Michal Tuška: fotograf volné přírody
Medvědí dětství
Přišel jsem na svět v zimě. Já i moji sourozenci. Naše máma je medvědice a snad budeme jednou velcí medvědi i my. Medvědi se rodí v zimě, je to už tak zařízeno. Prvních pár měsíců žijeme jen v brlohu a máma nás hřeje a krmí. Venku je někdy ještě krutá zima, ale v hlubokém brlohu a v mámině kožichu na nás nemůže. V období po narození jen spíme a krmíme se máminým mlékem. Než se venku přihlásí jaro a máma nás poprvé vezme před brloh na denní slunce, musíme pořádně porůst a zesílit.
Jsme tři, dva kluci a naše sestřička. Ta je z nás nejmenší, ale o to vice si hájí své zájmy - mléko a teplo. Bráška je největší a dává svou sílu všem najevo. Já se držím od jejich tahanic trošku stranou, ale svou příležitost si umím vyčíhat. Máma nás má ráda všechny a spánek s plnými bříšky v jejím objetí je to nehezčí, co jsme zatím zažili. Nejvíce si to uvědomujeme, když občas vychází před brloh se protáhnout a zkontrolovat, zda si zima ještě drží vládu. To se najednou vytratí její teplo a my se hned popereme o nejlepší místo v pelechu. Tady už jde laskavost stranou. Máma dobře ví, že není kam spěchat, pro mladé medvídky je zatím teplo a bezpečí brlohu to nejlepší.
Jednoho dne se při odchodu z brlohu zdržela déle. Začalo nám už kručet v bříškách a také na nás doléhal chlad. Postupně jsme se zapojili do sborového kníkání a snažili se udržet zbytky jejího tepla. Když už nám to připadalo jako věčnost, objevila se mámina hlava v úzkém průchodu do našeho obydlí. Nevstoupila ale dál a volala na nás, abychom šli k ní. Tahle neznámá situace nás semkla do jednoho klubíčka a nikdo se nechtěl pohnout. Máma musela přijít až k nám a čenichem nás postrčit k východu. Odvážný bráška si troufl jako první následovat mámu ven. Jen neochotně jsme je následovali. Já šel jako poslední, musím zjistit, jestli to není nebezpečné. Také jsem byl zcela oslepený ohromnou září, která se valila ze vchodu do tmy brlohu. Když jsem se rozkoukal, viděl jsem poprvé svět. Je obrovský! Kam jen dohlédnu les. Náš les, tady budeme objevovat kousek po kousku vše potřebné, zajímavé i nebezpečné. Bráška se už do objevování zapojil. Pod vstupem do našeho obydlí je hromada bílé a studené hmoty. Máma se v ní válí na zádech a nohama kope nad sebou. Príma hra. Hned se přidal i bráška. Když vidíme jejich radost, musí to být dobré. Se sestrou se přidáme také. Sluncem zalitá soutěska u vchodu je zdrojem příjemného tepla radosti a také prvních informací. Stoupá tu kolem ohromné množství neznámých pachů. Všechny se hned ukládají do paměti, později je budeme třídit a poznávat, které jsou dobré a na které si máme dát pozor. Od prvního opuštění brlohu nám začíná medvědí škola.
Ani nevím, jak dlouho naše nadšená hra trvala, ale když jsme se jí nabažili, dorazil ohromný medvědí hlad. Máma si sedla zády ke stromu a nechala nás dosyta napít svého mléka. Do tmy a chladu brlohu se nám nechtělo, každým smyslem jsme hltali krásu světa. Usnuli jsme na slunci v mámině náruči. Naše první sny o velikosti lesa nám nedaly dlouho spát, už ve spánku jsme se na jeho objevování těšili. Až večer, za soumraku, jsme se vrátili do pelechu v brlohu a usnuli opravdu tvrdým spánkem. To byl nádherný den!
Každý další den jsme se pak pohybovali kolem vchodu do jeskyně. Zatím jen na dohled. Máma někdy navečer odcházela a její nepřítomnost se postupně prodlužovala. Po jejím odchodu jsme se raději drželi přímo ve vstupu, jen bráška si troufl vyjít ven. Když se vrátila, byla cítit nějak divně, později jsme zjistili, že tento pach je potrava. Maso uhynulého jelena. Jelena ulovili v nedalekém srázu vlci. Ne vždy sežerou celou kořist a tak nám medvědům často něco zbude. Pokud vlků není moc, pak si medvěd úlovek vezme i proti jejich vůli. Když je vlků mnoho, musí ustoupit i silný medvěd.
I máma s plným břichem je spokojenější. Nechává nás déle venku a jen minimálně nám zasahuje do-her. Obvykle jen řeší, když se dostaneme do nějakého problému. Náš vyděšený pláč ji hned přivolá. Nejčastěji bratr. Pořád něco zkoumá. Vyškrábal se třeba na skalní plotnu nad vchodem, ale zpět to už nedovedl. Máma na něj také nedosáhla, ale stoupla si hned pod skálu a bráška spadl přímo na její kožich. Musela mu vyčinit, ale jen tak naoko, myslím, že z jeho hrdinství měla spíše radost.
