Michal Tuška: fotograf volné přírody
Procházka po sedmi letech.
V dříve uvedených textech můžete najít článek "Konec malého ráje". Psal jsem ho někdy před sedmi roky.
Jen pro připomenutí šlo o mé velké zklamání nad devastací krásného koutku přírody. Do těchto míst se vracím už jen výjimečně. Každý rok však, obvykle v předjaří, projdu kdysi oblíbené chodníky.
Letos k volbě této obligátní trasy přispěl i zákaz pohybu mimo okres, vyvolaný pandemií Covidu.
Uvítal jsem pozdní březnový sněhový příděl a vyrazil na obhlídku. Nechodím tuhle trasu z nostalgie, ale především pro porovnání stavu lesa a také počtu zvěře. Znám tento kout už padesát let. Za tuto dobu jej mám zmapovaný detailně. Les by se za půl století změnil i bez kůrovcové kalamity, tady jde ovšem o lidské dílo zkázy obdobné působení orkánu. Chodníky zvěře, nory a zálehy je možné vždy najít znovu. Tedy, pokud je v lese i nějaká zvěř.
Za dob "staré"myslivosti tu bylo zvěře nepočítaně a nesoudím, zda to bylo zcela správně. Jen to konstatuji. Po změně režimu ovšem stará a řekl bych poctivá myslivost zašla na úbytě. Všudypřítomné heslo "za peníze můžeš všechno" převálcovalo staré zásady. I do lesů nastoupila Klausova "neviditelná ruka trhu" a ruku v ruce s ní i doba lovců. O mentálním základě lidí, prahnoucí po lovu pro zábavu, přesněji - po zabíjení pro zábavu se tu nebudu rozepisovat. Podnětů mám na knihu.
Proč člověka nepřekvapí, že současní nejaktivnější lovci se šikují především z naší novodobé "honorace"? "Výkvětu naší společnosti". Peníze, moc a radost ze zabíjení bezbranné zvěře je prioritou jejich dušiček. Bezbranná je proti současným zbraním i sebe nebezpečnější šelma. Tohle pseudo hrdinství je tedy velice iluzorní. Když už jsou "opravdoví hrdinové", tak se nechají dovézt k často nelegálnímu lovu šelem nebo si dokonce zaplatí loveckou cestu někam do ciziny zastřelit něco vzácného - tedy dokud je ještě co.
Na čerstvé sněhové obnově jsem prošel dlouhý okruh kolem starých míst. Touto dobou tu směrem k velkým pastvinám bývaly vychozené hluboké stezky zvěře. Rád jsem sem chodíval ještě za hluboké tmy, kdy se za rozbřesku začala vracet zvěř z rozsáhlých luk. Často to vypadalo jako nekonečný zástup indiánských koní na válečné stezce, kdy horizont luk byl v ranním šeru lemovaný zástupem jelení zvěře. Bývalo jich běžně přes třicet. Kolem se přidružili také divočáci a s odstupem i srnčí zvěř. Brával jsem na tohle divadlo i ženu a říkali jsme této aktivitě "safari". Pod nízko zavěšenými smrky jsme seděli přímo na na zemi v blízkosti vstupu chodníků do lesních porostů a zvěř často procházela jen několik desítek metrů kolem nás. Byl to vždy krásný zážitek i bez pohodlí lovecké kazatelny a kulovnice v rukou.
Prošel jsem všechna důležitá místa přechodů přes potoky a také okraje houštin, do kterých zvěř roky zatahovala. Kolem této dříve klidné jarní "porodnice" zvěře je letos ještě nový, vyklizený a přehledný lovecký chodník.
Výsledek obhlídky byl žalostný. Pod záštitou "svaté války záchrany lesa před jelení zvěří"je v současné době v této rozlehlé lokalitě jen osm stop po vysoké a pár samotářských, ne však silných divočáků. Pobytové stopy bachyně se selaty, kterých tu v této době bývalo vždy požehnaně, jsem tentokrát nenašel vůbec. Zato tři pohodlné kazatelny na opravdu výhodných místech revíru mají zakrmeno dodnes (viz článek "Soumrak krmelců). Lov prostě neustane ani na týden. Pod záminkou celoročně povoleného lovu "přemnožených divočáků a takzvané škodné" padlo už mnoho jiné zvěře, bez ohledu na jejich dobu hájení. Je zcela zjevné, že "škodná" je v přírodě jen jedna - člověk.
Nemluvě o tom, že vystřelit v tomto období na samostatného divočáka v domnění, že jde o kance je často omyl, na který doplatí bachyně plná selat. Slušný myslivec právě z tohoto důvodu na divočáka z jara nevystřelil. Lovci tuto možnost naopak vítají...
Opět tedy jedna procházka, která mi jasně signalizuje, že nestačí zničit krásný kus lesa - což je i zde jednoznačně dlouholetá chyba lidského "hospodaření", ale je třeba se vypořádat i se zbytkem kdysi hojné zvěře. Jistě by nám, bez našich "ušlechtilých zachránců", jinak sežrala celý " krásný"les a také všechnu trávu na pastvinách pro dobytek. Máme to ale štěstí...
