Michal Tuška: fotograf volné přírody
Miluju staré stromy.
Ne ty, co za staré považují naši lesníci, to je z pohledu přirozeného věku jen dorost, ale ty, které staré opravdu jsou. Nezáleží mi na druhu dřeviny, staré stromy jsou úžasné všechny. I již mrtvý strom má svou krásu, ale především ohromnou hodnotu jak pro les, tak i pro ptactvo, zvěř a rozhodně i hmyz. V poslední fázi svého rozkladu pak biologickými procesy zásobuje les živinami. Tím přirozeně pomáhá budovat silný odolný a zdravý les. 
Narazit na staré stromy mimo umělé parky v naší volné přírodě je stále těžší. Nejvíce těchto stromů najdete ve hřebenových částí nižších hor, jako jsou třeba Javorníky. Oázou starých smrkových, i když ne zcela původních lesů je rozhodně Šumava, taky třeba velké části Beskyd. Jde obvykle už jen o národní parky, nebo rezervace. Všude jinde v našich zemích je veškeré starší dřevo vydrancováno k zoufalství. Stačí se ale podívat do zahraničí, kde, obvykle od nás na jih a západ, zdaleka takový stav nenajdete. Tam totiž kontinuálně desítky let vlastní lesy obvykle soukromí HOSPODÁŘI. Museli se smát, když jsme jim prodávali kulatinu z „kalamity“ za zlomek ceny než by je stálo kácení ve svém vlastním lese, nehledě na opravdovou hodnotu tohoto živého bohatství. Mohli tak ušetřit vlastní lesy, i když se jim smrková kalamita také nevyhnula. Chce to jen chápat, jakou hodnotu vzrostlý les má.
Nejsem rozhodně propagátorem a obdivovatelem Ameriky, ale tam bychom se v ochraně lesů měli učit všichni. Jejich přístup k lesům a hlavně přirozeným lesům je zcela příkladný. Také legislativa, která chrání ohromná území národních parků a rezervací umožňuje státu reálné zázemí pro správu těchto vzácných lokalit (obvykle jsou zde tato území majetkem státu a stát je vykupuje a silně chrání). Je bohužel pravda, že profesionalita ochránců i obecné mínění o funkci lesa je tam na zcela jiné úrovni, než v naší krajině. Zkuste se někdy podívat na dokumenty např. z ČT2 příkladně o Nové Anglii, nebo třeba překvapivě o státě New York. V ohromných lokalitách je tu zdravý přirozený starý les kam kamera dohlédne. Nikde žádné plošné odlesnění a umělé výsadby. Zkuste se proletět nad českými lesy a budete dosti překvapení. Dřevní hmota, která dělá les lesem je pryč a sazenice v plántážních výsadbách jsou, kam dohlédnete. Zasadit nový les je jistě dobrá činnost, jde však předvším o poměr dospělého lesa k výsadbám. Tento ukazatel je veskrze špatný. Dostatečnou hrůzu pro všímavého diváka ale způsobí i jízda autem nebo vlakem. Dokumentů o amerických parcích a ochraně jejich lesů je možné najít velké množství. V mnohých lokalitách je tu těžba dřeva přímo zakázána a stromy tu přirozeně dožijí až do svého rozpadu. Tak totiž žije opravdový les, ne tak, jak nám tvrdí naší odborníci na ničení lesa: „Těžit se musí pro zdraví lesa“. Dobře, že to v Americe nevědí. U nás je les, přes všechny pěkné řeči, stále jen fabrika na dřevo a na vině je stát a jeho ekonomika. Stát, který podporuje lesnické školství v tomto duchu. Ani rozumní lesáci to vnitřně neschvalují, ale jde jim o prémie, plat a někdy i o zaměstnání… Otevřeně odporovat si tu proti drancování lesa už dávno nikdo netroufá. Je to v přímém protikladu proti funkci amerického pojetí státní ochrany lesa jako přírodního bohatství. Taky první velké národní parky vznikly právě v Americe a obecné povědomí je tu od té doby na zcela jiné úrovni.
