Michal Tuška: fotograf volné přírody
Minimum pokusů přineslo jen minimum úspěchu. Spíše bych vyzvedl zážitky, jak na svých stránkách píše Lukáš, i když jemu se dařilo. Tento statný jelen se mi přímo vysmíval. Třikrát jsem se k němu dostal na dobrou vzdálenost, ale vždy byla štěstěna někde pryč. Asi u Lukáše :-)
Prvně jsem dvě hodiny seděl v nepohodlné poloze, kousek od jeho zálehu. Pomalinku se začal přesouvat mým směrem. Jeho pohyb byl z troubení jasný a tak jsem se připravil tímto směrem. Čekal jsem nad vysokou travou každou chvíli pohyb jeho paroží, ale dlouho se nic nepohlo ani troubení se neozvalo. Poposedl jsem si trošku lépe, natáhl bolavé nohy a upravil sedačku. V tu chvíli jelen vyrazil kolem mé pozice dlouhými skoky. Změnil na poslední chvíli směr pohybu a vyšel přesně za kmenem stromu, u kterého jsem seděl. Svůj pohyb jsem si nemohl hůře naplánovat, hleděl přesně mým směrem a úprk byl jediné řešení. Podruhé jsem proti větru odpoledne prošel potokem, abych byl z večera připravený na vhodném místě. Když jsem se zamaskoval pod nízkým smrkem, ozvalo se slabé prasknutí od potoka, kde jsem před pár minutami přecházel. V tomto jediném a zároveň sluncem zalitém průhledu nad potokem stál tento jelen. Dokonale. Já měl foťák na stativu, samozřejmě zcela opačným směrem. Kdo by čekal jelena na místě, které jsem před chvílí zavětřil. Než jsem uvolnil techniku a otočil se za jelenem, udělal klidné dva kroky a zmizel z průhledu za houštinu větviček. Naposledy urputně troubil v mokřině a stále měnil směr. Co chvíli už to vypadalo, že se někde objeví na přechodu přes cestu. Několikrát jsem z okrajové houštiny zahlédl část jeho typického paroží, ale nic víc. Jako by přesně věděl kam s optikou dohlédnu, nedal mi šanci. Cestu jsem za ním přejít nemohl, zcela jistě by můj pohyb neušel jeho laním. Když se vytrácely poslední paprsky dne, vyšel až na horizontu, daleko mimo možnost spáchat přijatelný snímek. Pro letošek tedy vyhrál. Alespoň nade mnou. S lovci to bude ještě těžké.