Lidský zrak už staletí ztrácí své schopnosti. Nejspíše od dob, kdy jsme si začali pomáhat umělým světlem. Postupně totiž klesá potřeba vidět za šera a je třeba se spíše vyrovnat s přebytkem osvětlení. Poslední desetiletí také stále více hledíme přímo do světelných zdrojů, jak televizorů, tak především monitorů počítačů. To logicky pomalu mění náš zrak. Zrak zvěře se však v podstatě vyvíjí opačným směrem. Předně velká evropská zvěř byla především denní. Stále, mnoholeté pronásledování však změnilo jejich návyky a mnohé druhy jsou dnes již převážně noční zvěří. Máme tedy zcela opačný vývoj zraku.
Když jsem za hluboké noci přicházel k tomuto jelenovi, svítil odcházející měsíc. Jeho světlo stačilo pro můj zrak na osvit siluet blízkých keřů, ale jelen za těchto podmínek vidí mnohem lépe. Proto jsem se za jelením troubením posouval od stromu ke stromu a na další zatroubení jsem čekal vždy ve stínu jejich větví. Obloha začala mírně blednout, když jsem zaregistroval tělo jelena. Nedařilo se mi ještě rozeznat, zda jelen stojí, ale hleděl jasně mým směrem. Nemohl jsem se ani pohnout. Po další půl hodině už jsem rozeznal, že jelen troubí v leže. Dalo se předpokládat, že poblíž budou bdělé oči, nozdry a uši laní (překládám z myslivštiny :-). O to byl další pohyb nebezpečnější. Jelen se po chvíli zvedl a pomalu přicházel vrstevníci nad mou polohou do hustých keřů, kde po chvíli zmizel. Můj zrak sice rozeznal, že jde o silnějšího jelena, ale to bylo vše. Optika a citlivost čipu fotoaparátu nabízí však docela slušný výsledek, který evokuje již silné rozednění. Až doma jsem si tedy dobře prohlédl mladého a silného jelena, který kolem mě pochodoval dvě rána bez mé šance si jej pořádně zrakem prohlédnout.