Michal Tuška: fotograf volné přírody
Kalendář pro rok 2050 možná nebude. (Scifi?)
Dnes už jen vzpomínám a snažím se sepsat, co se vlastně s civilizací stalo.
Padesátá léta našeho tisíciletí - mohla to být dobrá léta pro civilizaci. Za svůj mnohaletý vývoj objevila a pochopila naše civilizace téměř vše, co bylo dříve jen výplodem bujné fantazie, později snem pisatelů scifi románů, často také jen neuchopitelným nutkáním vědců, proniknout do tušeného neznáma. To by ovšem, už nejméně od začátku tisíciletí, bylo třeba poslouchat rostoucí volání po změně přístupu. Přístupu k planetě, přírodě a klimatu. Také tehdy jen největší pesimisté začali matně tušit, jak se celé civilizaci vymkne zprvu skvělý trend digitalizace. Dnes už bohužel s jistotou víme, že všechna ta houstnoucí varovná volání byla marná. Nejcennější totiž v hierarchii civilizačních hodnot jsou moc a peníze. I když toto tvrzení platí jen pro skupinu, komunitu, dav a společenství, samotný lidský mozek je schopen kdesi v hloubi své osobní inteligence chápat, že jde o scestný přístup.
Ještě i v roce 2020, kdy už byla obecně známá spousta dílčích projevů odumírání přírody planety a nástup zrychlujících se klimatických změn, nebyla snaha spojit tyto známé jevy do komplexní řady důvodů, příčin a následků. Obvykle si média vystačila s články o jednom faktoru v omílaných heslech stylu: " je sucho, globální oteplování, tání ledovců a permafrostu, skleníkové plyny, odlesnění krajiny, lesní kalamity, požáry v Austrálii nebo USA, hladina a teplota oceánů". Pokud už se zpráva chtěla tvářit odborně, spojila některé dvojice těchto hesel. I když uvedený výčet těchto témat zdaleka není vyčerpávající, bylo třeba dávno pochopit a všemožně prezentovat fakt vzájemné interakce všech těchto hesel. Bohužel se tak nestalo. Jedině totiž komplexní pohled na řetězení důvodů mohl opravdu ohromit tehdejší populaci a vyburcovat ji k neodkladnému stanovení priorit.
Prostředků měla civilizace nedozírně. Při obecném povědomí nutnosti záchrany se mohl zasadit každý. Jen pro představu si připomeňme zcela hloupou snahu se při jakékoli příležitosti zviditelnit co největším ohňostrojem. Koncem a začátkem každého roku doslova vyhodila do vzduchu civilizace miliardy finančních zdrojů. Tedy, vzhledem k mnohem důležitějším potřebám záchrany planety, zcela volné prostředky. Další ohromné miliardové prostředky si podivně přerozdělovaly státy pod pláštíkem snižování produkce skleníkových plynů. Tyto prostředky obvykle přímo devastovanou přírodu revitalizovaly jen symbolicky. V této epoše se vynakládaly nedozírné prostředky opět na výzkum vesmíru, kdy už šlo o širokou soutěž a prestiž států i soukromých subjektů. Výzkum je samozřejmě prospěšná činnost a civilizace mu za mnohé vděčí. Díky jemu jsme také přímo či nepřímo nechtěně dosáhly nezměrné devastace přírody s přímým dopadem na klima planety. Je jistě dobré znát složení planet v cizích galaxiích. Nemáme však doma palčivější problém?
Složení naší planety a potřeby přírody jsme už znali velmi dávno. Laicky to vypadalo, že tu už není co zkoumat. Fatální omyl! Výzkum se měl vrhnout na co nejefektivnější revitalizaci přírody a klimatu. Zdravý rozum měl tehdy odklonit prostředky pro výzkum čehokoli daleko mimo naši sluneční soustavu a i u ní mělo dojít minimálně k přehodnocení priorit. Už tehdy bylo téměř pozdě vrhnout všechny tyto i další možné prostředky na záchranu naší přírody.
V objemu volných financí to tedy nebylo. Problém byl jen v prioritách posledních desíti generací. Sobectví, přírodní negramotnost, nezájem o cokoli mimo osobní prospěch spolu s neschopností médií a všech budovaných sociálních síti šířit potřebu změny myšlení, přivedlo civilizaci do slepé Darwinovské uličky. Co se ukázalo neživotaschopné - odumře.