Jarní slunce a deště rozpustily většinu sněhu na našem svahu kopce a pro hru a očistu kožichu nás máma brala stále dál. Také pořád probíhala naše výuka. Na každém kroku je něco nového, nová věc, nový tvar rostliny, potrava a nespočet pachů. Máma nás upozorňuje na ty hlavní. Když je pach silný a nemotá se do ně žádný další, vždy svou řečí dá signál, jestli jít za pachem pro něco dobrého nebo jít raději jinam. První zásada ve škole rozděluje ohromné množství informací na potřebné a nežádoucí. Až postupem času se budeme dozvídat, jak je rozlišovat dál, mnohem jemnějším výběrem.
Jaro se přehouplo do léta a naše rodinka už opustila bezpečí brlohu. V kopcích okolních hor máme spoustu místa k životu i bohatou potravu. Máma nás sice stále krmí vydatným mlékem, ale kam se podíváme je něco dobrého. Pod každým kamenem nebo velkým listem je nějaký hmyz. V zemi je spousta dobrých kořínků a hlíz. Dozrály už i první jahody a to je teprve lahůdka.
Les a hory jsou sice úžasné, ale mají i svá nebezpečí. Zprvu jsme si mysleli, že nás máma uchrání před kýmkoli. Je to silná medvědice a když jsme občas potkali nějakého menšího medvěda, měl z naší mámy viditelný respekt. Také jsme jednou potkali velkého medvědího samce, ten však nevypadal nijak přátelsky. Pomalu se k nám přibližoval i přes máminu jasnou výhrůžku. Nakonec se máma musela postavit na zadní a tlapou mu uštědřila silný pohlavek. Samec se chvíli rozmýšlel, jestli si to má nechat líbit, ale zlý výraz mámy ho nakonec odradil. Tehdy jsme prvně jasně cítili, že i naše máma může mít strach. Sice nás uhájila, ale nemusí to vždy dopadnout dobře. Další nečekané nebezpečí přilétlo z nebe. Stoupali jsme právě po holém skalnatém hřebínku. Rozhled po okolí nás nadchl. I máma se cítila dobře. Vyzařovalo to z její nálady. Byla ráda, že nám může ukázat její oblíbenou cestu. Šel jsem právě těsně vedle ní. Sestra šla kousek za námi a bráška právě něco hledal pod převislou skalkou. V dáli nad kopcem jsem zahlédl malý bod. Bod se začal rychle zvětšovat. Zaujalo to mou pozornost a ta zaujala pozornost mámy. Ona děj naštěstí pochopila a prudce se postavila na zadní v celé své výšce. Právě včas. Jak jsem později poznal, rostoucím bodem byla orlice. Ze své pozice nad hřeben kopce pozorovala náš pohyb a zkušeně čekala na příležitost. Když viděla naši opozdilou malou sestru, kousek za mámou, složila křídla a jako střela se snášela pro svůj úlovek. Malá sestřička by neměla žádnou šanci a než bychom se nadáli, byla by jen potravou orlí rodiny. Nevědomky jsem ji ale zachránil. Když máma pochopila, co na obloze zkoumám, rychle se postavila a svým tělem zabránila orlici strhnout medvídě, kráčící za ní, do doliny. Tento nečekaný útok nás všechny vyděsil. Nechtěná lekce byla ale pro všechny velmi důležitou poučkou. Nikdy nepolevovat z pozornosti, ani tehdy, když se právě svět zdá nejkrásnější a zdánlivě nic nehrozí!
Další nebezpečí představují lidé. S nimi je to nějaké složitější a bude to asi chtít více zkušeností. Máma je nemá ráda a před jejich pachem nás vždy důrazně varuje. Problém je také v tom, že na jejich pach narážíme skoro všude. Jen v noci bývá spíše vzácný. To, že je nemá ráda, neznamená, že se jich bojí. Je to určitě spíše naopak. Několikrát jsme lidi míjeli a strach jsem jasně cítil z jejich strany. Také si nedovedu představit, jak by mámu mohli ohrozit. Je mnohem silnější i rychlejší. Ale jeden nikdy neví a tak si raději budu pamatovat, že se lidem mám vyhýbat. To nebude takový problém. Jsou hluční a jejich pach je prozradí na dálku.
V létě se lidi nějak rojí, je jich na horách všude plno. Nám ale zůstává alespoň klid noci. Také do strmých svahů lidi moc nechodí. Léto také přináší spoustu dobrot. Máma nás přivedla na svahy plné modrých sladkých bobulí. Jsou nad kosodřevinou a tam je zároveň i úkryt a stín. Není třeba nikam daleko chodit i voda tu pramení nedaleko pod sedlem. Sladké léto, co chtít víc. Snad bude trvat pořád.
