Michal Tuška: fotograf volné přírody
Po loňském, fotograficky značně neúspěšném roce jsem se chtěl od jara věnovat medvědům v maximální míře. Hned od nejnadějnější doby, kterou je tání sněhů, ovšem přišel koronavirus a následné uzavření hranic. Denně jsem sledoval slovenská zpravodajství a také jejich pěkné firmy o horách a přírodě. Aspoň takto jsem zůstal v kontaktu. Na svá předsevzetí jsem musel zapomenout.
Když koncem května ve zprávách proběhla informace o otevření hranic na 48h, byl jsem jistě jeden z prvních, který v poledne následujícího dne po otevření nechával potvrdit na přechodu v Makově povolení a předně zapsat čas průjezdu. Rozhodně mezi prvními, kteří překročili hranice pro svůj koníček. Musel jsem zvolit přejezd hranice s ohledem na možný čas návratu. Měl jsem tedy k dispozici dvě noci, ale musel jsem stihnout ráno všechno sbalit a dostat se z odlehlého místa ke svému autu. Pak ještě dvě hodiny na hranice, a to se nesmí nic pokazit ani cestou. Už jen průjezd pod Strečnem je vždy loterie, půl hodinka v koloně je dobrý výsledek. Už jsem tam zatvrdl i na téměř tři hodiny. Do karantény se mi fakt nechtělo, navíc medvědi nákazu jistě nešíří...
První výjezd mi ale nepřálo počasí, severák rval mladé listí a nic rozumného se na hřebenech neukázalo. Druhý víkend jsem s předpovědí počasí pracoval lépe a raději si volno prodloužil o pondělí, než vyrazit v pátečním lijáku. Nakonec jsem si ještě jeden den dovolené přidal, ale větší úspěch už to nepřineslo. Když už jsem v pondělním ránu začal být skeptický a po východu slunce se natáhl pro narovnání ohnutých a bolavých zad, zaslechl jsem zašustění a o chvíli později stál medvěd pár metrů před objektivem. Musel mě cítit, proto jsem neměl odvahu pohnout velkou optikou. Nakonec se na loučce zdržel asi patnáct minut a pár desítek snímků jsem udělal. Medvěd, spíše medvědice, byla ještě po noční bouřce značně mokrá a zdála se tím výrazně menší. Ani barva zmoklé srsti není stejná jako obvykle. Nedovedl jsem tedy ani vyloučit, jestli nejde o Usměvavou. Ta takto za světla několikrát přišla až do těsné blízkosti krytu. Doma, na velkém monitoru, jsem bohužel tuto možnost vyloučil.
Nejspíš jde i jejího potomka. Tato vždy velmi opatrná a celkově slabší medvědice se tu motá asi jako poslední z celé rodiny. Loni ji dvakrát zachytila fotopast, ale slušnou fotku jsem neudělal. Ty mám jen z předloňska, kde ještě mnohem slabší, nejspíše čtyřletá medvědice několikrát pózovala. Jediná z celé rodiny neměla totiž za krkem bílý golier, její byl spíše okrový. Že jsem byl v sedmém nebi mi budete asi věřit, i když absence ostatních členů rodiny je silným důvodem ke smutku. Snad mi bude štěstí letos více přát. Zítra odjíždím do Rudohoří a to je velká šance na zážitky i nějakou tu fotku. Snad to vyjde...