Dnes už můžeme chybné, zdánlivě logické kroky civilizace, chronologicky seřadit. I když pro civilizaci, jak jsme ji znali, už to význam mít nebude. Jde jen o shrnutí pro dokumentaci. Ze slepé uličky totiž cesta dál nepokračuje.
Pro pořádek si průběh ale připomeňme.
Rozvoj civilizace je od počátků spojený s odlesňováním. Následuje zemědělství se zakládáním polí a pastevectvím. Tento trend se nezměnil od počátků civilizace až do jejího globálního zániku. Po nástupu techniky se dopad na přírodu výrazně zrychloval spolu s výkonností strojů. Průmyslové exhaláty začaly globálně ničit atmosféru a skleníkové plyny začaly ve velké míře přispívat k oteplování klimatu. Teplota povrchu odlesněné planety se přímým dopadem slunečních paprsků, bez ochrany lesa, stále zvyšuje. Pro nebývalou akumulaci tepla ze slunečního zdroje se původní chladné lesy přeměnily předně do nedozírných lánů, ale také do povrchu dálnic a silnic všech kategorií, dále v ohromné kamenné a betonové městské aglomerace. Současně s touto přeměnou zemského povrchu lidé intenzívně všemi prostředky pracovali na odvodnění krajiny. Les a voda se stala nepřítelem a překážkou rozvoje civilizace.
Lidé pro svou potřebu za tisíce let spálili neuvěřitelné množství dřevní hmoty, jejíž tepelná energie neohřála jen lidské příbytky a hrnce s potravou, ale také ovzduší. Dále i pro potřebu průmyslu spálili lidé fosilní paliva v neskutečné výhřevné kapacitě. I když účinnost strojů rostla, stále podstatná část spotřebované energie se proměňuje v teplo. Nikoho nenapadlo spočítat, jaký tepelný zisk pro klima má vytěžený kubický kilometr v uhelné pánvi. Také jakou uhlíkovou stopu a jak velké zamoření ovzduší tato přeměna přinese. Ve dvacátých letech tohoto století také začalo suché klima způsobovat ohromné lesní kalamity a požáry. Především v Austrálii a Kalifornii, ale také například ve Středomoří. Mnohde dokonce s aktivním přispěním ziskuchtivých zástupců rodu homo sapiens. Uvedené požáry byly jen začátkem. Ani po tisíciletích jsme nepochopili nesmírnou hloupost tohoto krátkozrakého počínání. Už tu se měla civilizace shodnout na prioritě nápravy a omezení všech činností proti klimatu. Také zavést všechny možné kroky k okamžité celosvětové nápravě. Další roky vysychání planety přinesly stále více ohnisek požárů lesů, které se občas přehnaly i hustě obydlenými aglomeracemi. Ani po těchto hrůzách lidem nedošlo, že je to jen jejich chyba a všichni vinili za škody oheň. I tady by stálo za výpočet, kolik tepelné energie do ovzduší uvolní plošný kilometr spáleného lesa a následné oteplení klimatu sluncem na holé a černé půdy po požáru.
Následné součtové oteplení již před mnoha lety začalo pracovat na odlednění kontinentů. Původní plocha zalednění planety nejen vázala vodu a vytvářela tak přirozené zásoby pro roční koloběh, ale hlavně svou třpytivou bělobou odrážela sluneční paprsky z velké části planety. První roztály ledovce na horách. Místo bílé a hladké odrazivé plochy se obnažily členité a tmavé plochy horských údolí a později štítů. Plocha kamenného podloží je stonásobně větší, než hladce zasněžený ledovec. Tato nová a velmi rozsáhlá plocha se přidala k akumulaci tepelného záření slunce. Tání ledovců je energeticky ohromně náročný děj. Spotřebovávaly se tím miliony terawatt tepelné, nadbytečné energie, kterou jsme tak zdárně staletí vytvářeli, ale hlavně globálně zavinili. Po odtání ledovců v dané lokalitě nejen najednou zbyla v okolí tato volná tepelná energie, ale další se hned začala vytvářet ohříváním nového obrovského tmavého povrchu hor. Také si tu nikdo nedal práci s propočtem těchto energií pro intenzivní varování, které mělo včas spustit mediální vlnu k neodkladným snahám celé myslící společnosti vedoucí ke zmírnění oteplování klimatu. Kolik tepla se z atmosféry spotřebuje k roztopení kubického kilometru ledovce?
