Další pokus o kontakt z medvědy mi vyšel velmi dobře. Fotografie je sice na hranici použitelnosti, ale zážitek bez vady. Po velmi namáhavém průzkumu vhodných lokalit, často zcela mimo cesty i chodníčky, jsem se dostal do nejlepší možné lokality až v podvečer. Bylo to těsně pod vrcholem hřebene, kde jsem konečně sestoupil na pořádnou cestu. Z několika stran se ozývalo, zatím nesmělé, troubení jelenů. Nevěděl jsem, kterým směrem vyrazit. Rozumný nakonec byl jen směr po vrstevnici, proti větru. Světla už bylo pramálo a tak jsem počítal s použitím stativu. Šel jsem po vnitřní straně zatáčky, když jsem v protisměru uviděl hřbet medvěda, jdoucího proti mně, také na vnitřní straně zatáčky. Stihl jsem ještě zaregistrovat dvě loňská mláďata a pochopit že jde o medvědici. V oblouku zatáčky byla vysoká tráva a medvědice s hlavou u země mě nemohla vidět. Rychle jsem přeběhl kousek zpět po větru na venkovní stranu zatáčky a tím získal kousínek času si dřepnout a nachystat foťák. Stavět stativ nebylo kdy a tak jsem jen stihl zapnou stabilizátor. Bez něj by nebyl výsledek žádný . Časy expozice jsou i přes vysoké ISO neudržitelné. Medvědice se rychle přibližovala a já fotil. Také rychle jsem si prošel poučky na dané téma a uvědomil si, že na ochranný sprej nezbude čas. Proto jsem opět použil osvědčené, klidně na medvědici promluvit. Zastavila se, ale nevěděla odkud hlas jde. Ten podivný předmět na kraji cesta se ji nezdál podezřelý a tak pokračovala blíž. Čekal jsem, že se postaví na zadní aby lépe prohlédla terén, ale ona šla dál. Musel jsem se proto postavit já, aby bylo jasno,"kdo že to mluví". To už jsem ale věděl, že na další focení nesmím pomyslet a že se musím začít vzdalovat bez dalších provokací. Přes rameno jsem jen zahlédl, jak se medvědice opravdu postavila na zadní a já jen smutně připustil, že tohle na fotce tedy nebude. Já ustupoval a medvědice se neochotně dala do prudkého svahu nad cestou, následována dorostem. Pro jistotu jsem šel ještě asi 200 metrů po větru, kde jsem zradil jelena, který právě vyšel ze strže a nabral vítr. Tahle cesta ovšem nikam nevede, končí pod hřebenem a já se potřeboval dostat na druhou stranu údolí, do lesnické chaty. Jediná cesta kromě nekonečných strží byla právě cesta zpět k medvědici . Asi po čtvrt hodině, kdy již bylo vidět jen na pár desítek metrů, jsem zkusil místem setkání projít opět. Medvědice však stála na cestě o něco níže, jako by mě ani nezaregistrovala. Dobrá, tudy to nepůjde. Velmi rychle jsem se otočil a šel cestou, která nikam nevede. Po 300 metrech jsem před sebou ve tmě zahlédl další hřbet medvěda, a to už jsem rezignoval. Jediná cesta je prudkou pasekou přímo dolů, vrstevnic nepočítaně. Dobré světlo, dobrá obuv a jistě i kousek štěstí mi zachránilo obě nohy a nakonec jsem se za hluboké tmy dolopotil na přívětivou, leč prochladlou chatu. Ani jsem si nezatopil a plný dojmů jsem blaženě zalehl. Krásný den...