Moc by mě zajímalo, jestli tito nenasytní lovci dovedou pochopit, proč už kvalita a stavy zvěře, které kdysi v těchto revírech po "staré myslivosti" převzali, jsou jen dobrým tématem vzpomínek u krbu v loveckém salonu se zdí ověšenou trofejemi a vycpaninami.
Dovětek - dopsáno o měsíc později.
Text u fotografie "Hledám mámu"
Další sirotek.
Co na to říct!??
Vyjet do lesů patřilo vždy k mým velkým radostem. Poslední roky se však výlety do lesů nesou spíše ve znamení smutku a zklamání. Zklamání a znechucení z toho, jak se k naší přírodě chová lovecká sebránka. Mírnější název mi odmítly prsty na klávesnici vyťukat. Zato mnohem přiléhavějších bych našel na půl stránky bez dumání. Stará myšlenka Myslivosti už vzala zcela za své. Nové pojetí jasně říká - budeme lovit, dokud je co! Etika lovu, chovné záměry, legislativní omezení, vlastní odpovědnost k přírodě vymřely. Zůstává jen nenasytná a barbarská radost ze střelby na živé cíle. Mnohde také kšeftaření se zvěřinou. Tohle vidím, kdykoli zajdu do lesa. Psal jsem v podobném duchu už mnoho textů, samému už je mi to protivné, ale nemůžu si pomoci. V posledním článku "Procházka po sedmi letech" popisuji změnu revíru, který znám od dětství. Vždy na jaře tu pozoruji a fotím bachyně se selaty. Kdysi to tu byl jejich ráj, poklidná lokalita pro kladení mláďat i pro celé školky odrostlejších selat.
Letos jsem tu našel jen jednu slabší bachyni s pěti selaty.(viz snímky "Krátké setkání"). Zato posedů přibylo na každém vhodném stromě - viz text u fotky "Posedů není nikdy dost". Letošní rok tu po roční přestávce zahnízdili i černí čápi a od posledního sněhu sleduji a fotím jejich rodičovské snažení. Velice opatrně a z velké dálky, abych jim, zvláště ze začátku, hnízdění nepokazil. Jezdím k hnízdu jen jednou týdně nejen pro snahu omezit jejich rušení na minimum, ale také z obavy, abych nějak hnízdo neprozradil. S lidskou bezbřehou hloupostí už mám mnoho zlých zkušeností.
Když jsem posledně vyjel fotit, zastavil mě nedaleko od cíle lesnický nakladač u skládky dřeva. Jen pro dokreslení mého rozladění nakládal mladou modřínovou kulatinu, protože stará už v lese není. To jediné se ještě dobře platí. Blokoval cestu a já neměl jak překážku objet. S nakládkou teprve začal a bylo jasné, že potrvá dosti dlouho. Otočil jsem auto a vracel se stejnou cestou ve snaze objet kopec a přijít ze spodu z údolí.
Po pár stech metrech jsem zaregistroval menší sele. Motalo se bezradně kolem kraje cesty a co chvíli měnilo směr. Slunce stálo dosti vysoko,bylo už kolem sedmé hodiny. Zastavil jsem auto a podal si foťák s teleobjektivem. V tu chvíli nebyl čas měnit pevné ohnisko a připravená sestava na focení vzdáleného hnízda byla pro snímek na krátkou vzdálenost nevhodná. Počkal jsem, až čuník popojde dál a ze špatného úhlu udělal alespoň tuto fotku. Sele se otočilo a odevzdaně kráčelo opět proti autu. Zastavilo metr před nárazníkem, zjevně o nějakém nebezpečí ani netušilo. Pátral jsem po dalším pohybu v okolí, ale ani další sele, natož máma bachyně v dohledu nebyla.
Nestává se, že se pečlivým bachyním ztratí sele, mnohem častěji se bezbranným selatům ztratí matka. Má to téměř vždy stejný důvod. Dementní lovci! Vystřelí na vše, co se v lese pohybuje a je jim zcela jedno, že je doba péče o potomky a že nepoznají bachyni od kance dokud nestojí nad úlovkem. Střílet v tomto období na divočáky je neomluvitelné barbarství. Dřívější myslivost toto počínání tvrdě odsuzovala.
Sele nakonec vešlo do vyšší trávy a zmizelo mi z dohledu. Neměl jsem nejmenší chuť malého nešťastníka nahánět pro možnou lepší fotku. Jeho život už nejspíš nebude nabízet nic, než příkoří. Osamocené sele se dříve mohlo připojit k pokrevně spřízněné rodině blízké bachyně. V této lokalitě však od jara byla jen tato jedna poslední. (Kde máte to neustále omílané přemnožení divočáků?! Je to jen tisíckrát opakovaná lež pro ospravedlnění bezbřehého lovu. ) Máma bachyně je tedy už zjevně po smrti. Lovci sedí na posedech a přikrmují všude dokola bez ohledu na roční období.
Má radost z pěkného dne vyprchala. Les si mi nějak umí postěžovat a já jsem citlivý na jeho podněty. Už jsem jich zažil mnoho. Vždy mi předloží důkazy o tom, jak se k němu lidi chovají. Vidím to všude. Bojím se, že mi nakonec z radosti z lesní procházky zbude jen velká chuť někoho spráskat bičem. Tu mám v poslední době v lesích velmi často. Ti, co by se měli o les a zvěř nejvíce starat jim totiž popravdě nejvíce škodí...