Po roztopení ledovců se dle výše uvedených dopadů začalo oteplování klimatu strmě zvyšovat. Ne už v horizontu staletí, ale v jednotkách desetiletí. Paralelně s tímto táním se oteplily i i ohromné rozlohy permafrostu a z jejich hlubin se uvolnilo množství metanu, nesrovnatelné s přímou lidskou činností. Tento uniklý metan vytvořil ještě mnohem silnější skleníkový efekt, než jaký jsme popisovaly ve dvacátých letech tohoto století. Hromadný únik metanu nečekaně také způsobil nezvladatelné požáry na rozmrzlých půdách bývalého permafrostu, kde za výrazné pomoci tohoto silně hořlavého plynu došlo k prohořívání silných rašelinných vrstev. Čím byl rozsah požáru vyšší, tím více plynu se teplem ze zmrzlé půdy uvolňovalo.
Sílu a intenzitu těchto řetězících se tepelných zdrojů si v součtu nikdo včas nedovedl představit. Tady je ta první nezdolatelná stěna v pomyslné civilizační slepé uličce. Tu už jsme někteří, v nastávajícím konci původního pojetí civilizace, viděli zdaleka. Přibližovala se tiše a velmi rychle, podobně jako ledovec, který za pár desítek minut dokázal všem s vírou o nepotopitelnosti Titaniku, že žili v bludu.
Předešlé odkazy na včasné potřebné propočty uvozují myšlenku o druhém nebezpečí, a tím byla digitalizace civilizace. Tato, jistě ze začátku nadšeně přijímaná cesta, se nečekaně přidala k energetickým zdrojům i dopadům na klima, ale vystavila paralelně ještě jednu nezdolatelnou stěnu na uzavření slepé uličky původní civilizace. V začátcích kybernetického světa šlo především o výpočetní možnosti. To dávalo mimo jiné nekonečné možnosti ve slučování a třídění dat. Právě tady, už na počátku posledního staletí minulého tisíciletí, byla dostatečná kapacita výpočetní techniky na výše zmiňované energetické propočty. Dávno se dalo poměrně přesně odpovědět na všechny potřebné dotazy. Kolik energie generujeme spalováním fosilních paliv, kolik energie dá hořící les, kolik energie dá sluneční svit na miliónech hektarů odlesněné půdy, kolik chladu naopak vygeneruje hektar přirozeného lesa, kolik tepla ze všech možných zdrojů odčerpá tání ledovců a jak dlouho to bude trvat, než se všechny roztopí? Mohl bych ve výčtu pokračovat ještě dlouho, ale nikdo tyto výpočty a prognózy do výkonné techniky globálně nezadal. Roztříštěné střípky těchto dat nikdo souhrnně nezpracoval a nechal tak civilizaci v hluboké nevědomosti, na kterou by mohla později draze doplatit. Digitalizace se prudkým rozvojem jaksi zvrtla do čehosi odvádějícího civilizaci od lidství a živočišna, do odlidštěného technična. Možnosti tohoto fenoménu se rozvíjely mnohem rychleji, než evoluční možnosti naší šedé kůry mozkové. Tím jsme ztratili selský rozum, schopnost cítit reálné nebezpečí a posoudit, co je dobré, či zlé. Digitalizace a sítě už mnoho let určovaly naše možnosti. Bez rad z internetu jsme přestali být sami sebou. Bez GPS už dávno nikdo nikam netrefil. Naši přítomnost kdekoli a veškeré aktivy dávno sledovaly všudypřítomné pozorné hlídací systémy a my si už na ztrátu soukromí dávno přivykli. Přes prvotní snahu propojit celý civilizovaný svět otevřenou a přístupnou komunikační sítí se právě schopnost přirozené komunikace začala vytrácet. Co bylo ovšem kritickým bodem, bylo přenechání řízení všech životních potřeb na elektronice. Většina civilizované populace se postupně přestěhovala do ohromných městských aglomerací. Všichni si zvykli na jednoduchou dostupnost většiny potřeb. Pohodlný byt, voda, jídlo, hygiena, zboží, zdravotní péče, doprava, služby... Téměř všechno uvedené bylo dostupné pokud fungovaly řídící systémy, které to všechno udržovaly v chodu. Porucha elektronické komunikace znamenala už v počátcích těchto technických vymožeností značný problém. Globalizované lidstvo v počátcích třicátých let zcela eliminovalo také peníze, coby etalon hmotné směnné hodnoty. Peníze se staly zcela virtuální množina nul a jedniček na platební kartě, či součástí komplexního evidenčního čipu jednotlivce. Tady se stal ten největší omyl. Bez komunikačních sítí už svými finančními prostředky nedisponujete. Nemáte nic, nejste nic a nikdo. Vše o všech bylo digitalizováno a uloženo v nekonečné spleti digitálního impéria.
