Michal Tuška: fotograf volné přírody
Povedená akce
V letošním období jelení říje jsem byl docela aktivní. Dokonce jsem překonal již sílící stařeckou lenost, byl jsem ochotný vstávat ještě za hluboké tmy a vyjíždět za jeleny. To se nakonec celkem vyplatilo. Bohužel, ve snad nejsilnější části říje přišly extrémní deště, a tím se nejlepší možnosti dosti pokazily. No, ale nutno přiznat, že se mnohým lidem děly podstatně horší věci, než jen pokažený vrchol říje...
Letos jelení říje skončila poměrně brzy, a tak jsem se ihned vydal na Slovensko za medvědy. Už se mi po medvědích loučkách hodně stýskalo. Vyjel jsem ještě před úplňkem, i když předpověď počasí zrovna babí léto neslibovala. Hned první den pobytu na hřebenech mě potěšila přítomnost dvou orlů skalních, kroužících ve studeném, severním větru nad hřebenem. Už jsem je tu skoro rok neviděl. Bohužel i oni z poměrně malé výšky dobře registrovali mé přípravné práce v okolí krytu. Pokud tu mají klid, rádi sedají na některé vysoké stromy na hraně loučky. Občas mi tak dopřejí i možnost fotky, někdy letovky. Tím, že přiletěli takto nevhod, byla však možnost jejich brzkého usednutí někde poblíž mizivá. Byl jsem ale i tak potěšený jejich přítomností. 
Pro medvědy jsem ze zahrady donesl plnou tašku malých, ale sladkých jablek a ještě jednu igelitku starých ořechů. Obě tyto pochutiny mají medvědi velmi rádi. Není to zas tak nezištné, chroupání jablek i ořechů je totiž na rozdíl od běžného pohybu medvědů lépe slyšet. Samotný medvěd totiž téměř žádný zvuk nevytváří. Ještě tak medvědice s mladými si občas vymění nějaké varování, ale obvykle žádný „medvědí řev“ negenerují. Mnohokrát jsem se dobře bavil, když jsem na internetu četl barvité líčení, kterak medvěd v horách obcházel stan turistů a celou noc tam řval. Dokonce jich řvalo několik. Málokterý „civilizací postižený“ člověk totiž v panické hrůze z nervy drásajícího řevu připustí, že jde o jelena v říji. Sám jsem medvěda zle zařvat slyšel jen jednou, a to právě při popisovaném výletu. Později tu uvedu.
V den mého příjezdu panovalo typické podzimní počasí. Studený vítr rval první uvolněné barevné listí z nedalekého javoru a na obloze se rychle střídalo slunce a kupovité mraky. Okolní lesy v této nadmořské výšce již začaly přebarvovat do podzimního šatu. Vše tedy běží podle představ, tak nějak má pěkný podzim vypadat. Hned druhý den se však od rána po obloze roztáhla šedivá deka a bylo po parádě. Naštěstí se od příjezdu venku stále něco dělo. Ještě hned první večer přiletěli dva orli skalní, jeden usedl nad můj kryt, tedy mimo zorné pole mého výhledu, ale druhý sletěl na balvan u nedalekého keře. To vždy opravdu potěší. Udělal jsem několik snímků, spíše jen dokumentačních, pozdní večerní světlo nic lepšího nedovolilo. Po krátkém zkoumání okolí orel zase odletěl. Jeho družka se k němu připojila a oba ještě chvíli kroužili nad lesem, než zmizeli za hřebenem. Hned po jejich odletu přišel mladý jelen, špičák. Ten nikam nespěchal a dal mi mnohem více šancí udělat přijatelnou fotku. Často postával a tak delší časy závěrky nezpůsobily pohybovou neostrost. Na první večer nečekaná radost. Najednou se zahleděl někam před sebe a viditelně znervózněl. Po krátkém pátrání se bleskově otočil a prchl směrem, kterým sem přišel. To jsem ještě netušil proč a že se bude podobná situace za dva dny opakovat. 
