Michal Tuška: fotograf volné přírody
Orel a jeřábek. K večeru se opět objevil orel. Sedl na horní konec loučky a pozoroval kryt. Jsou dvě možnosti jak reagovat. Rozhodl jsem se pro pasivitu a čekal jsem, jestli orel sletí k nabídnuté potravě. Kdybych si nachystal teleobjektiv, mohl bych jeho klouzavý let loučkou zachytit, ale určitě by si pohybu objektivu všiml a odletěl by. Druhá možnost byla počkat, až si dodá odvahy a sletí k potravě. Pak by byla šance na klidnější focení delší dobu. Orel ale mazaně pokazil obě možnosti najednou. Klouzavým letem opravdu sletěl k potravě, ale pokračoval dál bez usednutí. Bez přípravy jsem tento let promeškal a poklidné focení u návnady se také nekonalo. Den byl sice krásný, ale vytrvale se nedařilo udělat žádnou fotku, o fotce dobré nemluvě. Uvařil jsem si kávu a vychutnával alespoň ji. Slunce už se schovalo za vysoký les na hřebeni kopce a já s nevolí pochopil, že dobré světlo je tím pryč. Sice je světla zatím dost, ale pro dobrou fotku je světlo podstatnou součástí. Když jsem opět přisedl k okénku v krytu, zaregistroval jsem v listí nedaleko krytu rychlý pohyb většího opeřence. Hned v závěsu druhý. Přeběhli úzký pruh loučky k blízkému keři. Nálada se zvedla, byl to pár jeřábků. Bál jsem se, že stejně rychle zase zmizí. Samička opravdu odlétla spět do hrany houští, ale sameček se schoval v keři. Po chvíli jsem ho objevil, jak ve svém skvělém maskování prochází vyšší trávou. Pohyboval se v dosahu keře, kterým si kryl záda. Hledal jsem mezi trávou kousek místa pro snímek alespoň celé hlavy bez rušících stébel, ale moc se nedařilo. Několik nadějných snímků jsem nakonec přece udělal. Občas jsem se rozhlédl, jestli někde nesedí orel a nesleduje mé počínání. Jeřábek vběhl zpět do houští, ze kterého se prvně objevil a já považoval tento malý kousek štěstí za uzavřenou věc. Ale nikoli. Když jsem se rozhlédl opět po orlovi, právě sedal na vysoké smrky nad loučkou. Opět ihned pohlédl ke krytu. Chvíli jsem ho pozoroval a dumal, jestli tentokrát nemám reagovat aktivněji. Když jsem se podíval dolů pod okénko, jeřábek už si tu opět vykračoval. Pomalu jsem ho ulovil objektivem a na orla nebral zřetel. Několik slušných snímků orlů už mám, ale jeřábka zatím ne. V husté trávě moc šancí na skvělou fotku nebylo. Také jsem měl na fotoaparátu krátké ohnisko, které čekalo na orla. Přehodil jsem alespoň tělo fotoaparátu a s menším čipem jsem získal téměř jeden a půl násobek ohniska. To stačilo. Jeřábek už vypadal větší a lépe se dalo i ostřit. Najednou se jeřábek přikrčil k zemi pod keřem a téměř zmizel. Jeho maskování je dokonalé. Zvedl jsem oči a zjistil, že orel i přes pohyb objektivu přiletěl na javor naproti krytu. Rozhodně mu neušel pohyb objektivu ani jeřábek. Zjevně usoudil, že pokud se zajímám o jeřábka, je v bezpečí. Docela mě to při jeho plachosti překvapilo. Chvíli trvalo, než jsem jeřábka v trávě opět našel, ale ani se nepohnul. Asi čtvrt hodinu se nic nedělo a já jen zoufale sledoval, jak se rychlé ztrácí světlo. Pak se pohnul jeřábek, a jako by ho orel přestal zajímat, zase se vydal za potravou. Tentokrát přímo ke krytu. Přibližoval se velmi rychle a já sotva stačil hledat vhodná místa pro snímek. Najednou přestal fotoaparát ostřit a já si uvědomil, že mám teleobjektiv v módu ostření 6,3m až nekonečno. Opeřenec byl již blíž než minimální ostřící vzdálenost. Rychle jsem se snažil přepnou do módu se zaostřením nad 2,5m, ale nemohl jsem ve spěchu přepínač nahmátnout. Nakonec se vše povedlo, ale to už byl jeřábek o kus blíže. Opět jsem ho našel v hledáčku a fotil.
Když jsem v pátek přijel a chystal krmení a techniku k focení, vzal jsem starý kus dřeva, který tu léta používám z různých stran pro odsednutí ptáků a položil ho téměř před okénko krytu. Snad tu něco usedne. Jeřábek došel až k tomuto zvláštnímu kusu dřeva a vyskočil na něj. Hned jsem udělal pár snímků, ale objekt byl příliš blízko. V hledáčku jsem měl jen část opeřence a jeho fotogenický podstavec chyběl zcela. Opět jsem nasadil původní plnoformátové tělo fotoaparátu a už se do záběru vešel pták i s podstavcem. Jsou to nervy neudělat chybu, vše rychle poskládat a nevytvořit nechtěný hluk, či rychlý pohyb, který by zvíře vyplašil. Ani toto řešení ale nebylo dokonalé, celé seskupení totiž vyznívalo na výšku a já fotil na šířku. Co už. Když už to sneslo tolik změn, udělám ještě poslední. Začal jsem přetáčet fotoaparát na výšku a pro jistotu s každým pootočením fotil. Jeřábek nejen že neuletěl, ale ještě se čepýřil a pózoval. Myslel jsem, že mi tím konečně chce udělat radost, ale důvod byl jiný.
Po všech těch manévrech s technikou jsem předpokládal, že orel dávno odletěl. Mrknul jsem na javor a orel tam samozřejmě nebyl. Byl ale u návnady, ke které přes veškerou mou činnost klidně slétl. Pochopil, že jsem se soustředil na bližší objekt. Vzdálenost mezi pózujícím jeřábkem a orlem byla přitom jen asi deset metrů. Jeřábek věděl, že orel je na tuto vzdálenost na zemi pomalý a proto si vystoupil na podstavec a provokoval. Jistě také věděl, že někde v houští ho užasle sledují nadšené oči partnerky. Jo, to je ten testosteron…