Poslední dny na hnizdě.
Několikrát jsem se pokoušel fotit hnízdění černých čápů, ale nedařilo se mi najít vhodné hnízdo bez lidského vyrušování. Jen jednou byl neúspěch zaviněný černým čápem, kdy mladý pár nedokázal postavit stabilní základ hnízda na nepříliš vhodném stromě a jejich druhý stavební pokus jsem už neobjevil. Převážně však šlo o časté lidské rušení páru již při stavbě nebo úpravě hnízda.
Toto staré hnízdo jsem našel před několika lety a čekal, až si je nějaký pár obsadí. To se letos povedlo a já měl možnost od prvních dní oprav a přestavby hnízda pár sledovat. To podstatné ale bylo, že o hnízdě nikdo nevěděl a čápi tu měli k hnízdění klid. Celkem daleko od hnízda jsem si ve stráni už v zimě připravil kryt, aby jej eventuální nový pár považoval za běžnou část okolí. První týdny jsem do něj vcházel ještě za hluboké tmy, abych pár nepoplašil. Odchod v pozdních dopoledních hodinách jsem naplánoval, až po odletu samice, aby o mém pohybu věděl jen jeden z rodičů. (Jsem ale přesvědčený, že si tyto informace umí nějak předat – toto zjištění mám z hnízdění jeřábů). Celou dobu jsem se jen obával, kdy u hnízda zaregistruji nějakou lidskou činnost. Fotit jsem jezdil jen jednou týdně, což při pomalém postupu snůšky i krmení docela stačí. V uschlých jedlových větvích mého krytu si udělal skryté hnízdo pár pěvušek modrých, a tak příjemným zpestřením čekání na slušnou fotku čápů bylo i focení rodičovských povinností tohoto drobného pěvce. Jejich hnízdní doba je však v poměru s čápy jen drobnou epizodkou. Po jejich vyhízdění mi čas u čapího hnízda utíkal velmi pomalu. Několikrát jsem opřený o kořenové náběhy staré jedle i usnul. Jednou mě vzbudil mladý kolouch, starý jen několik dní, který zvědavě zíral s poza kmene na podivné stvoření, které v lese ještě neviděl. Jeho máma stála pod krytem z jehličí a zaregistrovala mě až po mém pohybu. Párkrát také přešla rodinka divočáků, ale vždy bez možnosti nějakého snímku.
Celé hnízdění čápů je ale velmi dlouhá záležitost a je poměrně statická. Zajímavé pohyby ve hnízdě jsou od sebe vzdálené i hodiny. V polovině doby krmení zmizel samec a už se nikdy neukázal. Jako obvykle bych si typl na nějakého lidského ignoranta, který svým „hrdinským činem zachránil stovky ryb“, ale připouštím i přírodní proces. Moc šelem schopných ulovit takto velkou kořist ale naše příroda už dávno nenabízí. Po každém příchodu jsem se obával, zda tu zůstal alespoň jeden rodič ke krmení. Růst dvou mláďat se poklesem potravní nabídka citelně zpomalil, ale nakonec se vše povedlo. Přepeření mlaďoši stále častěji provětrávali svá křídla a nadskakovali proti větru na okraji hnízda. Když jsem opět po týdnu přišel nad hnízdo, bylo už prázdné.
Tak tedy „šťastný let“ a minimum kontaktů s lidmi...