Michal Tuška: fotograf volné přírody
Ano, jsem na jelení poměry již úctyhodný kmet. Zažil jsem už 15 zim. Není to v naší populaci a hlavně v lokalitě mého života běžný věk. Je to už hodně dávno, co jsem začal sbírat zkušenosti a zážitky, kdy jsem po boku své mámy a sestry začal mapovat zdejší lesy. Za tu dobu jsem zažil mnoho pohodových dní, ale také chvíle velkého nebezpečí, bolesti i smutné konce mých blízkých. Přišel jsem dávno o všechny členy mé rodiny a v posledních letech žiji až extrémně samotářsky. To i v době jeleních říjí, kdy se každý, jen trochu schopný jelen, nechá vyprovokovat k vcelku nemoudrému a bláznivému rituálu hledání říjných laní. Do říje totiž nejsem schopný zasáhnout pro mé dávné zranění.
V mém domovském lese nebyly až do nedávna žádné velké šelmy a z tohoto pohledu se nám tu žilo opravdu dobře. Na druhé straně velmi rychle rostou početní stavy lovců, kteří nás pronásledují již celoročně, bez dřívější doby hájení v období zimy a při jarním kladení mláďat. Také již mají nějakou pomůcku, kdy mohou lovit za naprosté tmy. Proti tomuto nepříteli nemáme pražádnou šanci. Nejhorší na tom je jimi proklamovaná lež, totiž že jsme ohromně přemnožení a ničíme les. Opak je však pravdou. Přemnožení jsou totiž lidé, kteří reálně ničí lesy a z našeho pohledu hlavně lovci, devastující naše stavy. Těch se urodilo jako kobylek…
Je to s podivem, ale právě jednomu lovci vděčím za můj dlouhý život. Zdálo by se to téměř nemožné, ale pravda to v podstatě je. Vylíčení tohoto příběhu však ještě chvíli počká. Ze začátku jsem totiž žil docela normální jelení život. Když jsme přišli na svět, naše máma byla v nejlepších letech. To byl dobrý základ pro náš vstup do života. Zprvu především klid a hodnotné mléko. Obojího nám máma dopřávala požehnaně. Později nás učila vše podstatné, ukazovala cesty k vydatné potravě, vodě a klidným a bezpečným místům pro odpočinek. Učila nás, jak a kdy fouká vítr, kdy nám to pomáhá a odkud máme čekat nebezpečí. Že nějaká určitě existují, jsme se sestrou jaksi podvědomě cítili, ale zatím jsme si je nedokázali nijak představit. Poznávali jsme stále větší prostor okolních kopců a luk. Vše vypadalo jako náramná idylka. Koncem prvního léta však nastal děsivý zvrat.
Nervozita v jelení komunitě začala růst. Jeleni vytloukali vyzrálé paroží a silně se v nich stupňovala agresivita. Co chvíli někde parohy bušily do menších keřů a mladých stromků. Bylo to podivné a nepochopitelné. Dříve se jeleni především starali o svou bezpečnost a vyhýbali se hluku a hlasovým projevům. Se začátkem podzimu jako by na bezpečnost zapomněli. Laně i naší mámu tyto projevy spíš plašily a všechny se snažily podrážděným jelenům spíše vyhnout. V noci nebyl klid a jeleni běhali lesem jako v transu. Proto nás máma odvedla do lokality, kde právě žádný jelen netroubil. Na pastvu nás proto také vodila i z večera a zatahovali jsme do houštin, až když už stálo slunce nad horizontem. To byly chvíle klidu, kdy jeleni omezili své aktivity a leželi v zálehu.