Když už ani snímač fotoaparátu nedokázal v hledáčku vykouzlit žádný obraz a prostým okem byla už jen tma, spokojeně jsem se natáhl na palandu a chystal se ke spánku. Měsíc před úplňkem sice už dávno stál na obloze, ale pro frontu mraků bylo těžké najít jeho polohu, natož aby poskytl nějaký svit. Netrvalo však nijak dlouho a z lesa za loučkou se ozval typický zvuk, hlásající příchod medvěda. Není to předpokládané medvědí mručení, ale je to klapnutí kamene v suťovém žlábku, kudy medvědi někdy přicházejí. I touto cestou však často přijdou zcela neslyšně. Dnes mám štěstí a o příchozím tedy vím od samého vstupu na scénu. Vím o něm, ale pro tmu jsem nebyl schopný najít ani jeho siluetu ve tmavém okraji lesa. Proto jsem opět zaujal příjemnou pozici vleže a jen poslouchal, co se bude dít. Nejprve jsem se domníval, že jde o samotného medvěda, později jsem ze zvuku identifikoval medvědici a ještě další neznámý počet větších medvíďat. Pohybovali se někde na opačném okraji loučky a nebýt venkovního mikrofonu a vnitřního zesilovače s reproduktorem, určitě bych je nejspíš ani neslyšel. Nevím, jak dlouho jsem jen poslouchal jejich občasné tiché zvuky, ale měsíc si vzal dovolenou a na mé prosby nereflektoval. Nejspíš jsem brzo usnul. Budím se však často, i při malém podnětu, a tak vím, že se na loučce pohybovali a hodovali skoro osm hodin. Bohužel, po čtvrté ranní už žádný zvuk z venku nedorazil. Doufal jsem, že se ještě na chvíli objeví po rozednění, ale začal foukat jižní vítr a celou lokalitu zavětřil. Nepřišlo tedy nic. Krásné svítání se tentokrát na východní loučce nekonalo. Od rána byla obloha jako jedna ohromná šedivá deka. Naštěstí na slunečnicová semínka a staré ořechy létaly sýkorky a krásné sojky. Když se fotograf přestane pokoušet udělat z banálního prostředí a světla zajímavou fotku, je třeba se obrnit trpělivostí a čekat, co den přinese. Jako silný optimista, vybavený železnou trpělivostí, jsem čekal opětovný přílet orlí rodinky, což se nakonec po celý můj dlouhý pobyt zde nestalo. U orlů je to vždycky loterie. Stačí, když pátrací skupina všudypřítomných krkavců někde objeví nedohledaný nebo šelmou ulovený mrtvý kus nějaké zvěře, a můžete se spolehnout, že hned tak tu orla neuvidíte. Pro takto dlouhá čekání jsem si osvojil několik taktik. Předně s sebou vozím čtečku knih. Mám v ní spoustu titulů mnoha žánrů a tak si jen najdu, na co mám právě náladu. Čtečka má skvělou výdrž baterie a její displej negeneruje téměř žádné světlo. V krytu mám dále tlustý sešit sudoku, což je docela dobrá zábava, pokud je dosti světla, na odvedení přehnané pozornosti. Právě touto emocí a napětím člověk často nevědomky znervózní zvěř. Na krátké vzdálenosti to funguje překvapivě silně. Poslední aktivitou, která mi krátí dlouhé hodiny čekání, je malý přenosný počítač, do kterého často ťukám své texty. Přes den je také velice příjemné si občas schrupnout, pohyb velké zvěře v denní době je totiž obvykle mizivý. Naopak, vstávat se musí dlouho před prvním paprskem a od večera je třeba být plně ve střehu. Tady se zaspat nevyplácí.
Jižní vítr se valil celou noc a ráno to nebylo jiné. Jako obvykle tohle proudění přinese nad hřeben i vlhkost, která tu kondenzuje do husté mlhy. Ta zcela pokazí možnosti focení. Fotit v ní prakticky nejde, navíc vlhká mlha se převaluje hřebenem a zavětří všechno široko daleko.
Z protější stěny lesa se hned ráno z mlhy ozvali krkavci. Když moc nevidí, nikam se nehoní a čekají na lepší chvíle. Několik jich tu poletovalo celý den a posedávali na okrajových stromech. Jeden dokonce slétl na balvany před krytem. Udělal jsem pár snímků, ale opět jen do šuplíku. Kdyby tak přiletěli za ranního sluníčka!
