Okna. Mám rád okna. Tedy, hned v úvodu musím zdůraznit, že rozhodně nemyslím „vokna“ coby slangový a často frekventovaný výraz pro komunikační rozhraní, mezi neuchopitelným, strojním, binárním kódem, na kterém běží veškerá počítačová technika a mezi prostou, binárními algoritmy nepostiženou populací. Moje okna sestávají především, binárně vzato, také ze dvou prvků a to dřeva a skla. Z uvedeného pohledu by se dalo dřevo nazvat jedničkou – něco je tam vidět a sklo nulou – není tam vidět „skoro“ nic. S touto paralelou se od „voken“ i binárního světa vrátím ke klasickému oknu. Okna starých budov byla krásně zdobená, přinášela nedostatkové světlo v dobách, kdy si ho jen tak někdo, jednoduše sepnutím vypínače, dopřát dostatek nemohl. Právě tato stará okna dávají kouzlo malým uličkám i prostorným náměstím. Okna nás dělila od nepohody a umožňovala odedávna pozorovat bouře a vánice z bezpečí a tepla příbytků. Nabízela pocit soukromí, oddělením našeho prostoru od světa za nimi. Nemajetní mohli okny někdy zahlédnout nedostižný svět přepychu vyšších vrstev, což mohlo občas vyústit ve výstřely nejen z křižníku. Naopak lidé, jejichž svět se srazil do pouhé touhy po penězích a moci, mohli někdy okny zahlédnout prostou a upřímnou lásku obyčejných rodin. Ať už se za okny, z kterékoli strany, dělo cokoli, působí na mně jako oči domů. Stejně tak před očima i za očima lidí probíhá spousta dějů. Většinou veřejně, ale docela často i vysoce tajně. Tedy, především za očima. Je logické zároveň přiznat, že mám rád také oči. Oči, které, jak se často říká, jsou zase "okny do duše." Oči také mnohdy zkrášlí i obyčejnou tvář. Dávají naděj i útěchu, dovedou zahnat smutek i pobavit. Umí vyzářit impulz vzplanutí i lásky. Také ale nenávist. Můj zájem o oči Je patrný i z mých fotografií, především zvířat, kdy je mi často vytýkán upřený pohled do objektivu. Právě tyto chvíle mám nejraději. Když se naše vzájemné vnímání střetne,(ve filmu Avatar, pěkně pojmenováno „zřím tě“), probíhá jistá komunikace a soustředění na ni. Nemylme se nabubřenou lidskou sebestředností! I zvířata mají svou duši, prožívají emoce a jejich svět je pestřejší, než se "civilizovanému" lidstvu hodí. Zájem o oči nekončí u zvěře,rád čtu i v očích lidí, ale lidi fotím jen výjimečně, obvykle jen rodinu a známé. Oči lidí si „fotím“ jen vlastní myslí a některé snímky ukládám na svůj archivní, pomyslný harddisk. Nerad vidím oči vyděšené, vyhaslé, či smutné. Snažím se najít oči veselé, živé a milé. Stejně jako okna. Okna smutná, rozbitá, špinavá a osleplá nefotím. Je mi jich jaksi líto, ale zároveň nechci, jak je současnou módou, okolí deprimovat. Na to má současný svět až zbytečně mnoho mechanizmů…