Jednou večer jsme našli skrytou loučku pod malou mokřinou plnou šťavnatých a křehkých trav a bylin. Byl to skvěle prostřený stůl samých lahůdek. Uprostřed této báječné hostiny pronikavě zazněl srnčí varovný zvuk, podobný psímu štěknutí. Takto srnčí zvěř oznamuje lesu, že nablízku se pohybuje člověk. Lidský pach patří v našem světě k těm nejnebezpečnějším signálům. Máma nás na něj mnohokrát upozorňovala a z jejího podání bylo jasné, že jde o nebezpečí s maximální hrozbou. Moc jsme to nechápali, lidi se přece pohybují docela pomalu a hlučně, jejich pach je prozradí na dálku. I o jejich smyslech se dá s úspěchem pochybovat. Ale z přístupu mámy i ostatních lesních tvorů bylo znát, že za tím velkým strachem něco musí být. Když máma zaslechla srnčí varování, nabrala několikrát vzduch vysoko zvednutým čenichem. Opravdu, srnec les nevaroval zbytečně. Nebezpečí tu někde určitě číhá. Pohodila hlavou, a to byl zase signál pro nás. Rozběhla se do blízkého vrbového houští a my ji svižně následovali. Za hradbou větviček a listí se otočila a opět pátrala po nositeli nebezpečného pachu. Žádný další podnět však již nepřišel. Moc se nám všem z klidné a bohaté loučky prchat nechtělo. O něco později jsme zaslechli od kraje lesa hluk vozidla, kterým lidé do lesů začali jezdit. Hluk se vzdaloval. Máma zůstala zkušeně v krytu ještě dlouhou chvíli, ale čelila nejen vlastní chuti dát se znovu do skvělé potravy, ale především našemu rozmrzení. Zdálo se nám, že máma zbytečně dlouho návrat na již snad bezpečnou loučku oddaluje. Rozhodla se nakonec, ale zcela opačně, než jsme čekali. Její zkušenost jí říkala, že člověka nemá podceňovat, že může být nebezpečný kdykoli. Mnohokrát zažila, že lovci odcházeli až dlouho po západu slunce. Proto se rozhodla okolí loučky opustit. S projevy naší značné nevole jsme se se sestrou ploužili za mámou někam dolů do vysokého lesa, kde rostla jen tvrdá tráva a nové letorosty už na okolním podrostu také dávno zdřevnatěly. No prostě pokažený večer.
Nad ránem, ještě za hluboké tmy, se však máma otočila. Nevím, jestli se domnívala, že možný lovec už opravdu odešel nebo už měla dost našeho otravného chování, ale vyrazila zpět k loučce. Hned nám to zvedlo náladu a už jsme se těšili na jelení lahůdkářství. Na loučce byl klid a žádný pach tu po člověku nezůstal. Naše hostina trvala až do rozednění. Nakonec jsme si všichni lehli do vysoké trávy na okraji lesa a dali se společně do přežvykování bohaté potravy. Jsou chvíle, kdy si i jeleni uvědomují, že na světě je krásně. Krásné svítání po bohaté stravě si dokáže vychutnat i mnohá zvěř. Pocit pohody, klidu a sytosti, co si přát víc?
V této vzájemné pohodě jsme si poleželi o něco déle, než bývá zvykem. Máma najednou otočí hlavu a nastaví své citlivé slechy směrem za loučku. Něco tam je, podivný stín se mihl mezi stromy. Máma se postaví a ohlédne se po nás. V tom okamžiku od kraje lesa práskne ohromná rána. Máma poskočí na zadních a udělá přemet přes hlavu. My vyskočíme na nohy také, ale máma se už nezvedne. Stojíme chvíli jako zkamenělí, ale od kraje lesa padne další rána. Sestra se převalí na bok a mrská nohama nad zemí v šílené snaze co nejrychleji opustit toto hrozné místo. Pak náhle její pohyb ustane. NECHÁPU TO!!! Co se to děje? Vždyť na světě bylo tak krásně?! Nemyslím, jen všechny moje svaly zatly k ohromnému skoku a já letím do nedalekého houští a dál a dál, co nejdál od tohoto paloučku od tohoto nejhoršího místa na světě, od mámy a sestry, pro které už svět skončil „nadobro – na zlo“!
Trvalo hodně dlouho, než jsem se přestal celý třást, než mi opadly všechny otoky snad po celém těle, když jsem běžel svůj první závod se smrtí a narážel do všeho, co mi stálo v cestě. Mít opravdové parohy, a ne jen štíhlé špičky jeleního dítěte, jistě bych si srazil vaz. Moje tělo byla jedna ohromná podlitina a měl jsem pocit, že polovina mých kostí je polámaná. Mnohem hůře však na tom byla moje duše. Ta už se nezahojila nikdy.