Ale ne, počasí se mění, a ochladilo se. Borůvek jako by ještě přibylo. Dozrály i další plody a máma nás učí je najít i sbírat. Neděláme už nic jiného, než jíme a spíme. Rosteme a hlavně přibíráme. Už jsme jako kuličky. Mámě to dělá radost a tak je to asi správně. Také pilně trénujeme. Hlavně v pranicích. Učíme se být rychlí a mrštní, také lsti a přetvářky paří do naší výbavy. Vše se bude jednou hodit. Co nám kazí klid i radost jsou zase jen lidé. Chodí nám na borůvky. Keříky jsou po jejich nájezdu holé, málem tu chybí i listí. Tam kde sbírali, nic nezůstane. Nejedí je namístě, to množství by ani sami nesnědli, ale všechno hamižně odnášejí. Jednak nás ruší v našem klidu při hodování a navíc nám berou velkou část naší důležité potravy. Začínám chápat, proč je máma nemá ráda.
Podzim je taky pěkné období. Ze stromů padá ovoce a různá semena. Máma ví, kde je jaké zrovna k mání. Naštěstí si souřadnice míst i termíny sklizně pamatujeme snadno a tak vzniká naše vlastní databáze potravy pro budoucí dobu. Když začaly první studené dny, začaly padat bukvice. Nejlépe sypou staré stromy na okrajích cest nebo houštin. Malá semínka v sobě mají spousty živin a jsou naším posledním významným zdrojem potravy na období zimního spánku, které už není nijak daleko. Mámin elán, se kterým se vydatně krmí spoustou spadaných bukvic nám dává jasný příklad, že je to právě nanejvýš potřeba. Žádná další bohatá nadílka potravy už do zimy nebude.
Rána jsou mrazivá a poletuje první sníh. Poslední týden se pomalu přesouváme k našemu brlohu. Jsme všichni jako kuličky a pohyb do strmé rokle je nečekaně namáhavý. Už se těšíme na pohodlí a zimní spánek. Ve spodní části strže, u zatáčky k našemu doupěti, stojí strom. Je to medvědí strom. Ve své kůře nese důležité informace. Máma tu ve stoje vloni vyhryzla kus kůry, jako svou osobní značku. Pod její značkou je dnes jiná. Menší a čerstvá. Máma si značku přeměřila a s nelibostí odfrkla.
U vchodu do brlohu se máma zastaví a nabere pach. Poodstoupí a zle zamručí. Výhružku několikrát opakuje a tu se z úzkého vchodu vyvalí mladý medvěd. Máma mu stihla vlepit pořádný pohlavek a medvěd zmizel v roklině jako letící balvan. Měl smůlu i štěstí. Musí si sice najít jiný volný brloh, ale tím, že nekladl odpor si uchránil zdraví. Pokud by podobrém naši zimní ložnici neopustil, máma by si zjednala pořádek. V brlohu by neměl moc šancí vyváznout se zdravou kůží.
Tak a vše je v pořádku. Jen máma ještě vyčistí starý pelech a zbytky po sqoterovi a můžeme ulehnout. Těžké mraky se nezadržitelně sunou nad horské hřebeny a za několik dní zapadne sněhem i vchod do našeho zimního obydlí. Už se těšíme. Čtyři medvědi si v prostorném brlohu pohodlí vytvoří, každý hřeje každého. Hlad nebude, máme pořádné tukové zásoby. Jako bonus ještě mámino mléko, které nám pomůže růst i v období zimního spánku. Snad nejlepší a zcela bezstarostné období mladého medvědího života. Blaženě usínáme.
Zima byla tuhá. Taková vždy prověří životaschopnost volně žijící zvěře. Paradoxně nejlépe jsou na tom v zimě vlci. Jejich smečky jsou dokonale řízené a dovedou ulovit téměř cokoli. Navíc, v hlubokém sněhu nemusí při lovu příliš riskovat své zdraví. Stačí neúnavně zvěř pronásledovat, než padne bez boje vysílením. To se naší rodiny ale netýká. Jen blázen by se pokusil projít úzkým hrdlem naší jeskyně proti síle mámy. Ani velký samec by takto riskantní boj nepodstoupil. Venku před brlohem a na medvědím stromě je jasná informace. Nevstupovat! Číst tu umí všichni.
Vzbudil jsem se po dlouhém a mrákotném spánku přívalem čerstvého povětří a jasným světlem. Jaro už pomalu přebírá vládu nad zimou. Naše máma prorazila sněžnou závěj ve vstupu jeskyně a kontroluje situaci před brlohem. Sestra je s ní. Bráška vydržel spát nejdéle, ale můj pohyb už ho také přinutil pátrat po vědomí. Pomalu se protahuje a zatím nechápe, co se to vlastně děje. Oslněný světlem vrávoravě odcházím za mámou. Je slunečný den a tak se usadím před vchodem a jen tak přihlouple mžourám na tu krásu. U ostatních probíhá podobný proces. Po chvíli jsme kompletní. Bráška se vykolébal z brlohu poslední. Před vstupem zimního příbytku tu sedí čtyři medvědi a napůl ještě otupělí dlouhým spánkem si každý ve své hlavě rovná myšlenky. Kdo je, kde je, kdo je kolem a že je vlastně všechno, jak má být. Jak nám to pomalu dochází, škrábeme se za uchem a roztodivně kroutíme hlavami. Trošku jako parta bláznů. Každý z nás se docela změnil. Ještě že máme své pachy a dobře si je navíc pamatujeme. To orientaci velmi urychlí. Máma viditelně zhubla. Ta jediná na zimním spánku nic nevydělala. Její zásoby musely vystačit nejen jí, ale ještě nás krmila mlékem, když jsme se občas budili. Zato my mladí jsme porostli. Sice jsme zaléhali k spánku jako kuličky, ale zimní spánek nás změnil. Jsme všichni tři větší, vyšší a jen hubenější. To je právě to, co se mělo v našem případě stát. Vše je v naprostém pořádku a tak jupí do života!
