Michal Tuška: fotograf volné přírody
Už dlouho jsem se z jara nevěnoval divočákům a hlavně selatům, jak jsem byl roky touto dobou zvyklý. To pro jasný důvod. Jaro je zároveň nejlepší doba na medvědy. Měl jsem sice v plánu se letošní jaro na Slovensko téměř odstěhovat, ale tyto krásné plány jsou už jen vzpomínka. Vše je jinak a na Slovensko se díky pandemii dostanu bůhví kdy. Vrátit se na staré ochozy se mi podařilo velmi dobře. Jedna z mých oblíbených lokalit nebyla pro strukturu porostu zasažena kalamitou kůrovce a je téměř stejná, jako kdysi. Jen posedů tu dramaticky přibylo. Vyrazil jsem po starých stezkách a jako bych tu byl před pár týdny, vše zase bylo při starém. Zvěře sice podle stop v nepřímé úměře k posedům výrazně ubylo, ale zdržuje se stále na svých oblíbených místech. Tam jsem také s dobrým větrem opět došel k silné bachyni se sedmi selaty. Pozoroval jsem je asi patnáct minut, ale jen výjimečně opustili hustou spleť větviček a trav, kde fotka nebude k ničemu. Chvíli mi také trvalo, než jsem našel starý klid a začal fotit ze vzdálenosti necelých 13m. Vše proběhlo v klidu a když bachyně zatáhla do hustého smrčí k zalehnutí, pomalu jsem houštinu opustil. Zítra to zkusím navečer a nechci je zbytečně poplašit. Staré chodníky mi ale udělaly velkou radost, kromě divočáků jsem pozoroval i fotil srnčí rodinku viděl dva další samotné srnce, našel dvě nová velká hnízda - jedno patří káněti, nechtě vyplašil zalehlou tlupu vysoké, a to vše v průběhu dopoledne. Můžu říci, že staré ochozy mě přivítaly velmi přátelsky.