V rozsáhlé těžbě, která u nás proběhla v nedávných letech, jsme vytěžili dřevní hmotu na třicet let dopředu. Už tehdy jsem měl obavy, že to však tímto neskončí. Začal se hon na staré stromy, právě na ty, kteří tu kalamitu přežily a mohly svými přirozenými semennými roky odlesněné krajině ohromně a přirozeně pomoci. Kam se pohnu, vidím zvěrstva páchaná motorovou pilou. Samotné pily za to však nemohou. Když si toho budete všímat, začalo se intenzívní kácení kolem cest, silnic, vlakových tras, a všude tam, kde se to dá nějak „obhájit“. Kde to mnoho roků dříve nikoho moc nezajímalo. Také záběr této „úpravy“ je mnohem širší, něž kdy dříve býval. Mnohde tyto stromové oázy v jinak holé krajině tvořily přirozené biokoridory, které byly dokonce zaneseny do map ochrany přírody. To platí i pro vyhlášené „ptačí oblasti“. Ty se samozřejmě bez starých stromů obejdou jen těžko. Tato rozsáhlá změna biotopu má velkou váhu při reálném a sledovaném drastickém snížení ptačí populace u nás. Když jdu jarním lesem v okolí mého bydliště, Nízký Jeseník, jsou dřívější jehličnaté lesy většinou pryč. Z původních kalamitních pasek ale rychle mizí i poslední mohykáni, kterých se kalamita nedotkla a to jsou staré borovice, modříny, dokonce i jedle, které se tu zatím jako jediné obstojně rozmnožovaly přirozeně! V listnatých částech lesů mizí staré jasany, javory a především buky. Když jsem při předjarní procházce objevil na holém svahu nedaleké hory Jedové tři poslední pokácené stoleté zdravé buky, zmocnil se mě ohromný vztek. Ty tři buky by se za pár let postaraly o přirozené zalesnění okolního svahu mnohem lépe, než jakýkoli umělý lidský počin. Tohle zoufale hloupé a krátkozraké počínání mi vždy sebere veškerou radost z jinak pěkné procházky. Jak dlouho tu uvedené buky rostly? Kolik jejich semenáčků pomohlo přirozeně zalesňovat okolí, jakou zásluhu měly na okolním stínu v horkých létech a také jakou schopnost pracovat s vodou tyto mohykáni měly? Ani hektar sazenic za každého z nich za desítky let nezvládne to, co tu tyhle stromy pro přírodu představovaly. Je klidně možné, že desítka lidských generací chodila kolem. Pak přijde jeden mameluk s pilou (myšleno ten kdo rozhodl) a pro svůj mizivý prospěch zničí tuto hodnotu. Hodnotu, která mnohonásobně převyšuje jeho hodnotu (pokud vůbec nějaká je) pro přírodu. A tohle vidím na každém kroku.
Musím se raději vrátit k názvu úvahy. Staré stromy jsou úžasné a stojí za obdiv. Jsem rád, když je někde objevím a čím je jich víc, tím větší mi dávají radost i energii. Obdivuji je a dovedu si je vychutnat. Mnohdy je obejdu dokola, prohlídnu si každou prasklinku a hnízdní dutinu. Často vyfotím. Obdivuji sílu a pevnost dlouhých horizontálních větví, které by již samy svým průměrem a délkou představovaly vzrostlý strom. Také sílu kořenů, které udrží mohutný strom na skalnatém a strmém podkladu. Na hřebenech hor jsou to naopak podsadité a kompaktní kmeny, u kterých se jen velmi těžko dá odhadnout věk. Na skalnatých hřebenech třeba Velké Fatry najdete nízké pokroucené borovice, pro které si ani neodvažuji věk odhadnout. Mohou mít i stovky let. V nejvyšších polohách výskytu smrků tu právě již mrtvá často vyvrácená torza silných, houževnatých a pokroucených kmenů vytvářejí ohromné množství úkrytů, hnízdních možností i zálehů veškeré zvěře. Chodníčky, vyšlapané za mnoho let často jen zvěří těmito lesy jsou pro mou duši oázou radosti a štěstí. 
V naší krajině je už bohužel těžké najít staré, solitérní stromy. Většina fotografů je vyhledává, jsou totiž často, zvláště při rozmarech světla a počasí, základem pěkné krajinářské fotografie. Pokud už fotograf nějaký pěkný strom někde na horizontě nebo na jiném fotogenickém místě objeví, obvykle je na něj připevněný posed. Kde už stromy došly, trčí na horizontu už jen ten posed. Tito „lidoví tvůrci“ nemají o estetice krajiny ani potuchy. Pokud bude v okolí více solitérních stromů, bude tam i více posedů. Naštěstí nové technologie v úpravě digitální fotografie umožňují už docela snadné odstranění těchto neestetických obludností.
Ale zpět ke starým stromům v lesích. Když začne mít strom vyšší věk, obvykle se na jeho povrchu objeví poškození. Do těchto míst se usadí spóry dřevokazných hub a často toto oslabené místo vyhledá i hmyz na kladení svých larev. Po čase toto místo přiláká lesní ptáky, kteří tu hledají obživu. Později si v poškozeném kmeni vyklovou hnízdní dutinu datlovití ptáci. Takto vzniklé dokončené i nedokončené dutiny umožňují hnízdění prospěšnému lesnímu ptactvu. Po jejich zvětšení a vyhnití napadeného dřeva uvnitř dutiny se mohou zvětšit až na příbytky savců. U opravdu velkých kmenů až do velikosti medvěda. Několikrát jsem pod kořeny starých, již vyhnilých stromů, objevil na slovenských horách právě pobytové stopy po této šelmě. Když strom z jakéhokoli důvodu skončí svůj život, pokračuje tu ještě pestřejší a bohatší život hub, hmyzu, ptactva a mnohdy i savců. Hodnota stromu pro přírodu rozhodně jeho skonem nekončí, ale spíše roste. Navíc, za celou svou životní dráhu každý starý strom přinesl našemu ovzduší a klimatu ohromnou práci v hospodaření s vodou a její cirkulací v krajině.
I z tohoto důvodu si starých stromů velmi vážím. Mám jich nafocené desítky. Obvykle to však nejsou snímky s velkou estetickou hodnotou. O tu mi tady nějak nejde. Jsou to dokumenty o potřebě a prospěšnosti těchto stromů jako argument proti snaze nechápající „odborné“ výkonné moci s pilami v rukou, vytěžit z krajiny všechno, co se dá.