Aby tento apokalyptický stav nenastal, bylo vyvinuto mnoho technologií spravujících nezměrné toky dat. Hodně z nich předpokládá rychlý družicový přenos. Jak už bylo v začátcích popsáno, místo peněz investovaných do obnovy přírody, tekly "kosmické" výdaje do kosmických vývojů. Pro dosažení globální komunikace bylo třeba vypustit na oběžnou dráhu naší planety mimo další vzdálený kosmický výzkum ještě tisíce dalších nosných raket. Každá jedna raketa je zatížena ohromnou výrobní uhlíkovou stopou. V průběhu letu uvolní velké množství tepelné energie a kvanta skleníkových plynů. V průběhu stoupání k oběžné dráze odhazuje přídavné motory, nádrže a další nepotřebný materiál. Velká část tohoto odpadu se nějakou dobu pohybuje v možných drahách jiných družic. Pokud se celá mise nepovede, nebo už dokončila svou úlohu, tato množina různě velkých dílů se stává nechtěnými satelity Země.
Pro dořešení všech potřeb sítí a datových záloh se během třicátých a čtyřicátých let do kosmu vypustilo několik tisíc velkých nosných raket, o menších nemluvě. Satelity pro sítě, vojsko, špionáž, meteorologické potřeby a v nemalé míře i satelity pro další zkoumání širokého vesmíru zahustily oběžné dráhy do krajnosti. Vzniklá centra pro sledování pohybů těchto funkčních i nefunkčních technologií přestávaly postupně zvládat toky informací o možných střetech těchto těles. Menší odpad, kroužící na orbitách už delší dobu, nebylo možné uhlídat. Pokud se i v zdánlivě nekonečném prostoru kolem planety srazí drobný kousek kosmického odpadu s funkčním zařízením, jde obvykle o srážku fatální. Pokud došlo k větší destrukci objektu, pak na oběžné dráze z jednoho sledovatelného objektu vznikly tisíce nesledovatelných úlomků v nových, neodhadnutelných dráhách. Výpadek jednoho spojení bylo však vždy možné brzo obnovit nějakou záložní cestou.
Koncem čtyřicátých let jsme se přiblížili kosmickému roji a část jeho drobného a hustého kamenného chvostu míjela jen těsně naši planetu. Několikadenní meteorologický déšť sice lidstvo na celé planetě nadchl, ne však správce sítí a především majitele a provozovatele družic. Několik stovek družic bylo poškozeno, některé z oběžných drah zmizely zcela. Prvotním projevem byly výpadky sítí a komunikací, dále byly zasaženy meteorologické a vojenské družice. V některých větších aglomeracích došlo ke kolapsu. Při pádech a opětovném nahazování rozvodných elektrických sítí došlo k lokálním blackoutům. Ty měly za následky dopady na celá dotčená území. Bez proudu totiž nejde nic. Nelze řídit dopravu, nejede metro, výtahy, a předně - nefunguje komunikace. Chvíli se dá chodit pěšky a nějak si poradit. Když ale výpadek trvá déle, nefungují vodovody, kazí se potraviny, jsou zavřené obchody a na platební karty nikdo nereflektuje. Hlad a obava z budoucnosti velmi rychle mění civilizovanou společnost v nezvladatelnou smečku individuí, hájící jen své základní potřeby.
