Starý lovecký srub na krásném místě, bohužel kousek od rušné silnice. Jednou jsem si ho pronajal. Obvykle, ještě za tmy, vyrážím do lesů, vracím se před obědem a odpoledne zase mizím v lese. Někdy po obědě dospávám časné vstávání. Odpoledne mě tehdy probudilo množství hlasů u ohniště. Místo očekávané samoty tu bylo snad patnáct lidí na dekách a kolem ohně. Perfektní piknik. Když jsem se jich ptal, co že tu všichni dělají, pochopil jsem, že jsem vlastně na horolezeckém tábořišti. Nedaleko nad loučkou, za neproniknutelnou stěnou listí velkých buků je totiž dlouhá, vápencová stěna, protkaná síti horolezeckých cest. Horolezci jsou mi naštěstí velmi blízcí, ale těch zhruba pět set kilometrů jsem jel původně do samoty...