Můj svět se změnil od základu. Z pocitu mateřské jistoty, sourozenecké sounáležitosti a hojnosti jsem se během okamžiku propadl do zcela opačného stavu, zoufalství, hladu a samoty. Bál jsem se opustit houštiny. Otevřená plocha a okraj lesa byly jako noční můra. I těch jsem si užil ve strašlivých a opakujících se snech. Okusoval jsem jen rostliny v dosahu mé skrýše, voda tu nebyla žádná, o mateřské péči a mléce se mi mohlo jen zdát. Každý šelest mě vystrašil k smrti. Nejhorší bylo ucítit lidský pach. Už jsem pochopil, proč nás máma před tímto nebezpečím tak důkladně varovala. Stačí slabý závan a mám snahu opět utíkat jako o život. Ale co je vlastně bezpečné? Postupně jsem se spíše snažil omezit pohyb mimo neproniknutelné houštiny. To jsem se naučil nakonec tak důkladně, že jsem se dožil dnešního věku.
Po ztrátě mámy a sestry jsem začal velmi chřadnout. Naštěstí jsem byl do jejich skonu dobře živený. Bez této výhody bych určitě nepřežil. Naštěstí jsem si při útěku nijak neublížil a bolest z potlučeného těla mi alespoň na nějaký čas bránila v pohybu. Až do konce jelení říje jsem se vlastně jen schovával. Už mě neděsilo zuřivé troubení jelenů, to k nám patří, ale když jsem zaslechl další rány a ucítil podivný pach spáleniny po nich, vždy jsem se několik dní ani nepohnul ze svého krytu. Po opadu listí se už v přehledném lese pomalu přestali potloukat i lovci a svět se konečně zklidnil. O něco později jsem objevil menší skupinku laní a kolouchů. Chodil jsem dlouho za nimi a doufal, že se nějak spřátelíme. Dospělé laně, mámy se staraly o své potomky a o nějaké sblížení se sirotkem zjevně nestály. Taky mi to daly párkrát důrazně a jasně najevo. Přítomnost dalších členů našeho rodu mě ale hodně uklidňovala. Jednak tu rázem bylo mnohem více očí, uší a citlivých čenichů, tedy větší bezpečí a jednak jsem si nepřipadal tak opuštěný. Vodící laně také znaly cesty k bohaté potravě a já začal pomalu zlepšovat svůj zubožený tělesný stav. Před nastávajícím obdobím byla dobrá kondice jediná šance na přežití. První zimu jsem také přežil jen díky této skupině. Jako sirota jsem se ale musel mnohem více starat o své potřeby, než hýčkaní potomci vodících laní. To mi ale nakonec hodně pomohlo v dalším životě. Velkou výhodou ovšem bylo, že tu v této době nebyly velké šelmy. V podmínkách tvrdší přírody bych měl jen minimální šanci dožít se dospělosti. A to se po počátečních těžkých peripetiích nakonec povedlo.
I když jsem jistě měl dobrý genetický základ proto, abych dorostl v silného jelena, nikdy se tak nestalo. Ohromné trauma z prvního roku života mě nepoškodilo jen psychicky, ale výpadek řádné potravy právě v době růstu už byl na mém těle vždycky znát. A nebyl to poslední problém v mém životě. V dalších letech jsem žil již skoro normálně, tak, jako mí vrstevníci v tomto období. Jediný rozdíl v mém případě byla abnormální ostražitost. Nikdy jsem nevycházel z houštin nebo krytu vysoké trávy do volného prostoru. Pokud nás v průběhu roku bylo pohromadě více, vždy jsem zůstal na samém okraji houštin a nechal ostatní riskovat jejich životy. Někteří o ně z podcenění nebezpečí taky přišli. Tím spíše se utvářela má taktika a opatrnost. Mnohem více jsem tím také začal chápat taktiku lovců.