Na trvalý pobyt mimo brloh to ještě tak dva měsíce nebude, ale budeme se pomalu pohybovat kolem a hledat něco na zub. Hlad máme pořádný všichni, ale nás stále krmí i máma. Musí nás odhánět, jinak bude brzo kost a kůže. Naštěstí máma navětřila uhynulou laň hned pod strží. Vlci někdy naženou jelení zvěř na hranu skal a ta se pádem zabije. Znají chodníky dolů ze skal a někdy už dokonce někteří pod srázem čekají. Pokud se zvěř zaklíní ve větvích stromů, nemusí dopadnout na zem vůbec. Někdy to trvá nějakou dobu, než větve pod tíhou povolí. Může to způsobit také vítr nebo sníh. Za tu dobu si vlci už obvykle uloví jinou zvěř. Právě to nám letos nabídlo bohatou snídani po dlouhém spánku. Máma ztuhlou laň dotáhla až pod brloh, aby ji měla na dohled a hned se pustila do hodování. My jsme maso dříve nikdy nejedli a navíc jsme se velkého mrtvého tvora báli. Až když jsme večer v brlohu olizovali mámin kožich, podivná chuť zvěřiny nám přišla vzrušující. Další den už jsme se vedle mámy postupně osmělovali a nakonec se do hostiny pustili s plnou vervou. Tak už jsme také šelmy!
Opravdu ne, jen si na ně začínáme hrát. My medvědi jsme spíše všežravci a hodně býložravci. Vlastně také hmyzožravci. Záleží na stáří, ročním období i na tom, co právě najdeme. Opravdové šelmy se živí především lovem, to se o nás říci rozhodně nemůže. Opravdově a cíleně lovit začínáme až v dospělém věku, obvykle až po sedmém roce života. Do té doby se živíme jen na tom mase, které nám les nabídne náhodou. Ulovená nebo pošlá zvěř.
Ve druhém roce našeho života se musíme učit složitější věci a také si hodně hrát. Obojí nás posouvá k dospělosti. Máma nás vodí po známých místech, nedaleko brlohu. Stále nás přikrmuje, ale je to už jen občas. Co najdeme na přilepšenou je na naší šikovnosti. Bráška si leccos vybojuje, je nejsilnější i největší. Občas zmizí a není nikde ani slyšet. Máma ho musí důrazně zavolat, aby se objevil. Není dobré se jí ztratit. Musíme si ji sami hlídat a sledovat, kterým směrem jde. Obvykle jde proti větru, což nás také učí. Je to velmi důležité pro včasné objevení nebezpečí. My jen sledujeme pachovou stopu v závěsu. Problém nastane, když nás něco přinutí jít po větru. Obvykle chodíme neslyšně a jen nešikovné mládě občas způsobí nějaký hluk. V houštině nepomůže ani zrak. Jediná šance je držet se potom pospolu a nevzdalovat se od mámy.