Den uběhl docela svižně. S večerem jsem se opět přinutil věnovat okolí, ale široce zavětřený les včas varoval všechnu zvěř. Mlha se večer začala trhat, ale teplý vítr neustával. Téměř celou noc jsem prospal. Než začala obloha blednout, už jsem seděl pozorně u okénka. Na loučce však světlo nového dne nic neobjevilo. Přestal jsem doufat, že tohle ráno něco vyfotím, když opět venkovní mikrofon zaznamenal zvuk klepnutí kamenů z roklinky. Bylo již sedm hodin. Hned jsem zaměřil objektiv tímto směrem. Právě včas, abych zaregistroval pohyb medvěda na opačné straně loučky. Nejdřív vyrazil mým směrem, ale zjevně ho zradil lidský pach. Zastavil a chvíli bral vítr. Pak se otočil a svižně zmizel za horizontem loučky. No sláva, tak první medvěd za světla a snad i nějaká fotka! Kdyby mě klepnutí kamenů z venku nevarovalo, nejspíš bych si ani krátkého pobytu medvěda na loučce nevšiml. Tento jedinec mi nebyl známý. Byl mladý, celý tmavě hnědý a neměl žádné světlé skvrny. Kdyby to nebylo už mnoho let, řekl bych, že to byl medvěd, který kdysi šel po stopě „Usměvavé“ – viz fotka „Puberťák“. Vypadal navlas stejně.
Tím mé naděje slušně vzrostly. Už tu byla na jablíčkách mlsat medvědice s nějakým potomkem a nyní nový a neznámý samec. Určitě se tu ještě některý objeví!
Uvařil jsem si čaj a snídal, když se ozvali krkavci. Ráno bylo tentokrát přepychové a krkavec bez váhání přistál na loučce, nedaleko od krytu. Dal se s chutí do červeného jablíčka, bohužel v dosti nepřehledné trávě. S focením jsem tentokrát nezaváhal. Po chvíli odletěl a já si odpustil zkusit vyfotit letovku.
Pohyb objektivu mohl poplašit ostatní a já doufal v další příležitosti. Krkavci kroužili nad loučkou a sedali na okolní stromy. Pár fotek jsem udělal i z větší vzdálenosti. Najednou se ozvalo překvapivě silné krkavčí klepání, někde těsně přede mnou. Krkavce jsem však nikde neviděl. Nadzvedl jsem se k okénku a s úžasem zjistil, že už mladý pták sedí na odsedátku z kusu staré smrkové větve, pár metrů před objektivem. Vždy nasypu slunečnicová semínka jen kousek před kryt a umístím zde nějaký vhodný vyvýšený předmět k odsednutí drobného ptactva. Jednak se tím bavím pří čekání na medvědy, jednak pohyb drobných opeřenců a jejich zpěv hodně uklidňuje
opatrnou zvěř před vyjitím z houštin. Letos mi tu mnohokrát přistály sojky, ale kupodivu i kukačka a snad největší estrádu mi tu před objektivem kdysi předvedl jeřábek. Zdálo by se to jako zbytečná snaha krmit v lese sýkory, ale opak je pravdou.
Bál jsem se velkým objektivem pohnout, abych krkavce na tak krátkou vzdálenost nepoplašil, ale nakonec jsem neodolal. Krkavec se věnoval svému zpěvu a já ho konečně našel v hledáčku fotoaparátu. Ten však zobrazil jen polovinu krkavce. Byl pro pevné ohnisko 300mm prostě moc blízko. Pár snímků jsem udělal a pak přepnul na videozáznam, kde jsem zaznamenal i část jeho hudební produkce. Při jejich opatrnosti téměř neuvěřitelné!
Den začal velmi dobře a já doufal v pokračování v podobném duchu. Tak to ovšem bohužel nechodí. Další, téměř celý den, bylo na loučkách jako vymeteno. Utěšoval jen krásný pohled na barvící se okolní lesy. Nepohnula se tu ani myš. Krkavci ani orli se nejen neukázali, ale ani jsem je zdálky nezaslechl. Bylo jasné, že mají prostřeno někde jinde. Když už dlouho po západu slunce šero zalehlo celé okolí, v průchodu na zadní loučku se objevila silueta velkého jelena. Zrovna jsem měl nasazený fotoaparát s optickým hledáčkem, proto jsem v něm už jelena téměř nenašel. Rychle jsem přehodil tělo fotoaparátu a v elektronickém hledáčku byl jelen jako ve dne.