Tak jsem se vcelku úspěšně dožil sedmého roku života a první aktivní jelení říje. Jak už jsem uvedl, mé tělesné proporce nepatřily k těm, které laně obdivují a u jeleních soků si vyslouží respekt. Musel jsem snášet četná příkoří, když si na mé slabší tělesné konstrukci i menšímu paroží silní jeleni dokazovali svou převahu. Z tohoto důvodu mě laně viděly nejčastěji zezadu, když jsem se snažil zachránit kůži před králem říjiště. Tehdy ještě opravdu pojmy jako král říjiště, harém laní a třeba mohutné troubení, byly zcela na místě. Dnes už lovci naše zvyklosti tak potlačili, že již tyto pojmy ztratily na významu. Říje je tichá a skrytá, pokud se vůbec bojuje, pak jen o jednotlivé laně a říjiště jako preferovaný společný prostor již téměř neexistuje. Svou první aktivní říji jsem prožil jen díky mým zvykům, být téměř neviditelný. Pokud se někde objeví říjná laň, hned je u ní plno nápadníků. To právě hodně rozruší mladé laně, které vstupují do říje poprvé. Dříve se přidaly do skupin starších laní a společně s touto názornou školou prošly všemi rituály jeleního rozmnožování. Já našel samotnou mladou laň, která měla tento rok poprvé vstoupit do říje, ale děsila se násilnických projevů říjících jelenů. Já nakonec taky. Vzhledem k malému počtu laní v této lokalitě nevznikl žádný harém, do kterého by tato laňka mohla vstoupit a nabrat tak potřebné zkušenosti. Moje přítomnost jí vzhledem k mé plachosti naopak vyhovovala. Já z důvodů dříve uvedených zásadně netroubím a nemám ve zvyku bezhlavě běhat lesem. Ani agresivita mi není vlastní. Spolu jsme tedy v ústraní prožili toto hektické období. Když do říje vstoupila poprvé i ona, byl jsem tedy jejím logickým partnerem. Tehdy poprvé, a když o tom tak s odstupem času přemýšlím, i naposled jsem zažil ten vzrušující moment krátké jelení lásky. Alespoň jednou jsem se postaral o další generaci z mého rodu. Bylo to krátké a nesmírně krásné období štěstí ze života.
Za každé prožité štěstí však nakonec nesmírně zaplatím. Když jsem si konečně po letech připadal jako pravý jelen, s vlastní laní a světem u nohou, ze samé radosti jsem dokonce tuto novinu vytroubil celému svému okolí. Ano jsem šťastný a konečně dospělý jelen a budu mít i své potomky. Mám i svou laň, a pokud to bude nutné, budu o ni i bojovat! Mé vytrubování ostatní jeleny nijak významně nezaujalo. Ozvalo se jen něco ve stylu: „Tak si to užij!“ Zaujalo ale lovce. Bohužel byl právě docela blízko a ještě k tomu po větru. Ihned změnil směr za mým hlasem. Pro samou euforii jsem zrovna opustil svou vžitou ostražitost. Když za mnou luplo klestí, stál lovec již na dobrý dostřel ode mne. Právě se snažil zvednout pušku. Bleskově jsem se vzpamatoval a vyrazil k nejbližší houštině. Nejdříve jsem ucítil ostrou bolest nad kolenem zadního běhu, o zlomek později zazněl výstřel. Ztratil jsem rovnováhu, ale úděsný strach mě hnal i přes bolest dál a dál houštinou. V hlavě se mi odvíjel starý, málem zapomenutý obraz děje, kdy jsem přišel o matku i sestru. Ne! To se mi přece nemůže stát! Byl jsem vždycky tak opatrný, Před chvílí jsem byl přece tak šťastný!? Chvilinka štěstí a nepozornosti mě nemůže přece hned připravit o život! Ne, o životní funkce jsem tehdy opravdu nepřišel, ale o další šťastný život jistě ano. Když jsem s velkými bolestmi padl vysílením daleko od místa výstřelu, ztratil jsem vědomí. Nevím, jak dlouho jsem v tomto stavu zůstal. Když jsem přišel k sobě, bolest se znovu přihlásila. Můj zadní běh krátce nad kolenem byl nějak podivně vyhnutý, vybočený a byl to původ oné silné bolesti. Kost byla značně poškozená, ale nebyla zcela přerušená. Každá snaha o pohyb působila mučivou bolest. Po chvíli jsem ztratil opět vědomí. Nevím, jak dlouho jsem tu jen ležel. Pomalu jsem si začal uvědomovat můj stav i vyhlídky. Měl jsem přece jen i trochu štěstí. Zranění přímo neohrozilo můj život, tedy pokud lovci nenasadí psy na dohledávku. To už se ale moc nenosí a lovci si bez větších výčitek raději půjdou zítra ulovit