Situace se sice za několik dní dostala do zvládnutelného stavu, ale celý svět si uvědomil velice křehkou a nestabilní situaci. Vše dál už záleželo jen na funkčnosti binárního světa. Ohromné prostředky byly celosvětově ihned vrženy do výroby dalších družic a oprav zničených pojítek. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle civilizovaný svět pochopil, kde je současná priorita. Prostředků, jak jsem už kdesi výše psal, je totiž neomezeně. Paradoxně tak hned strmě rostly hospodářské výsledky světové ekonomiky. Po krátkém zděšení se vše jevilo pod kontrolou. Nikomu už vůbec nevadilo, že naše atmosféra je ještě více ničena výrobními exhaláty a uhlíkovou stopou z výroby tisíců raket a družic.
Problémy přírody a klimatu zmizely z pořadu jednání. Vše se podřídilo tomu nejdůležitějšímu - opětovnému spuštění ještě lepší globalizované sítě. Vždyť, jak se nedávno ukázalo, jen ta nám zajišťuje život. Bez ní jsme ztraceni a odsouzeni k existenčnímu i civilizačnímu zániku.
Během několika let po průletu roje jsme dostali síť, přes občasné ztráty i nových satelitů zničených kvantem kosmického šrotu po zničených technologiích, ještě do lepšího stavu a také navázali na IT technologie téměř všechny řídící procesy civilizace.
Pak začalo peklo. Všechny orbity kolem Země vykazovaly nějaké trosky zničené techniky a přibylo i velké množství nových družic. Během posledních let se tříšť a odpad postupně zahušťoval. Každá další náhodná srážka znásobila počet projektilů útočících na funkční satelity. Některé hojně používané dráhy pro komunikační družice přestaly být pro četnost havárií perspektivní. Tím se logicky začaly zahušťovat ty ostatní. Vše začalo být marné. Nebylo dost času na opravy tras a obnovování ztracených družic. Civilizační systém se začal hroutit. Odlidštění lidé, zcela závislí na binárních komunikacích, nebyli už schopni života mimo síť a především mimo městské aglomerace. Bez technologií se nedovedli postarat o základní potřeby. Ty se totiž opravdu systémem sítí negenerují. Apokalypsa ve velkých městech nastane do týdne po výpadku technologií. Jak postupně vypadává sytém, padají postupně bývalé oázy civilizace. Dokud jsou vyrobené zásoby potravin, energií a dosud provozuschopné dopravní prostředky, lidé prchají z civilizace. Před tím vyrabují vše dostupné. Tady už civilizované chování ani komunikaci nehledejte. Slušnost je slabost, za kterou se platí nejdražším artiklem. Budou ještě nějaký čas vznikat nová uskupení s větší životaschopností, ale postupně je spotřeba zdrojů dožene k vzájemnému násilí. Po rozebrání ohromných zásob, vzhledem k malému počtu přizpůsobivých životaschopných přeživších, nebude už schopný personál k opětovnému zprovoznění elektráren, rafinérií, natož výrobních linek mobilů či počítačů. Příroda si pomalu zabere ještě životaschopná vyklizená území a snad svou nepřekonatelnou silou opět, alespoň na části planety, obnoví za pár staletí to, co jsme tu velmi úspěšně a neskutečně hloupě zničili. Jediné nebezpečí je tu opět člověk. Nemyslím domorodé kmeny někde mimo civilizaci. Ty snad ani změnu nemusí nutně postřehnout. Domorodé kmeny obvykle kolem sebe přírodu nikdy neničily. Zbytky těch civilizovaných, kteří nepochopí, co se tu vlastně stalo, mohou být ve své podstatě stále přírodě značně nebezpeční. Nejspíš se budou nadále snažit zmocnit přírody a postupně ji opět vrátit otrockou roli. Je také možné, že rozběhlé globální oteplování už ani rozpadem civilizace zastavit nepůjde. Pak si příroda určitě najde jinou cestu, jak tu bez nás spokojeně, za pár statisíců let, vybuduje něco smysluplnějšího. Nic jiného jsme si totiž nezasloužili.
Text jsem psal 2021