Michal Tuška: fotograf volné přírody
Podstrčená
Je mi těsno. Nevím jak to ještě dlouho vydržím, ale stav se zhoršuje každou chvíli. Vnímání mého okolí se postupně zostřuje jako bych se budila ze snu. Občas se přetočím a nahoře je dole. Někdy je teplo seshora, jindy z boku, ale nikdy zespodu. Jsem celá ulepená. Začínám rozlišovat světlo a tmu, ale stále jako bych se nemohla rozkoukat. Vše je zamžené. Když spím, je to nejlepší. Po posledním probuzení už zřetelněji slyším i zvuky. Jde především o zpěv, ale obsahu ještě nerozumím. Jako by šlo o cizí řeč. Zpěv působí radostně i vzrušeně, přibližuje se i mizí někde v dáli. Občas jako by někdo klepal na stěnu. Klepání se opakuje častěji. No co, když už mě někdo nenechá spát, zaklepu na stěnu také. Venkovní zvuky nabraly na síle, zpěv proniká silněji. Citelně někde nedaleko narůstá vzrušení. Zaklepu znovu. Něco mě nutí snažit se více, ale v této mé stísněné poloze je to přetěžký úkol. Chvíli si odpočinu, naberu síly a udeřím do stěny co to jen jde. Stěna povolila. Maličký kousek se vylomil a do mého světa dopadly paprsky světla. Na takovou sílu jsem nebyla připravená a trvalo mi chvíli, než jsem se z úleku probrala. Zvědavost ale nabádá k dalšímu pokusu, cosi mi říká, že dělám správnou věc. Při dalším vypětí sil se odlomil už docela velký kus stěny a já mohla konečně vyhlédnout ven. Zrak ještě nezvládal příval světla, ale velice mi přišel vhod pocit úlevy ze získání kousku místa. Když jsem nabrala další sílu a zapřela se o okolní stěny, ohromné sevření se uvolnilo. Celé mé ztuhlé tělo se vyklubalo ze sevření mého dosavadního příbytku. Vzrušený pokřik kolem jako by mi dodával sílu se zbavit útlaku. Už jsem volná! Stěny mého dočasného příbytku se tu povalují kolem a někdo se je snaží odklidit pryč. Čistí nejen mé okolí, ale i mé osychající tělíčko. Budou tedy asi hodní, když se o mě tak starají. Jen nějak stále cítím v jejich radosti i podivný údiv. Stále si mě prohlížejí a poměřují, jako by čekali, že se tu objeví někdo jiný.
Také si vše prohlížím a snažím se okolnosti pochopit. Vězím v nějaké jamce, v prohlubni spleteného košíku z trávy. Vidím jen nahoru, okolní stěny jsou příliš vysoké, abych se mohla rozhlédnout kolem. Nad košík vystupují tři silná stébla rákosu, na kterých je celé obydlí přichyceno. Na jejich konci se ve větru třepetají zježené klasy. Nad nimi už jen nekonečné modro….
Hodní pěstouni asi nebudou mí rodiče. Jednak jejich zpěvu nerozumím a všechno je tu jakési menší, než bych čekala. Co mi tu navíc kazí pohodlí, jsou dvě menší vejce. Jsou pevná a tlačí mě do holého těla. Ti dva hodní pěstouni mi s nimi nechtějí pomoci, ale kdykoli začnu křičet a volat do okolí, přiletí s nějakou potravou. Hladově ji polykám. Po pár větších dávkách krmení začínám cítit rostoucí sílu a určitě i rostu. Nechápu, jak jsem se mohla do vejce celá vejít. Myšlenka na vejce mi ale vrtá hlavou i z jiného důvodu. Nějak mi ty dvě další vadí. Nejen tím, že zabírají prostor, ale nějak mi berou klid. Pokusila jsem se jedno nakulit na záda a vytlačit k vrcholu hnízda. Povedlo se a vejce se žbluňknutím někam spadlo. Takto náročný úkol mě zcela vyčerpal. Pěstouni sledovali tento můj první projev s podivem a zjevně je to znervóznilo. Poletovali kolem a poplašeně pípali. Zato já měla velký pocit úlevy ze splnění prvního nutkavého úkolu. Do konce dne jsem byla tímto výkonem tak unavená, že jsem jen vděčně přijímala potravu, přinášenou střídavě oběma pěstouny. Podivné je jen to, že jejich zobáčky pojmou mnohem méně potravy, než je moje schopnost polknout. I oni se zjevně diví, kolik potravy stihnu sníst a až do tmy se při shánění dalšího jídla nezatavili.
Když slunce zapadlo, ještě chvíli prozpěvovali pěstouni oslavné písně k mému zrození na nedalekých vysokých stéblech vodních trav. Potom se oba znaveně schoulili do hnízda, do kterého jsme se málem všichni nevměstnali. Nechápu, proč jej postavili tak malé, když jinak vypadá jejich stavba velice dobře. To mi dalo jasný povel vyřešit zítra problém s místem vypuzením druhého vejce, které tu stejně jen zavazí. Až na své pohodlí totiž vlastně nemám nic jiného na práci.
Ráno mě ovšem probudil pohyb pode mnou. Vejce se chvělo a než jsem nabrala plného vědomí, ze skořápky se vysunul malý zobáček. Tak to je tedy nadělení - další strávník!
Pěstouni hned odlétli s radostným zpěvem zvěstovat světu narození nového ptáčete a také sehnat něco na snídani. Po uklizení hnízda nás celý den krmili co jim síly stačily. Samozřejmě první zobáček v pořadí krmení byl ten můj! Také je mnohem větší. Malý příživník, jak jsem si ho pracovně nazvala, mi ovšem část potravy občas uzmul. Musím být hbitější a nenechat ho se tu moc vykrmit. Pohodlného místa tu mám s bídou pro sebe. Po pár dnech jsem své postavení vybojovala. Příživník byl stále malátnější a po několika pokusech jsem ho z mého obydlí vytlačila. Dole to šplouchlo a konečně nastal klid od jeho naříkání. Také veškerá péče pěstounů se konečně zaměřila jen na mé potřeby. Svět je nyní opravdu krásný! Musím být velice vzácná, když se o mě tak starají.
Rostu jako z vody a mí pěstouni se od svítání do západu slunce nezastaví. Pokud ano, hned je svým křikem pokárám a oni opět létají jako o život. Občas někde nedaleko zaslechnu zvláštní zpěv, kterému konečně rozumím. Je to moje přirozená řeč. Až dorostu, moje křídla zesílí a budu schopná volného letu, opustím tyto snaživé pěstouny a poletím za tímto srozumitelným zpěvem. Tam asi bude můj pravý svět, kam patřím.
Už zase ho slyším KU KU...