jiný kus zvěře. Má hlava i ve stavu vrcholné hrůzy vedla můj úprk do nejlepšího místa, které znala. Rozsáhlé mokřiny s hustým vrbovým proutím byla opravdu jediná rozumná volba. Do těchto míst lidé nechodí a vše nutné pro přežití je kolem na dosah v dostatečné míře. Potrava, voda i klid, také mnohé potřebné hojivé byliny a bahna. Všechna zvěř ví, co jí v nouzi pomůže nějak automaticky, vrozeně. Mé zranění bylo vážné, bohužel jsem jeho stav ještě zhoršil při útěku od lovce. Snažil jsem se téměř zlomenou nohu nenamáhat, ale to ve volné přírodě moc nejde. Občas se musíte nachystat k možnému útěku, tedy alespoň snahy o něj, jindy se při koupeli v hojivém bahně zaboříte více, než jste čekali. Kost se tedy hojí i nehojí. V důsledku těchto střídavých stavů kost nesrůstala rovně a v místě zlomu se začala tvořit velká tvrdá bakule. Do jisté míry v hojení pomohly i nadcházející zimní dny, kdy chlad nezhoršoval hojení možnými záněty. Potíž však byla v tom, že před zimou je nezbytné věnovat se v plné míře potravě a získání tukových zásob pro přežití náročného zimního období. Potrava sice byla všude kolem, a pro běžné přežití to bohatě stačilo, ale hodnotná potrava pro potřebnou kondici a tukové zásoby v kyselých mokřinách nenajdete. Opakovaná zkušenost s lovci, a také stále nezhojená kost, mi pohyb mimo tuto mou invalidovnu zcela znemožnila.
Zima přišla brzo, ale byla jen mírná. Hlavně sněhu napadlo jen minimum a já se nemusel namáhavě brodit a zatěžovat špatně srostlou kost v nejistých závějích. Téměř celou zimu jsem prožil v blízkosti bažin. Naštěstí tu byla i malá, ale téměř neprostupná smrková houština. Šlo o náletové houští po semenném roku z okraje starého smrkového lesa, který tehdy ještě netrpěl v důsledku sucha. Houští bylo ze spodní části proschlé a zem tu nesla silnou vrstvu spadaného jehličí, které nabídlo měký a teplý podklad pro zimní záleh. Houština poskytla ideální kryt před větrem, zimou i lidským nebezpečím. Samozřejmě jsem tu nechtěně zanechal koncentrovaný pach a mnoho pobytových stop, ale šelmy tu tehdy ještě v lesích neslídily.
S nadcházejícím jarem mi mou relativní pohodu opět sebral člověk. Vzrostlé smrky, které jako by cítily svůj konec, nedávným semenným rokem usilovaly o svou budoucnost. Nenechaly však v klidu dřevaře. Zima vždy dříve byla doba pro kácení lesa. Právě tento díl lesa v mém sousedství byl v plánu na letošní předjaří. Když se v klidu ještě zimního lesa začaly svým jekotem ozývat motorové pily a krásné zdravé staré smrky s rachotem padaly k zemi, nastal čas rozloučit se s tímto blahodárným koutem a najít si jiné útočiště. Na dlouhé pochody jsem si ještě nějak netroufal. Rána na zadním běhu se sice jaksi zahojila, ale nebyl to dobrý srůst. Křivě srostlá kost a její vybočení nedovolovalo větší zatížení. Navíc v místě srůstu se opakovaným poškozením a hojením vytvořila velká, tvrdá bakule, která mi překážela v chůzi a běh na delší trať přímo vylučovala. Když jsem byl donucený k odchodu od mokřin, počkal jsem na hlubokou noc. Přes vysoký kopec jsem jít nechtěl, srůstu kosti jsem stále nevěřil. Zvolil jsem nakonec traverz prudkým svahem nad řekou. Moc se mi touto cestou jít nechtělo, protože dole v zatáčce za řekou bylo mnoho lidských chat. Pach lidí mě děsil od dětství, ale byla to nejméně namáhavá cesta za vysoký strmý kopec. Od lidských staveb tehdy nešel téměř žádný pach ani zvuk a tak jsem si dodal odvahu zvolit tento směr. Bylo to, jak se později ukázalo, výtečné rozhodnutí. Asi v polovině špatně přístupného svahu, mezi cestou vedoucí kousek pod hřebenem kopce v horní části a hladinou řeky hluboko dole jsem našel nečekanou oázu. Svah tu přetínal skalnatý hřeben, na jehož západním úbočí jsem objevil novou menší náletovou houštinku. Všude kolem starší jedlo – bukový porost. V nedalekém strmém žlábku dokonce tekla voda kamennou kaskádou z vydatného pramene. Místo mě tak zaujalo, že jsem se rozhodl vrátit se ke hřebínku a na jeho mechové plošině jsem vyčkal rána.
