Snímek vznikl brzo ráno (pro jistotu uvádím, že na značení cestě). Byl to jeden z pouhých tří pokusů něco v lese vyfotit, kdy jsem překonal značnou rozmrzelost ze změn v naší zamilované lokalitě. Příroda i počasí bylo zcela podle našich představ, ale naší radost velice devastoval nový trend změn v přístupu k návštěvníkům hor - viz později... Laň s kolouchem stoupali pomalu lesní cestou a já je sledoval asi dvacet minut, než jsem se dostal k lepšímu snímku. Kolouch se držel spíše na kraji cesty, laň šla krajem smrčí. Ani jednou mi neumožnila jiný snímek, než fotit její světlé "zrcátko". Druhý den jsem odpoledne vyšel na paseku nad chatou. V nepřehledné a členité ploše by se dobře schoval slon. Všude byly rozervané staré pařezy, kde nedávno na hmyzu hodoval větší medvěd. Stopy po velkých drápech to jasně dokazovaly. Na nejvyšším bodě, kde jsem se chtěl zamaskovat, jsem našel nedávný záleh medvěda. Foukal tu studený vítr. Nejen, že se nepříjemně nesl přes sedélko do mladiny, především mi foukal do zad. Oblečení jsem tentokrát jasně podcenil. Za mými zády však také ale byla logická přístupová cesta zvěře a předně šelem k tomuto vyhlídkovému bodu. Zamaskoval jsem se jen ve směru před sebe k mladině mezi dva silné kmeny smrků. Šelest větru a mokrá tráva po odpolední bouřce by příchod medvěda zezadu zcela utajila. Mít většího medvěda pár metrů za zády, bez možnosti, aby mě včas navětřil by bylo hodně špatné. Zcela bytostně jsem ho někde ve skalkách pode mnou cítil. Když jsem si konečně přiznal, že tentokrát jsem zcela zanedbal základní bezpečnostní pravidla, vyrazil jsem nejkratší cestou přes nepřehlednou, ale zavětřenou mladinu přímo k chatě. Nebylo ještě ani sedm hodin. Je spravedlivé přiznat, že jsem se tentokrát nenadálého a nechtěného střetu s medvědem v nepřehledném mlází opravdu bál.
Další večer, opět po vydatné bouřce, jsem vyrazil na cestu, kde jsem fotil koloucha. Tentokrát jsem zašel ještě dál, až k delší rovince cesty, na které bylo v poslední době více stop. Jedna byla medvědí. Cestu tu zvěř přetahuje mezi hustým, zavěšeným smrkovým mlázím a odrostlejším lesem. Uprostřed cesty jsou hluboké kaluže a před pár dny tu kaliště navštívil slušný jelen. Před dvěma dny jsme ho tu se ženou i zahlédli. Zamaskoval jsem se do zatáčky pod zavěšený smrk s výhledem na celou rovinku. Dozvuky silné bouřky se občas projevily drobným deštěm. Ze stromů stále padaly spousty velkých kapek a zcela utlumily i tak nepatrné zvuky pohybující se zvěře. Nezbylo, než se spolehnout na zrak. Pokud by ovšem z houští nebo rokle pod cestou přišel medvěd, bylo třeba zůstat v klidu a spoléhat na maskování. Cesta pode mnou byla bezpečně zavětřená, tentokrát mi do zad nic nepřijde. Vydržel jsem tu do stmívání, ale nepřišlo nic. S posledním světlem jsem přecházel loučku pod chatou. Bylo to podivné. Obvykle se po silné odpolední bouřce zvěř dá do pohybu a vychází brzy na otevřená prostranství, kde jí neprší do uší a mají zrakem lepší přehled, co se kolem děje. Tento večer však poučka z neznámého důvodu nefungovala. Snad že "výjimka potvrzuje pravidlo".
Slušná šance a příjemná čekaná na svěžím pobouřkovém vzduchu mi ke spokojenosti docela postačila. Teplo krbových kamen a dobrá večeře se sklenkou vína byla pěknou tečkou za tímto dnem.