Fotil jsem sice na velmi vysoké ISO, ale fotit stále šlo. Jelen postupoval z průchodu stále blíž a zastavil se až u pokrouceného kmene starého javoru. Když jsem kouknul opět do průchodu, stál tam další, zjevně silnější jelen. No paráda! Oči už pro rostoucí tmu moc detaily neregistrovaly, ale v hledáčku to stále šlo. Jelen vzadu se pohyboval hodně pomalu. Pak se otočil za sebe a viditelně znejistěl. Následoval rychlý pohyb hlavy zpět k prvnímu jelenu, zda jeho signál postřehl. Oba otočili hlavy někam za průchod přes horizont a já začal tušit, že medvědi jsou na cestě. Jeleni se bez dlouhého váhání dali do pohybu přes horní hranu loučky, kde už mi zmizeli ve tmě. Z průchodu mezi keři se ale vyvalili tři medvědi. Zkusil jsem ještě fotit alespoň dva vedle sebe, třetí hned odbočil pod staré javory. Bylo mi jasné, že jde o medvědici s dvěma odrostlými medvíďaty. Měl jsem ale pocit, že někde vzadu se pohnul ještě další stín. Ten už nezachytil ani čip fotoaparátu. Mé oči už jen zíraly do tmy. Měsíc byl opět někde na dovolené, i když nebe nezakrývala tentokrát souvislá deka mraků. Jako by si jen hrál na schovávanou. Tentokrát byl pohyb medvědů výrazně slyšitelný. Studený vzduch klesal spisovně dolů pod kryt a na druhé straně loučky mě medvědi navětřit nemohli. Nejhorší je okamžik jejich příchodu. Pokud se nějakou dobu mají čím živit a je přijatelně temno, přestávají být medvědi choulostiví a později jim ani trochu člověčiny už tak moc nevadí. Pomalu krouží kolem a vzdálenost se s každým dalším pokusem zmenšuje. Nejvíce lahůdek jim samozřejmě nachystám do blízkého okolí krytu. Nekrmím jako lovci, nepředkládám nic z lidských odpadů. Jen přírodní a přirozené věci, které by si medvědi mohli najít i sami. I proto mé nabídce důvěřují více. Od setmění mě tu medvědí rodinka oblažovala svou přítomností až do druhé hodiny ranní. Louku brali neuvěřitelně důkladně a tentokrát byl slyšet především jejich čich. Snažili se vyčuchat poslední kousínek potravy. Neustále a ostře nasávali do čenichů vzorky vzduchu, až to vypadalo, jako by tu běhalo stádo vysavačů. Vůbec se jim letos nedivím. Byl to pro medvědy docela špatný rok. Lososi Slovenskem bohužel netáhnou, borůvky pomrzly už z jara a bukvice letos sypou jen málo. Všechna ostatní potrava není tak výživná a musí se za ní více běhat, čímž zase medvěd nepřibírá na váze. 
I z tohoto důvodu je a bude letos více konfliktů mezi medvědy a lidmi. Když není moc potravy, nechtějí být medvědi u té trochy, co kde najdou, nikým rušeni. Závisí na tom jejich šance na přežití v nepříznivé zimě.
Občas si mladí vjeli do chlupů k vůli právu na nalezenou pochutinu, tím bylo o zvukový doprovod postaráno. Snažil jsem se několikrát při jejich přiblížení ke krytu i fotit, ale ani manuální ostření pro nedostatek světla nefungovalo. Když už loučka zjevně nenabízela po půlnoci a po dvojité návštěvě téměř nic pod zub, vydala se medvědice k jedinému a poslednímu místu s nabídkou potravy. Tou bylo místo s dříve popsaným odsedátkem pro drobné pěvce, tři metry před mým objektivem. Medvědici se samozřejmě tak blízko ke krytu nechtělo. Jsou to inteligentní stvoření a samozřejmě na tuto vzdálenost o mé přítomnosti musela vědět. Ale za dvě noci už se ubezpečila, že pro ně nepředstavuji žádné nebezpečí. Tentokrát měsíc alespoň přes mraky prozrazoval svou polohu, čímž jsem i zrakem viděl světlé siluety třech medvědů. Čtvrtého jsem ale stále tušil někde na druhé straně loučky. Nejspíš to byl ten tmavý mladík.
Medvědice bez okolků pobořila mé ptačí odsedátko a vehementně se dala do filtrování slunečnicových semen z travního porostu. Nikdy nepředkládám potravu na hromádky. Ty zvěř i ptáci zkonzumují snadno a rychle. Já naopak chci, aby jim separace z trávy zabrala co nejvíce času a já měl více příležitostí na pořízení nějakého pěkného záběru. Konečně jsem lépe rozeznal i dvě medvíďata. Určitě nejsou letošní, skoro bych řekl, že nebyly o moc menší, než jejich matka. Někdy je medvědice vodí i v třetím roce jejich života. Oba potomci se drželi mírně vzadu a medvědice už preferovala především své zájmy. Pomalu se posouvala ještě blíže k okénku s mým objektivem a já se zuřivě snažil najít v hledáčku cokoli, k čemu by se dalo ostřit. Nakonec můžu předložit snímek její hlavy ze vzdálenosti cca 2m! Objektiv ostří až od 2,5m, což je vidět na větvičkách za medvědicí. 
