Michal Tuška: fotograf volné přírody
Když jsem prvně potkal tuto medvědici, zdaleka jsem netušil, jak mi změní život, kolik zážitků a času strávím v této lokalitě a kolikrát se ještě potkáme. (Rok2013). Byla impulzem pro přenesení většiny mých snah fotit medvědy do této lokality. I když jezdím občas i do jiných hor, v podhůří Nízkých Tater jsem si udělal "hlavní stan". Docela se mi daří potkat i její potomky z prvního setkání. Obzvlášť její syn - "Šáteček" už dorostl do slušné velikosti a myslím, že z jara měl i první partnerku. Od doby, kdy je Usměvavá po dvou letech opustila pro očekávání dalšího přírůstku, se jí s mláďaty nějak nedaří. Dva roky po sobě jsem u ní žádné medvídě nezaregistroval. Loni v létě - 2016, mi ale nádherně představila své mladé opět - viz dříve uvedené snímky. Od léta jsem je ovšem už znovu nezahlédl. Semenný rok bukvic nabízel ohromné množství vydatné potravy a tak nebylo třeba využívat mých drobných příkrmů. Na konci zimy - letošní březen, jsem, na čerstvém sněhu ranní sněhové přeháňky, našel jejich stopy, na opačném konci hřebene. Pohybovali se po cestě mým směrem zřejmě jen pár desítek minut přede mnou. Ze stop ve sněhu bylo vidět, že si čerstvý sníh všichni náramně užívali. Nejen pro důkladnou očistu kožichů, ale jistě i jako zábavu a hru. Zaradoval jsem se, že zimu šťastně přežili. Od té doby jsem je ovšem ani nezahlédl ani nenašel jejich další stopy. Teprve nedávný, prodloužený "Václavský víkend" mi Usměvavou opět přivedl do cesty. Byla bez mláďat i přesto, že by se mněla ještě o odrostá medvíďata starat. I když vypadala v dobré kondici i poměrně dobře připravená na brzkou zimu, vypadala spíše smutná. Pravděpodobně musela opět o medvíďata nešťastně přijít. Tak snad zase příští rok. Držím jí palce...