Michal Tuška: fotograf volné přírody
Jak se pasou medvědi.
Asi většina lidí v dnešním světě věří, že se medvědi nepasou, že jsou to masožraví, krvelační zabijáci a o vegetariánské přílohy zájem příliš nejeví. Je to ale přesně naopak. Převážná potrava medvěda, obzvláště v evropských podmínkách, je rostlinného původu. Mohou být období a lokality, a to především u starších jedinců, kdy masitá potrava na nějaký čas převládá. Nejspíše, tak pro příklad, obligátní tah lososů. Medvědí populace v Evropě je však vlivem lidské devastace přirozených toků řek o toto relativně snadné vykrmení před zimou již stovky let ochuzena. Medvědi si rádi smlsnou i na pořádném bifteku, ale ulovit ho umí jen starší medvědi. Proto je medvídě od časného mládí odkázáno především na potravu rostlinnou. Jako zpestření se postupně přidává hmyz a později drobní měkkýši, hlodavci a obratlovci. Ulovit třeba koloucha jelena nebo mladého divočáka chce už značnou sílu, vyspělost lovu i nemálo tréninku.
Medvědi se z jara, hned po opuštění brlohů, opravdu pasou na rašící mladé křehké trávě. Během roku se pak nejčastěji živí sběrem lesních plodin nebo různých hlíz. Z jara může také nastat období, kdy právě první potrava je bezezbytku masitá. Obvykle to však není ulovené zvíře, ale „padlina“, často vysoké zvěře, která zimu nepřežila. Zvláště pokud se zima protáhne a má velkou nadílku sněhu, nad jarem hodně zvěře zimní strádání nepřežije. Uhynulou zvěř medvěd cítí na kilometry a pokud je dostatečně velký, aby svou hostinu uhájil, může tu hodovat, dokud je tu ještě co k snědku. Jak už jsem řekl, týká se to především silných medvědů. Ostatní tak či tak zahájí potravní rok pastvou na první trávě.
Z civilizace je známo, že opravdoví chovatelé domácího zvířectva mají dobrý pocit, když se jejich svěřenci dají do předložené potravy nebo když se jedinec či stádo spokojeně pase na bohatých loukách. Pastevectví bylo obvykle doménou samotářských jedinců a trávili většinu času dohledem a pozorováním pasoucího se dobytka. Dovedli vnímat náladu stáda a myslím, že dokázali přijímat jejich pozitivní energii.
Nejsem rád, když je na mé aktivitě jakkoli závislé nějaké zvíře, tedy s výjimkou psů, kteří roky patří do naší rodiny. Rád ale nosím do lesů zvěři různá potravní přilepšení, obzvláště v období nouze. Nejsem lovec a proto je má činnost čistě nezištná. Aby za mé přilepšení zvěř nakonec nezaplatila životem, nikdy nedávám krmení na stejné místo a také ho nedávám tolik, aby se zvěř vracela opakovaně k nabídnuté potravě. Prostě jen smlsne nalezené přilepšení a jde hledat dál. Nikdy nenosím kuchyňský odpad a nic, co by zvěř, a hlavně medvědy, lákalo k popelnicím. Tím bych jen zhoršoval i tak špatný trend výchovy medvědů v posledních letech. Zvěř ráda přijme kamennou sůl a všechny druhy semen lesních stromů, především žaludy, bukvice, také kaštany, ale i ovoce ze sadů, jako jablka, hrušky, ořechy. Obvykle při procházce se psem v nedalekém starém sadu u mého bydliště nasbírám padané ovoce, které tu už roky nikdo nesbírá. Z polních produktů používám výhradně jen kukuřici, na kterou si zvěř do všudypřítomných polí dojde stejně. Nikdy nekrmím, ale jen přikrmuji malým množstvím všeho uvedeného. Nikdy na jednom místě, ale roznesu a rozházím vše ve velké ploše na přirozených ochozech předpokládané zvěře. Má to mnoho výhod. Předně jako fotograf potřebuji zvěř na příhodném místě nějak zdržet. Lovci stačí malý okamžik, kdy zvěř odněkud jen vykoukne. I na velkou vzdálenost, a to v podstatě bez ohledu na množství světla, ale i na fotogeničnost okolí lovené zvěře. Pro fotografa je to zcela něco jiného. Dobrý snímek je na hladině světla a jeho parametrech zásadně závislý. Okolí, ve kterém se zvěř pohybuje, obvykle hraje také proti vzniku líbivého záběru. Překáží větve, okolí vypadá ploše, nezajímavě nebo naopak velmi rušivě a mnoho podobných komplikací. Proto potřebuji, aby se zvěř na vytipovaném místě zdržela delší dobu a dala mi svým pohybem větší šanci na přijatelný snímek, jak postojem, okolím či světlem. Pokud se zvěř cítí bezpečně, a medvědi to dovedou i když příkladně cítí můj pro ně již známý lidský pach, pak vydrží hledat předložené laskominy i do příchodu světla, někdy i do slunečného rána. To jsou pro fotografa ty nejlepší okamžiky. 