Rozednění pak předvedlo celou nádheru tohoto místa. Z vyvýšeného hřebínku byl náramný rozhled dolu k řece, do protějších kopců, ale i do lidské osady dole za vodou. Jaksi mě právě tato možnost fascinovala. Navíc tu bylo vše potřebné k životu a dokonce velmi dobré proudění vzduchu. Nebylo by jednoduché dostat se přes den nepozorovaně do těchto míst. V noci by to pro člověka v tomto terénu bylo přímo vyloučené. I když na dohled od lidí, však zcela mimo jejich dosah. Prostě perfektní!
Opravdovou hodnotu tohoto objevu jsem ze začátku ani nebyl schopen docenit. Dnes vím, že mu vděčím za svůj dlouhý a klidný život. Od doby tohoto objevu jsem se už z této lokality v podstatě nevzdálil. Mám tu vše potřebné k životu v celém ročním běhu. Spoustu času trávím i pozorováním lidí dole. Nejsou tu stále a jsou roční období, kdy se tu objeví jen náhodní jedinci. Tím spíše se už těším na dobu, kdy se zase budu moci bavit jejich sledováním. Z mého bezpečí je to zajímavá činnost a troufám si říci, že lidské chování mám za ty roky zmapované, jako nikdo jiný z našeho rodu.
Musím také říci, že zdaleka ne všichni lidé budou zlí. Valnou většinu z nich zvěř v okolních lesích nijak nezajímá. Někteří se nejspíš lesa i jaksi bojí, za šera se už od obydlí moc nevzdalují. Žijí si svůj pospolitý život a stále něco dělají. Nerozumím těmto jejich potřebám, s potravou ani jinými našimi zájmy to moc společného mít nebude. Hodně času pak tráví uvnitř svých obydlí, které často opravují. Také jsem přesvědčený, že nejsou všichni posedlí naším lovem. Jsou i takoví, kteří mají upřímnou radost, když nás někde spatří. Zřejmě jen někteří, a bude jich asi menšina, mají tu chorobnou radost ze zabíjení, ostatní jsou normální, hledí si svého života nikomu toto právo neodepírají. Nijak jim totiž neškodíme a není rozumný důvod, aby oni škodili nám.
Často tu mají i své malé a z jejich her je cítit radost a pohoda. Rád pozoruji tyto jejich neškodné aktivity. Především malí, ale občas i velcí si, pokud nepracují, často hrají. Vždy je patrná i nějaká příjemná emoce a vzájemný cit. Jsou to spíše společenská stvoření a samotu příliš nevyhledávají.
