Michal Tuška: fotograf volné přírody
Hledající lišák si značkuje teritorium.
Zavřená slovenská hranice a téměř neustálé ošklivé počasí mi už dlouze brnkají na nervy.
V poslední době jsem se opět vrátil na mé staré chodníčky, ale ty jsou hodně zdevastované lesní kalamitou a také neustálým lovem. Skoro bych řekl, že se není kam vypravit, aby tam stále někdo zvěř nepronásledoval. Slušní myslivci kdysi ctili jakési nepsané hájení zvěře v těžkém období zimy alespoň od nového roku, ti aktivnější lovili zhruba do půli ledna, ale pak dali zvěři do jara pokoj. Lovci jsou ovšem tak , omlouvám se - nenažraní, že budou honit zvěř bez přestání. Nedávno jsem měl ostrý konflikt s jedním takovým. Dojel si autem se psem daleko do polí, kde je mírně za horizontem jen jeda vzdálená křovinatá mez, coby možný úkryt pro veškerou zvěř. Loveckého psa ihned nasměroval na tuto mez a dal mu povel k jejímu proběhnutí, aby měl pejsek i páneček taky nějakou radost ze štvaní zvěře... Tato mez za rozbahněným lánem byla jediná nedostupná oáza, ale jak jsem viděl, jen zdánlivě. Po velice ostré výměně názorů tento "milovník přírody" psa odvolal. Pevně doufám, že jsem mu pokazil výlet do přírody alespoň tak, jako on mně.
Abych si náladu trošku vylepšil, vyrazil jsem fotit lišky. Při kaňkování jsou zhusta v pohybu i přes den. Proseděl jsem nedaleko jejich častých ochozů několik dní. Jen jediný den však přálo počasí a dokonce svítilo sluníčko. Lišky se ten den ozývaly z pastvin i křovin od potoka. Dohromady jsem je viděl na pár metrů několikrát, ale pěknou fotku mi štěstí nepřihrálo. I tak to byly pěkné zážitky. Z mého maskování jsem také pozoroval ptáky. Pár fotek je k použití do kategorie "viděl jsem" i když na výstavu to rozhodně není. Tak jsem si udělal alespoň malou radost pozorováním méně častých druhů.