto znaků v řetězení, obzvláště zcela bez slov. Pro větší oblibu především u mladé populace se dokonce vytváří dekodér (slovník) posloupností takto řetězených znaků pro předání hlubší informace. Bez této "Enygmy" si ovšem příjemce může zvolit jakékoli pochopení zprávy od toho nejmilejšího, až po vyhlášení války. Tato svoboda příjemce za to jistě stojí...
I ryby mají pestřejší a hlavně jednoznačnější schopnost komunikace, než nabízí tato jistě slepá ulička v evoluci komunikace lidstva.
"Čím méně si budeme chtít porozumět, tím lépe lidstvu jistě bude"...
I když jsou tyto stránky zaměřené na přírodu, nabídnu tu k zamyšlení jeden aktuální text z naší současné civilizace. Snad mi to prominete.