Velkou radost jsem ale začal mít z jejich potřeby udržovat trávníky v okolí jejich obydlí. Je tu tím na dosah stále skvělá a šťavnatá tráva. V prostředí mého zálehu bych jinak dosti trpěl hlady. Vegetace je v bukovém podrostu sice bohatá, ale velmi jednotvárná. Potravní nabídka je tu dobrá od jara do podzimu, ale pak se to velmi zhorší. Podrobným a dlouholetým zkoumáním jsem však vypozoroval, kdy nehrozí od lidí z osady žádné nebezpečí. Předně, když tu v chladném období nikdo není, což bývá mimo letní dobu poměrně často. Běžně tu nejsou všichni lidé a stačí si ohlídat kde je obsazené obydlí a tomu se vyhnout. Jinak si stačí počkat na pozdní noc. Ještě z kraje noci mají nějaké aktivity, ale po setmění už zmizí ve svých obydlích. Za nějakou dobu už je kolem všude klid. Pomalu se vždy chystám k sestupu do osady a podle čichu vybírám prostor s nejlepší nabídkou i bezpečím. Zdaleka nejen udržované a šťavnaté trávníky mi tu dělají radost. Kolem obydlí jsou vysázeny neznámé keře a byliny, které nikde v lese nenajdete. Některé jsou opravdovou pochoutkou. Po bohaté hostině musím opět přejít říční tok, který obvykle nebývá nijak silný a pomalu postupuji strmým svahem ke hraně se zálehem. Pokaždé si vybírám trochu jinou cestu, abych na sebe lidi neupozornil výrazným chodníkem. Terén je tu naštěstí hodně strmý, plný vlhkého listí a kamení, houby tu nerostou vůbec. Když nasněží, je tento sráz pro člověka přímo neschůdný. Na tento svah lidé jako by zapomněli. Je tedy vlastně celý můj.
I když všechno zlé v mém životě pochází od člověka, nějak jsem si na ně zvykl. Někteří ví, že jim chodím „loupat perníček“, ale nikdy mi nijak neublížili, ani se nesnažili mě sledovat. Za řeku, která teče těsně kolem jejich louček, se nevydají, nějak se vody bojí, zvláště za tmy. Když se mi něco nezdá, tak jen přeběhnu na druhý břeh a jsem v bezpečí. Několikrát mě pozorovali za měsíčku z obydlí, ale ven nevyjdou. Možná to souvisí s mým tělem. Po těžkém poranění velké kosti divně kulhám a mám i deformovaný růst paroží. To je u nás jelenů běžné. Deformace nabývá u každého nového paroží jiný tvar, někdy může vypadat moje silueta ve tmě i hrůzostrašně. Kdo se bojí neznámého, může být i vyděšený.
Je tu ale přece jen jedno nové a opravdové nebezpečí. Do naší lokality přicházejí velké šelmy, které tu dlouhá léta vidět nebylo. Jsou to především vlci. Ti mají na vysokou zvěř spadeno a obzvláště méně pohybliví jedinci jsou pro ně vítanou a snadnou kořistí. Dvakrát jsem je slyšel výt na skalnatém výšvihu nade mnou. Naštěstí v noci chladný vzduch klesá dolů svahem a nemohli mě tedy navětřit. Také tu zatím pro mne hraje má nečekaná výhoda a tou je lidská osada. Osvětlení a lidské příbytky zatím u vlků způsobují ohromný strach a po zjištění lidské aktivity v lese se tomuto místu chvíli obloukem vyhýbají. Už jsem tu ale zaregistroval oba dva další predátory, rysa i medvěda. Naštěstí přešli někde vysoko nade mnou a tak jsem jen cítil jejich pach. Oba také v lokalitě, právě pro lidskou přítomnost, nezůstali.
Jeden člověk ale o mé přítomnosti již dávno ví. Není to lovec, nenosí pušku. Tu podle pachu pro špatné zkušenosti poznám i přes dolinu. Občas se tu zrána nebo navečer objevuje během celého roku, pravidelně však přichází vždy na podzim, když nadchází naše říje. Do nich se již pro své zranění i věk zapojit nemůžu. Obvykle chodí ještě za tmy před svítáním, po chodníčku kolem osady, dolů až k řece. Kolem ní prochází proti proudu noční tmou až do místa, kde může člověk vodní tok překonat. Někdy se posadí na mé straně řeky před zarostlou loukou a poslouchá, co les hovoří, jindy pokračuje úzkým údolím kolem menšího přítoku řeky někam za hranu mého kopce. Několikrát mě překvapil na pastvě u posledního obydlí, párkrát jsme se potkali na zarostlé louce. Při našem střetu vyzařuje klid a radost, žádné lovecké napětí. Když ho cítím v období říje v mém revíru, krátce zatroubím. Jaksi cítím, že on mě pronásledovat nebude. Několikrát byl můj pozdrav posledním zatroubením, co v daném roce z jelení říje zaslechl. Mám pocit, že ho toto rozloučení potěšilo. Tak snad zase příště na shledanou...