Michal Tuška: fotograf volné přírody
Tak opět jedna nepovedená říje.
Letos jsem se snažil více, ale opět chybělo štěstí. Lovců je plný les a vyhnout se jim je stále složitější. Tím velmi klesá i šance udělat dobrou fotku. Lovec uloví jelena z posedu na vzdálenost i stovek metrů, a to může lovit téměř za tmy. Je mu zhola jedno, jaké prostředí a světlo kolem úlovku právě je. Nemluvě o lovcích s nočním viděním v puškohledu. Fotograf fotí ze země a musí být co nejblíže, nejlépe hodně pod sto metrů. Kolem jelena jsou často laně a tak se počet pátrajících očí i uší výrazně zvyšuje. To platí i o čichu. Kvalita světla i kompozice pozadí je další nutnou disciplínou pro dobrou fotku. Když jsem za hluboké tmy a hvězdnaté oblohy dnes ráno odjížděl do lesů na poslední pokus v letošní říji, vše vypadalo nadějně. Jen jsem ale dojel do kopců, hvězdy zmizely a ze zataženého nebe drobně mrholilo. Aby šance klesla ještě níže, foukal čerstvý vítr. Obvykle zastavuji vůz na dvou až třech místech a poslouchám, kde právě nejvíc jeleni troubí. Dnes ale počasí hodně nepřálo a nezaslechl jsem ani jediné brouknutí. Rozhodnout, kde je nejlepší šance, je tak velice těžké. Volba byla zcela špatná a jeleni zatáhli do opačné strany houštin. S větrem v zádech jsem se k nim nepozorovaně dostat nemohl. Brzo jsem rezignoval a po pár hodinách marného čekání jsem se vrátil domů. Tím jsem považoval letošní říji za definitivně promarněnou. Odpoledne se ale vyčasilo, vítr zeslábl a ochladilo se. To je počasí, na které jsem doposud čekal. Brzo po obědě jsem opět vyrazil do kopců. Plán jsem si vymyslel cestou, ale nečekané vojenské manévry mi plány zhatily. Musel jsem improvizovat. Věděl jsem o klidném a nadějném místě, které jsem našel minulou neděli. Proto jsem nakonec otočil auto tímto směrem. Už před čtvrtou hodinou jsem objevil silného jelena s jednou laní. Stáli nad mokřinou v okraji houštiny. Rezavou barvu srsti v okolní zeleni prozrazovalo ostré slunce. Jejich pomalý pohyb směřoval ke křižovatce lesních cest, kam právě skvěle svítilo slunce. Proplížil jsem se mokřinou a zamaskoval stativ s optikou na mezi s výhledem na osluněný plácek a s nadějí čekal letošní první úlovek. Po chvíli opravdu přišla laň, vzorně postála na předpokládaném místě a nechala mě udělat několik snímků. Na vzdálenost asi třiceti metrů to bylo dokonalé. Jelen se ale v závěsu neobjevil. Měl jsem velkou chuť popojít k plácku a jelena vyhledat, ale bál jsem se prozrazení. Výhled na místo, kde prošla laň byl ideální a vítr dobrý. Rozhodl jsem se neriskovat vyplašení a doufal, že se jen jelen opozdil, třeba si dal koupel v kališti nad potokem. Všechny moje naděje opět skončily díky člověku. Stejně, jako již několik let. Za mými zády zahřměl výstřel...