Michal Tuška: fotograf volné přírody
Na poslední pobyt na medvědí loučce jsem vyrazil navzdory špatné předpovědi počasí a vyplatilo se. Je dobré brát meteorologické předpovědi jen jako osobní názor dobře placených specialistů, protože příroda má naštěstí velmi často jiný názor. To se opět potvrdilo. Vyrazil jsem po delší pauze na tři noci. Od prvního večera krásné počasí. Hned druhý den ráno mi přišel první medvěd, a tím se odstartoval jeden z nejlepších pobytů v této lokalitě. Chvílemi jsem byl už i unavený z překotné snahy správně zachytit děj před objektivem. Od sojek, dvou rodin káňat a velkého hejna krkavců, až po několikanásobnou návštěvu medvědů. Největší radost mi ale udělal přílet rodiny orlů skalních, které jsem tu už rok neviděl a poslední ráno za slušného světla i příchod medvědice s dvěma letošními potomky. Tady jsem měl právě silný pocit deja vu z názvu. Medvědice přišla přesně tak jak moje nejoblíbenější Usměvavá před šesti roky. Každý medvěd na loučce je s rozbřeskem viditelně nervózní a obvykle s prvním světlem vyklidí prostor. Usměvavá před léty přišla s mláďaty až za denního světla a obešla dvakrát celou loučku v pohodovém tempu. Dala mi mnoho možností k focení, bylo navíc krásné jasné, sluncem zalité ráno.
Poslední ráno mého pobytu letos jsem už také v další štěstí nedoufal, medvěd, který kolem krytu chodil celou noc už za šera z loučky odešel. Po rozednění se najednou za keřem vylouplo tělo medvěda a v závěsu dvě letošní medvíďata. Mou radost jen těžko můžu popsat. Medvědice se chovala stejně jako Usměvavá a já fotil, co to šlo. Nebylo čas na nějaké zkoumání totožnosti. Stejně jako před lety se medvědice při obchůzce dostala až před okénko krytu a já fotil z necelých desíti metrů. Jistě o mé přítomnosti věděla a také musela slyšet rychlé kovové cvakání uzávěrky. Nebylo na ní patrné žádné napětí. Spíše jsem opět cítil pohodu a klid. Proto jsem se domníval, že musí jít o Usměvavou, která mi po létech opět, téměř identicky, přišla představit svou rodinku. Z fotek jsem pak doma na velkém monitoru ale usoudil, že nejspíše půjde o její dceru, kterou jsem tu také několikrát fotil a jedna z jejích fotek nese název „Vizionářka“. Na matku je hodně podobná, ale má delší a světlejší mírně béžovou srst. Usměvavá by už musela být dosti stará a mám pocit, že jsem ji loni zahlédl s jedním ročním mládětem. Stáří na ní bylo vidět podstatně patrněji. Jistotu však nemám. Měl jsem ohromný pocit již dříve zažitého a velkou radost z konečně povedené výpravy. Takto aktivní a pestré zážitky jsem neměl několik let.