Ani při nejlepší snaze jsem za daných podmínek lepší snímek udělat nemohl. Čekal jsem nějaký nesouhlasný zvuk nebo reakci z její strany, musela postřehnout alespoň mo snahu objektivem najít její obrys ve tmě, i poměrně hlasité cvakání spouště „erkového“ Canonu. Opravdu chvíli napjatě pozorovala kryt, pak se ale otočila a spolu s potomky vyrazila svižně k opačné straně loučky. Když tam dorazila, uslyšel jsem ze tmy opravdu siné a zuřivé zařvání medvěda. Docela mě to překvapilo. Nikdy jsem tento zvuk v přírodě od medvěda neslyšel. Párkrát mě sice temným zamručením zřetelně varoval, že dál je „Krakonošovo“, ale větší agresivitu jsem naštěstí nikdy nezažil. I proto jsem byl řevem ze tmy překvapený.
Nabízejí se však dvě rozumná vysvětlení. Jedním je ten čtvrtý medvěd. Byl to samec, a pokud se snažil přiblížit k potomkům, mohl si zle naběhnout. Medvědice byla docela silná a v kondici.
Druhým vysvětlením může být fotopast. Pokud jsem v krytu, obvykle některou poblíž nainstaluji. Nemám je moc rád. Výrobci vychvalují své produkty a mnohdy tvrdí, že noční přísvit je pro zrak zvěře v neviditelném spektru nepostřehnutelný. Neznám fotopast, kde by to platilo. Z mé osobní zkušenosti, ale i z mnohých videí na internetu je patrné, jak zvěř zírá do světla fotopasti. A nejen to. Některé fotopasti vyzařují další rušivé podněty i zvuky, které zvěři neuniknou. Může to být i nepřírodní pach. Tím vším si fotograf přírody může zvěř zradit dřív, než ji může spatřit.
No, abych se vrátil k vysvětlení, tentokrát jsem nainstaloval fotopast s výhledem téměř proti krytu, do úzkého průchodu na vedlejší loučku. Právě někde odtud jsem zaslechl uvedený řev. Už jsem viděl medvědici, která z poměrně velké vzdálenosti vyběhla ve dne proti fotopasti a jala se ji zevrubně zkoumat. Jak ji objevila mi není dodnes jasné. Pokud už medvědice byla nervózní z přítomnosti člověka v krytu a při odchodu ji do očí ještě blikla fotopast, mohla se opravdu rozzuřit. Dokonce jsem měl pocit, že jsem zaslechl i úder. Ten mohl trefit medvěda, ale i kmen s fotopastí. Když jsem pak doma zkoumal obsah cca pěti set záznamů na kartě tohoto zařízení (většinou nechtěné záznamy vlivem silného větru), objevil jsem krátké video, kdy se ve světle přísvitu objevila medvědice a vrhla se na fotopast s otevřenou tlamou. Zvuk bohužel fotopast nezaznamenala. Každopádně útok měl za následek rozepnutí horní přezky krytu, což by spíše ukazovalo na špičák, než na ránu tlapou, ale ta mohla zasáhnout především kmen buku a až následně bok fotopasti.
Po tomto incidentu už další návštěva zvěře do ranních hodin nenastala. Zdálo by se, že každý další den musí být lepší, ale není tomu tak. Les má své periody a zvěř v horských podmínkách s výskytem šelem a dravců nezůstává na jednom místě. Obvykle se pohybuje proti proudění vzduchu a má tak výhodu čerstvé informace. Dny s malým nebo žádným větrem mají svá pravidla dané místní termikou a reliéfem povrchu, pohyb vzduchu je především vertikální. Větrné dny ovlivňují vzdálené faktory a pohyb větru je především horizontální. To je hlavní kritérium výběru směru pohybu zvěře. Drobná nabídka potravinového přilepšení tak přímý vliv na směr a pohyb zvěře obvykle nemá. Nezbývá tedy, než čekat, až příhodné podmínky opět nastanou, a zvěř se vypraví správným směrem.