Když jsem s focením medvědů začínal, byl bych rád i za rozmazanou šmouhu někde v podrostu. To se mi ale nakonec nějak vyhnulo. Od prvních fotek byl medvěd jasným hlavním motivem snímku a nebylo tak třeba upozorňovat a vysvětlovat, co ten tmavý flek vlastně má být. Použitelných snímků mám už mnoho, ale rád bych tu ukázal i na druhou tvář mých zážitků. Tedy nádherný pocit, když dlouho po západu slunce přijdou medvědi a stráví v mé blízkosti celou noc. Někdy mám více štěstí a svítí měsíc, pak si jedince můžu prohlédnout docela slušně. Někdy se pokouším i o snímek, ale tohle má technika opravdu moc neumí. Někdy na sněhu či jinovatce stačí svit hvězdné oblohy k tomu, aby se dala rozeznat alespoň silueta. Mnoho nocí je však zcela černočerných. Tu jsem pak odkázaný jen na malou šanci zachytit zvuk medvěda venkovním mikrofonem. Malá, ale izolovaná foto-bouda jinak tiché zvuky medvědů dovede zcela odfiltrovat. Medvědi jsou neuvěřitelně nehluční, ozvou se jen ve vypjatých situacích, a i to jen nutnou měrou. Jejich pohyb je zcela neslyšný, proto rád používám jablka a ořechy, u kterých medvěd občas nějaký zvuk vygeneruje. Divočák u potravy chrochtá, mlaská a funí, toho nepřeslechnete. Zato na zjištění pohybu medvěda sluchem v temné noci máte jen minimální šanci. Když se noc povede a měsíc je blízko úplňku, snažím se i fotit. Mé fotografické vybavení není špatné, ale zrcadlovka má ještě optický hledáček, ve kterém vidíte za špatného světla hůře jako v reále. Také zcela selže automatické ostření. V manuálu se přes hledáček ostří jen velmi nepřesně, hledáte pocitové optimum mezi dvěma viditelnými mezemi rozostření. Přitom za dobrého světla se pro ostrou fotku musí ostřit velmi přesně. V noci tedy jde jen o množství pokusů, kdy doufáte, že jste se snad jednou trefili do možného optima vzdálenosti a také, že medvěd se v době dlouhé expozice vůbec nepohne. Z uvedeného je jasné, že úspěch je spíše v rovině zbožného přání než ve vašich rukou. I tak mi to nedá se o snímek nepokusit.
Velmi často tak vlastně jen medvědy pasu. Je to už pro mne jakousi drogou. Když se k této šanci delší dobu nedostanu, například při zavření slovenských hranic, docela trpím něčím podobným jako jsou abstinenční příznaky. Má mysl se pak stále častěji k podobným zážitkům alespoň navrací. Po prvním otevření slovenských hranic, a to na pouhých 48 hodin v první vlně pandemie, jsem stál na hranicích mezi prvními a složitě kalkuloval, jak zvládnout u medvědů dvě noci a stihnout se vrátit včas na hraniční přechod. Tehdy to slovenská policie brala dosti vážně a kontrolovala v dokladech vyznačenou dobu přejezdu hranice každého cizince. Stihl jsem to nakonec s rezervou pouhé hodiny.
Když se dostanu k foto-krytu a mám vše potřebné vyneseno, nainstalováno a nachystáno, padne na mě skvělá pohoda. S výhledem na obvykle několik dní v této lokalitě přichází velké uklidnění a radost s příslibem očekávání. Když pak s příchodem tmy přijdou i medvědi, je pohoda dokonalá. Část potravy jim schovávám mezi kameny, kterých je v okolí hojně a doufám, že při jejich odsouvání a obracení bude klepání kamenů slyšitelné. Někteří medvědi však i tento chyták umí obratně obejít a nechávají takto záludně nachystané krmení až na dobu, kdy můj pach z loučky zmizí. Často přes den leží na samém vršku kopce, odkud mají skvělý přehled o loučkách pod sebou. Proto obvykle celou dobu pobytu z krytu nevycházím. Jen pro představu jde o prostor tří metrů čtverečních s necelými šesti kubíky prostoru. Bohatě mi stačí. Je tu ale i možné v klidu číst nebo psát různé články.
Když pak v noci pasu medvědy, střídám posezení u okénka a přijatelně pohodlnou palandu. Stačí mi vědět, že medvědi jsou někde kolem a třeba jen poslouchám těch pár zvuků, které občas během noci vytvoří. Někdy není slyšet téměř nic, jindy klepne kámen nebo chrupne jablko. Jediný přímý zvuk medvěda je odfrknutí, to když medvěd přijde přímo do větru a navětří čerstvou přítomnost člověka. Obvykle ale medvědi jen přejdou na opačnou stranu loučky a po čase se opět vrátí. Občas takto reagují i na příchod jiného medvěda nebo jiné šelmy. Párkrát jsem v zimních měsících z venku slyšel i vytí vlčí smečky, což je také silný zážitek. Když vím, že venku se klidně pasou medvědi, je to jako v úvodu popsaný pocit dobrého chovatele. Pro mou náturu to má jednu výhodu - když se nedostavím s nabídkou malého přilepšení, nic se neděje. Lesní zvěř si bez mé pomoci lehce poradí i sama.
Pro potvrzení klidné pastvy medvědů přikládám snímky, které bych do hlavní nabídky asi nezařadil, ale u tohoto článku budou snad akceptovatelné. Jsou focené na hraně technických možností, obvykle dalece po západu slunce. Zdrojem světla je pouze měsíc, a to nejlépe kolem půlnoci. Tyto nádherné okamžiky mi nabízejí jen těžko popsatelné pocity plné klidu, pohody a opravdového souznění s přírodou.