Právě na to málem doplatil bráška. Večer se zaběhl a v silném větru naše volání ani pach neobjevil. Motali jsme se kolem mámy a ta si chránila alespoň naši společnost. Hrozilo nebezpečí, že se ztratíme také. Udělala jediné rozumné, co mohla. Zalehli jsme všichni na místě, kde jsme si naposled všichni hráli a čekali, jestli nás medvídek nevyčuchá nebo neuslyší naše volání. To se ovšem nestalo. Medvídkovi brzo došlo, že je sám. Nevěděl co dělat a v hukotu větru nic neslyšel. Jeho malá zkušenost mu velela jít proti větru a doufat, že nás najde podle pachu. Šel ale stále dál od našeho zálehu. V tomto období jsou naštěstí jen krátké noci. Brzo se začalo šeřit a medvídek poznával známou krajinu. Rozhodl se jít dlouhou vrstevnicí pod skalku, na které s námi často lehával. Za rozednění tím směrem vyrazila také máma a v zákrytu za ní i já se sestrou. Brzo jsme na lesní cestě našli stopu brášky. O něco později nás máma upozornila na vlčí stopu, která vyšla ze strže a šla souběžně s medvídkem. Byla také čerstvá. Samotný vlk by na dvouletého medvěda v době hojnosti potravy pravděpodobně nezaútočil, ale máma věděla, co my ne. V jedné vlčí stopě bylo mistrně skryto vice stop. Vlci umí perfektně maskovat svůj počet. Jdou za vůdčím vlkem vždy přesně v jeho došlapu. Až dále u klády ležící přes cestu se najednou stopa rozdělila na další a ty následně na další dvě. Za kmenem dopadly tlapy čtyř vlků. Máma věděla, že tu šla vlčí rodina. Silný vlk se svou partnerkou a dvě odrostlá vlčata. To už máma zrychlila. Stopa vlků přesně kopírovala stopu medvídka. Tehdy jsme ještě nechápali, proč se mámy zmocnila panika a začala běžet rychlostí, které jsme nemohli stačit. Několik zatáček před ní z cesty odbočoval chodník pod naši oblíbenou skalku. Když tam doběhla, viděla stopu medvídka překrytou vlčí stopou a podle délky skoků bylo jasné, že medvídek běží jako o život. Bohužel doslova. V těchto okamžicích se jeho život blížil hroznému konci. V panice máma zapomněla na nás, kteří jejímu tempu nestačili. My byli vyděšení k smrti, že nám chce naše máma utéct a nechat nás na pospas horám. Nešlo to však jinak. Nedaleko pod skalkou se ozvalo vyděšené pištění brášky a následně vlčí vytí. Byli na lovu, nadosah kořisti. Proti dospělým vlkům nemá medvídě žádnou šanci. Zvláště když učí mladé, jak si opatřit potravu. Pokud je vlků přesila nebojí se ničeho.I medvěd může být potravou vlků. Zoufalé pištění a zuřivé vrčení se rozléhalo lesem.
Když bráška zahlédl na dlouhé rovince vlčí smečku, hned věděl, že to není dobrá situace. Přestal sbírat sladké jahody u cesty a rozběhl se klesající cestou pod známou skalku. Tam by snad mohl být v relativním bezpečí. Věděl, že na skále to umí líp než vlci. Jenže ke skále je to ještě kus a poslední úsek je prudce do kopce. Vlci si byli vědomi své převahy a váhali s útokem jen pro obavu, aby se tu někde poblíž neobjevila medvědice. To by byla zcela opačná situace. Medvědice dovede být při obraně mláďat neuvěřitelně rychlá a nebezpečná. Běželi proto ostražitě lehkým klusem a pozorovali okolí. To byla šance pro brášku. On naopak běžel, co mu síly stačily. Získal tím malý náskok, ale vlci při nástupu stoupání pod skalku již ze stop pochopili, že medvídě tu matku nemá a snaží se uprchnout. V tom okamžiku vlci vyrazili plnou silou a medvídě zahlédli před sebou. Jeho cíl byl jasný. Nedaleká skalka, kam se určitě pokusí vyškrábat. Musí ho dostihnout dřív. Naposled se bráška v trysku podíval přes rameno za sebe a pochopil, že ke skalce nedoběhne. Smečka se už rozdělila do dvou směrů, aby nemohl uniknout bokem. Vše je ztraceno, proč jsem se jen mámy více nedržel?!
Z posledních sil se otočil a skočil dolů na kmen stromu, který právě minul. Tím získal jednak výšku k dalšímu skoku po kmeni a chvíli času, než překvapení vlci pochopili náhlou změnu směru. Jen nabral dech, spustil zoufalý nářek na všechny strany a drápal se mimo dosah chňapajících čelistí. Pár vlčích špičáku už mu na kýtě vytrhl kus kůže, ale nepodařilo se jim naštěstí brášku strhnou dolů. Ten se vydrápal až nad první pevné větve, kde vyčerpáním málem spadl dolů. Vlci spustili zuřivé vytí a vrčení a poskakovali kolem kmene jako šílení. Rodiče špatně nesou, když nejsou mladým zářným příkladem a tak pořád nechtěli prohru uznat. Zbývá jediné – trpělivost. Jednou bude muset medvídě slézt dolů. Až vlky přejde zuřivost z loveckého neúspěchu, použijí lest. Odejdou mimo dohled a vyčkají, až vyčerpané medvídě opět sleze na zem. Druhou šanci mu už nedají...
V okamžiku však museli svůj záměr opustit. Když pohlédli dolů kopcem, uviděli rozzuřenou mámu, jak běží, až za ní odlétávají trsy hlíny a kamení. Ječící bráška jí dával ukrutnou sílu. Prudký svah jí nijak nebrání v rychlosti. Tu lovci pochopili zvrat situace. V okamžiku se změnili v kořist. Překročili hranice a budou pykat. Statný vlk ještě chvíli chtěl mladým ukázat svou chrabrost nebo jen možná odlákat pozornost od útoku na ně, ale když medvědice svou mohutnou tlapou s dlouhými drápy jen o kousek minula jeho hřbet, pochopil situaci. Se staženým ohonem bleskově celá smečka vyklidila bojiště. Tady nejde o legraci, tady jde o holý život! Vlci někdy medvědy dráždí, když jde třeba o ulovenou zvěřinu a troufnou si je občas zezadu i kousnout, ale tady jdou žerty stranou. Hrdina by mohl být rychle po smrti. My jsme doběhli o něco později a sledovali mámin triumf z povzdálí. Bráška byl tak vyděšený a vyčerpaný, že při vší snaze nebyl dlouho schopen slézt na pevnou zem. Vzájemná radost ze setkání a záchrany brášky nás všechny zasáhla jako hrom. Tohle si budeme dobře pamatovat. Nejlepší škola je když jasný průšvih dopadne nakonec dobře.
