Michal Tuška: fotograf volné přírody
Už jen několik dní a vypukne shozové šílenství. Skalní aktivisté budou opět vyrážet již za hluboké tmy s čelovkou a silnou baterkou v ruce, aby byli první na předpokládatelných místech možných shozů. Titíž lidé budou nevraživě považovat každého návštěvníka lesa další dva měsíce za "škodnou", dokud sami poctivě neprochodí všechna příhodná místa. Ještě dlouho pak s nimi bude lomcovat zoufalá představa, že někdo jiný našel lepší shozy. To vše trvá každoročně až do vzejití bylinného patra, kdy už je možnost nalezení shozů jen náhoda. Chápal jsem to u starých myslivců, kteří se o zvěř celou zimu poctivě starali a nalezený paroh byl jakýmsi poděkováním přírody za mnohdy namáhavou péči. Projevit takto poděkování lovcům se mi zdá spíše nesmyslem. Znám pocit, kdy člověk najde nějaký paroh a vím, že to potěší. I já jsem to bral jako poděkování za mou péči. Na vlastních zádech jsem za vlastní prostředky nanosil do lesů mnohé přírodní pamlsky a desítky kil soli. Nějaké shozy jsem za desítky let pohybu v lesích samozřejmě našel. Vždy to byla náhoda a ne cílevědomá snaha. Opravdu silné jsem našel jen několikrát a vždy je odevzdal. Naopak malé jsem nechával na chatách pro radost ostatním.