Kolem poledne jsem v čtečce dočetl knihu a něco mi říkalo, abych se chvíli věnoval pozorování okolí. Touto dobou nebývá nijak rušno, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Před nedalekým keřem stála paní jeřábková. Tito lesní kurové jsou velmi opatrní a u krytu jsem je viděl jen několikrát. Po prvních snímcích již bylo jasné, že zaměřila zdroj klapání závěrky fotoaparátu a nabrala směr přímo k lesnímu okraji. Udělal jsem jen několik fotek, bohužel v pohybu a ve trávě. Ale potěšila mou duši už jen svou přítomností. Už před dvěma dny jsem slyšel jeřábka proletět kolem krytu. Zvuk jeho těžkopádného letu je nezaměnitelný, ale nikde poblíž jsem ho nezahlédl. 
K večeru se opět zvedl jižní vítr a já už věděl, že poslední šance se pomalu ale jistě vytrácí. Jen pro legraci se však hned po západu slunce na čistém nebi rozzářil měsíc. Venku byla perfektní viditelnost. Bohužel bylo celé okolí zavětřené jižním prouděním. Dvě hodiny po západu slunce jsem fotil nedaleký balvan a keř. Použil jsem nižší ISO a tím delší čas, ale fotky jsou jako za slunného dne. Za těchto podmínek fotit medvědici s mladými by přineslo velmi slušný výsledek. No, tak už to holt chodí...
Poslední, a nutno říci že nádherné, ráno mého pobytu v krytu opět medvědy nenabídlo. Když jsem si tak sumarizoval docela povedenou akci, tak jsem vlastně postupně viděl: dva orly a jednoho vyfotil, káně lesní, přehlídku sojek, několik druhů sýkor, brhlíky, krkavce a pár jsem jich vyfotil včetně portrétu, jelena špičáka, dva silné jeleny, medvěda samce, medvědici s medvíďaty a jeřábka. Uvědomil jsem si, že tu ještě chodívá liška a většinou fotopast v noci chytí lesní kunu. Liška se kupodivu neukázala a na obsah fotopasti se podívám až doma. Pomalu jsem si nachystal poslední snídani a při té obecné sumarizaci také zjistil, že jsem ve fotokrytu tentokrát překonal osobní rekord. Dlouho odolávala hranice sta hodin bez opuštění těchto tří metrů čtverečných a šesti kubíků prostoru. Tentokrát jsem zde prožil krásných i neuvěřitelných 122h!
S touto potěšující statistikou zážitků kouknu z okénka a venku stojí liška. Ne jen tak nějaká liška, tu jsem viděl mnohokrát, ale liška, co nejspíš sežrala medvěda. Nikdy jsem si nemyslel, že ve volné přírodě může pobíhat těžce obézní liška. Mám dojem, že jde o lišáka. Kdyby ne, pak musí být obrovská liščí máma těsně před porodem nejméně desaterčat. Zázraky se v přírodě občas dějí. Ale v tuto roční dobu by to byl hodně smutný příběh. Nějak doufám, že se to snad stát ani nemůže. Každopádně liška, a ne ledajaká, nakonec nezklamala a výčet návštěv je tak kompletní. Tedy ještě jsem tu fotil vlčici a viděl rysici s mladým, ale to mě napadlo, až když jsem začal balit. Asi už by to do mého odjezdu nestihli... 
I odjezd domů je svým způsobem krásný zážitek, tedy pokud dopravní situace dovolí kochat se okolím. V nádherném podzimním sluníčku pozdravím z okna staré známé. Nejprve Černý kameň s Ploskou, následně Ostriedok a Krížnou. Pak sedlo Šturec a za ním Drienok, Ostrou, Tlstou a můj oblíbený hřeben na Kozí skálu. Jen se rozloučím s pohořím Velké Fatry, už mě vítá pohled na Martinské hole. O kousek dál hřeben Malé Fatry od Suchého přes oba Kriváně po Stoh. V soutěsce Váhu pak Starý hrad a dále Strečno. Za Žilinou ještě vykouknou Sulovské skály a pak následují krásně barevné kopce Beskyd. Nad Rožnovem pak Radhošť a tím to končí. Až do Rožnova se je pořád čím kochat a všechny tyto kopce jsem prošel i opakovaně. Z mnohých těchto míst mám hluboké zážitky a pohledy na ně mi je vždy připomenou. Prostě balzám na duši a tentokrát navíc opravdu povedená akce.