Po této příhodě se bráška značně změnil. Už nebyl ten nebojsa, na kterého si od narození hrál. Jeho dušička se i v jeho největším tělíčku cítila ohrožená. Aby taky ne, vždyť jisté smrti unikl jen o vlásek a pohled do čtyř zuřivých chřtánů pod sebou ho bude budit ještě v mnoha hrůzných snech.
S nástupem léta se vše uklidnilo i proto, že trávy a husté keře nás už dávno přerostly. Naše velká máma vidí nad tímto porostem, ale my jsme téměř neviditelní. Máma se tak včas vyhne nebezpečí nebo se jen přikrčí, než nebezpečí pomine. Běhali jsme po kopcích a sbírali vše dobré, co nám les a hory předkládají ke snědku. Užívali si tepla. Vhod přijde i silná horská bouřka, která osvěží a propláchne zaprášený kožich. Po bouřce máma ucítí dobroty i na velké vzdálenosti. Mimo bouřky bylo dosti sucho a vedro. Když rostou houby, patří do našeho jídelníčku. To se ale v lese začnou rojit i lidé a tak jsme skoro rádi za tohle sucho.Na houbách závislí nejsme, i když některé si občas dáme rádi. Svět je po nich ještě zajímavější.
V jednom pěkném dni nás začal následovat cizí medvěd. Byl jen o málo větší, než máma a měl podivně rezavou barvu. Držel se opodál, ale nespustil nás z očí. Když už to trvalo druhý den, šla si s ním máma promluvit a zjistit, co má za lubem. Čekali jsme s obavami, zda opět nenastane nějaká nebezpečná situace, ale máma se pochvíli vrátila spíše dobře naladěná. Oddechli jsme si a přestali být ostražití. Medvěd se mámě podivně dvořil, šklebil se na ni a pořád se podivně pohupoval. Také se snažil k nám přiblížit ještě víc, ale to máma vždy hned odmítla. Další den se situace opakovala a máma opět s tímto „Zrzounem“, jak jsme mu z nevole mezi sourozenci začali říkat, řešila nějaké osobní věci. V tomto dni si s rostoucí sebedůvěrou troufl dojít až k nám a máma mu to dovolila. Zrzoun se tvářil rozpačitě, ale když se dostal na dosah sestry, tvrdě na ni zaútočil. Zůstali jsme jako opaření a nevěřili vlastním očím. V dalším okamžiku už s medvědem lomcovala máma, zakousnutá do jeho krku a drápy z něj rvala chuchvalce rezavé srsti. Zrzoun hned sestřičku pustil, ale na mámu v této pozici nijak zaútočit nemohl. Nikdy jsme neviděli opravdový útok medvěda a s hrůzou jsme se rozběhli na všechny strany. Sestřička se jen s námahou a bolestným kňučením odvlekla pod keř, ale žila. Když se Zrzounovi nepovedlo útok mámě oplatit, snažil se alespoň z bojiště uniknout. Rozběhl se i s mámou na zádech, a ta ho po chvíli pustila. Medvěd se ale zastavil a opět se chtěl dát s mámou do boje. Ve stoji si vyměnili několik rychlých ran dlouhými předními tlapami, až chlupy lítaly na všechny strany. Jelena by taková rána zabila. Zrzoun nakonec pochopil, že tady to může dopadnou opravdu zle a dal se na ústup. Tentokrát ho máma ještě kus prohnala, aby dala najevo své pevné rozhodnutí zvítězit.
Hned po boji běžela medvědice pod keř, zkontrolovat a olízat rány své dcerce. Zranění naštěstí nebylo příliš závažné a po nějaké době se zcela zahojí a přebolí. Horší to bude s dušičkou mláděte. Ta si ponese hluboký šrám dlouhé roky. Nečekaný obrat v medvědích vztazích není nijak ojedinělý. Větší medvědi si v tomto období vyhledávají družky pro vznik nového rodu. Pokud medvědice ještě vodí svá mláďata, mohou být cizím medvědem i zabita. Pokud jsou již mláďata odrostlá, alespoň v druhém roce života, obvykle je medvěd zažene. Dobu medvědích námluv pak musí přečkat bez mámy. Některá mláďata toto první odloučení nepřežijí.
Zase jedna nová a důležitá kapitola v učebnici medvědího života. Od té doby se Zrzoun neukázal. Také se změnil přístup mámy k ostatním medvědům. Obvykle se je snažila svést ze stopy dřív, než by k nám mohli přijít blíže. Několikrát se také stalo, že se medvěd objevil nečekaně. Máma pak nikdy nenechala nic náhodě a na medvěda hned zaútočila. Nedala mu příležitost se k nám znovu přiblížit a sama se jim také už vždy vyhýbala. Tato epizoda nám ve svém důsledku přinesla jednu velkou výhodu. Kdyby máma se Zrzounem nebo jiným medvědem založila novou generaci sourozenců, museli bychom se s nástupem zimy s mámou rozloučit a hledat si už vlastní cestu životem. V brlohu by pro nás a její nová mláďata už místo nebylo. Zrzoun a jeho napadení sestřičky nám v podstatě prodloužilo dětství po boku naší úžasné mámy o jeden rok.
Podzim nabídl spousty hodnotné potravy, přímo jako v lahůdkářství. Také podzimní plán už dobře známe. Vyhnout se lidem na houbách a na lovu. Chudáci jeleni, kde při svých námluvách jen zatroubí, už tam jede horda lovců. Jeleni rádi troubí právě na hřebenech a vyvýšených místech, což jsou právě naše zamilované plantáže borůvek. Není tam pro naše hodování klid. Zkuste někdy ty malé kuličky sbírat potmě! Podzimní plán je ale právě směřovaný v maximální míře na konzumaci potravy. Zima není daleko.
Když přišly první silnější mrazy, borůvky pomrzly a při nejmenším doteku keříku popadají do hustého borůvkového podrostu. Tam už jsou pro nás nedosažitelné a lehce se rozmáčknou. Bukvic se letos neurodilo. O loňském semenném roku si můžeme nechat jen zdát. Potrava je ale stále potřeba, dokud nezalehneme do brlohu. Nikdy nevíte, jaká zima na medvědy čeká a mít přebytek je podstatně lepší, než se trápit nedostatkem.
Při hledání potravy nás vůně lákavé nabídky přivedla za hřeben. Do této lokality často nechodíme. Žije zde v okolí několik samotných medvědů a máma o jejich zájem letos rozhodně nestojí. Vůně potravy nás dovedla na malý plácek, na konci lesní cesty. Cesta tu končí a na rozšířeném prostranství bývá obvykle velká skládka dřeva. Letos je tu ale prázdno. Jen na konci plácku, už téměř mezi keři stojí velká podivná hranatá věc. Vůně potravy se tu mísí s pachem železa. To je vždy podezřelé, to už jsme ve škole dávno probírali. Máma je nedůvěřivá. Odvedla nás raději k nedalekému prameni a v malém potůčku pod ním hledáme různé žoužele a drobný hmyz. Dva dny jsme se kolem plácku potulovali v doslechu i dočichu a kontrolovali stav a situaci. Po dvou dnech se máma osmělila a s nástupem noci začala nedaleko kovového pachu sbírat nabízenou potravu. Byly zde dobré věci,radost kalil jen jasný fakt, že jsou předložené člověkem. Máma se držela od kovové věci dále a my raději ještě až za ní. Za krátký čas přišel další medvěd a přidal se nedaleko od nás k hostině. Podzimní doba už vztahy mezi medvědy zklidnila a tak si tu nijak nepřekážíme. Všichni víme, co je naše potřeba a tou je klid a potrava. V půli noci přišla další medvědice s dvěma medvíďaty. Uvolnili jsme již přeplněný prostor a šli zase k vodě, napít se a zpestřit jídelníček nějakým vodním živočišstvem.
Další večer jsme opět byli na plácku první. Nabídka tu po včerejším hromadném krmení už značně poklesla. Nejlepší vůně vycházela od železné věci. Bylo v ní méně světla, jen přední stěna nebránila slabému světlu dopadnout dále. Tam se dneska nacpu já, když tam nikdo nechodí. Rozběhl jsem se rovnou k tomuto nedotknutému zdroji potravy. Než jsem stačil ochutnat z první hromádky, ozvalo se hrozné zaskřípění a vstupní otvor uzavřela jakási těžká mříž, která spadla dolů někde s hora. Ohlušující rána jako hrom mi v té divné pasti na chvíli zastavila srdce. Máma se zlostným mručením hned lomcovala mříží, ale ta povolila jen na malou mezeru, kterou jsem se protáhnout nedokázal. Bušila do divné věci ze všech stran, ale vytvořit únikový otvor se jí nedařilo. Beznadějné pokusy běžely už značnou dobu, když se v dáli na horizontu rozzářily světla podivného monstra, ve kterém se přemisťují lidé. Máma hned pochopila souvislost světel, lidí a této pasti. Zkušenost staré medvědice jí velí „uklidni se a mysli“. Začala tlapou zkoumat okolí jediné pohyblivé části pasti - přední mříže. Tady musí přece něco být! Její drápy narážely na chladné železo. V rohu objevila vedle mříže dřevěný hranolek. Když mříží trhla, hranolek pohyb zastavil. Zuřivě se dala drápy i zuby, jak jen mohla, do tohoto nadějného místa. Pod silou drápů a čelistí se dřevo začalo štěpit do ostrých třísek, kterých měla máma plný krvácející čenich. Nedbala bolesti a znovu a znovu drásala kusy dřeva. Snažil jsem se jí zevnitř vší silou pomáhat, ale moc mi to nešlo. Máma však našla lepší cestu. Vtlačila dlouhý dráp mezi hranol a kov a vší silou vyloupla velkou třísku. To šlo zprvu dobře. Když se světla opět objevila již nedaleko, narazila na tvrdý kus dřeva, které odmítalo povolit. Znovu to zkusila větší silou a něco povolilo. Byl to mámin dráp. To jí jen dodalo zuřivosti a znovu se o vylomení pokusila dvěma drápy najednou. Dřevo prasklo a vytvořila se silná dlouhá tříska. Tu máma chytila do čelistí a vší silou zabrala. Hranolek, blokující mříž se vysunul a vypadl na hlínu před mříž. Ještě jednou do něj zaryla své špičáky, tentokrát ve snaze uvolnit nahromaděnou zlost. Hned po té mříž nadzvedla a já byl volný. Jen jsem proběhl, mříž opět zapadla na své místo.
Svítící obluda právě ozářila nedalekou zatáčku. Máma se tím směrem chvíli zadívala a jistě dumala, zda má na viníky tohoto trýznění počkat a sjednat odplatu. Tohoto možného rozhodnutí jsme se všichni velice báli a kničením jsme se mámu od této dohry snažili odradit. Nakonec, zjevně pro naše naléhání, od záměru upustila a rozběhla se dolů pod cestu, po které přijížděli lidé. Tím směrem by nás nikdy nehledali. Byl to neuvěřitelně osvobozující pocit po ohromné beznaději předešlých okamžiků. Svoboda, rychle pryč!
Tehdy jsme nikdo záměr člověka ještě nechápali. O mnoho let později jsem věci pochopil. Koresponduje to s tím, proč máma nikdy lidi ráda neměla. Jedni se nás snaží zabít, nevím proč, sám jsem tu potřebu obráceně nikdy necítil a příležitostí bych v dospělosti měl spoustu. Druhá skupina, která zjevně stála za políčením pasti, se nás snaží označkovat. Pokud nás chytí a nezabijí, nasadí nám kolem krku příšernou a nepohodlnou obruč. Podle ní nás nějak poznávají. Je to lepší než smrt, ale dal bych život, abych to nemusel nosit. Asi nikdy nepochopíme, proč se o to snaží a proč by chtěli mít nejlépe všechny medvědy takto zneuctěné.
Jen pro dokreslení. Když lidé nějak zjistili , že v pasti je medvěd, vyrazili neprodleně do lesa, ve snaze nám vnutit svůj obojek. Předpokládali jistě, že medvěd je uvnitř a že tím nic neriskují. Když jejich světla osvětlily plácek a na konci zpuštěné mříže pasti, měli lidé radost. Plán se podařil. Až světlo dopadlo i do zadní části pasti, nadšení se změnilo ve zklamání. Past byla prázdná. Když si později prohlíželi scénu podrobně, pochopili průběh děje. Malý medvěd byl chycený sklopnou mříží a velká medvědice se jej zuřivě snažila osvobodit. To napovídaly silné drápance a zkrvavené třísky z hranolku, který měl zajistit spadlou mříž. Při podrobném ohledání našli i otisk silných špičáků, hluboce vrytých do dřeva hranolu. Jejich velikost i vzdálenost dávala jedinou, ale jasnou představu o velikost medvědice. Rozdrcený hranol pak o její síle a zuřivosti. Největším důkazem zoufalé snahy o osvobození mláděte byl ohromný zlomený dráp, který nalezli za spadlou mříží. Až když lidé prohlédli okolí a našli všechny informace o události, kterou medvědici s medvíďaty přichystali, padla na všechny hrozná představa, co by se asi stalo, kdyby mě máma nedostala z pasti včas. V momentě, kdy by se lidé přiblížili k pasti, podívat se co ulovili, rozzuřená medvědice by si pomstu vychutnala… I když mám jakýsi neurčitý pocit, že tato lidská akce nebyla v podstatě zaměřená proti nám, dopadla dosti zle. Mohla však dopadnout i dramaticky hůře pro obě strany.
Po tomto lidském incidentu se máma vydala daleko od lidí. Byla vyčerpaná, nervózní a zlostná. Jako by se jí hrozný zážitek stále vracel. Pokud jen z dálky zavětřila lidi nebo jejich nástrahy, hned změnila směr. To ji v podstatě vedlo stále blíž k našemu brlohu. I když počasí ještě na hluboký spánek nevypadá, neváhala nás do brlohu přivést. Už odtud do zimy neodejdeme. Po drobných úpravách bude zase jako nový. V jeho pohodlí zkusíme zapomenout na nedávné příkoří. Na medvědím stromě udělala máma novou značku. Tentokrát se opravdu natáhla, co to šlo a jasně svítící hluboký záhryz, nejvýš, co tu kdy byl, bude do daleka hlásit své nesmlouvavé „NERUŠIT!“ .