Michal Tuška: fotograf volné přírody
Svět orlice.
Z ptačí perspektivy je krásný pohled na svět. Svět strmých skalních stěn a vysokých hor je předurčený pro odvážné duše. Duše, milující svobodu a prostor kolem sebe. Prostor, který se rozlévá do daleka, kam až zrak dohlédne. Zvláště pak za chladných, větrných dní či za zimních inverzí, kdy dohled omezuje už jen zemské zaoblení. Tohle je můj svět. Svět nabízející vzrušení i hluboký klid. Svět horských hřebenů, hlubokých dolin i rozlehlých lesů. Staré, jedlo-bukové porosty, střídané roztroušenými smrky v loukách, jejichž spodní větve sahají až do stébel trav, výše přecházejí do pásma horských borovic a ještě výše kosodřevin. Nad kosodřevinou už jen travnaté hřebeny prostoupené suťovisky pod skalními stěnami a nejvýše, nekonečné nebe.
Tento úžasný, pestrý a bohatý prostor je mé království a já jsem zdejší královna. Kraluji tu obloze už několik let. Hnízdíme tu s partnerem druhým rokem ve skalní stěně. Máme nachystané i záložní hnízdo na staré jedli, vysoko ve stráni za hlavním hřebenem, které jsem tu zdědila po mé předchůdkyni. Můj partner je sice menší, jak už to u nás orlů skalních bývá, ale je skoro dvakrát starší než já. S první partnerkou tu vyvedli několik potomků. Pak se ztratila a už ji tu nikdo neviděl. My orli jsme si docela věrní a pokud nás smrt nerozdělí, pak na zvoleném území kralujeme v páru dlouhá léta společně. Tedy za předpokladu, že nás nikdo nepronásleduje a že máme k hnízdění potřebný klid. Pokud začneme být příliš rušeni, stává se, že jeden z páru intenzitu rušení neunese a odletí hledat přijatelnější lokalitu. Tím se může jinak pevný svazek rozpadnout a dojde i k výpadku hnízdění. Příroda tím přijde o dalšího vzácného reprezentanta našeho druhu. Častěji je ale důvod ztráty partnera jeho smrt. Už tak je naše populační schopnost velmi omezená.
Uvolněné místo partnerky i lovecký revír jsem tedy obsadila já. Hnízdo jsme si první rok ponechali původní, jen jsem ho trochu přestavěla dle svých představ. Neměla jsem ještě tolik zkušeností abych si troufla postavit nové hnízdo na vyhlédnuté strmé skalní stěně a partner tu zůstával, snad z jakési nostalgie. Bylo to rozumné. První hnízdění mi teprve ukázalo spoustu potřeb a souvislostí, které jsme pak využili při náročné, společné stavbě hnízda ve skalní stěně. O potřebě postavení nového hnízda jsem se přesvědčovala během celého prvního hnízdění, a to už od momentu úprav hnízda. Pořád nás někdo sledoval. Máme jen dva opravdové nepřátele, jedním jsou lidé a druhým, ne méně nebezpečným jsou krkavci. Lidé mají navíc tři různé důvody zájmu. Jedni nás nemají rádi a snaží se nás zabít. Není to stejné jako "ulovit". Loví se pro potravu, to ještě dává smysl. Ale zabít pro radost?!!! Druzí si nás chtějí ochočit. Tedy naše potomky a sebrat jim naši nejdůležitější přirozenost - volnost. Není to o moc lepší! Třetí nás obdivují a snad i chtějí chránit. Dá se ovšem zahynout i na přemíru péče. Často se nám někdo snaží vylézt do hnízda. Když nic menšího, tak nám na pařáty mláďat nasadí nějaký kroužek, který nejde už nikdy sundat. Já ani partner ho nemáme, ale naši potomci tento stresující zážitek již absolvovali. Když jsou ještě kosti slabé je poměrně volný a může tak při zachycení za větvičku velmi zvýšit riziko závažného zranění. Při výuce letu a hlavně startů a nejistých přistání není riziko nijak zanedbatelné. Naše pařáty jsou pro nás hlavní lovecký nástroj a jejich větší poranění nás obvykle stojí život.
V této, třetí skupině jsou však povětšině dobří lidé. Priorita těch dobrých není vnutit nám podivný kroužek, ale chránit klid našeho hnízdění a zachránit druhé mládě. I oni podniknou nebezpečný výstup do našeho hnízda, ale až když se začne ozývat z hnízda křik vylíhnutých mláďat. Čekají na tento signál a pokud je v hnízdě více potomků, pak v něm nechají jen jednoho mládě. I když to vypadá hrozně, je to menší zlo, než ponechat snůšku bez zásahu. Většinou míváme na hnízdě vejce dvě, ale přežije jen silnější mládě, obvykle "prvolíhnuté". Jeho vrozená, první myšlenka není hlad, ale potřeba zbavit se sourozence, což se mu obvykle brzo povede. Mocná příroda to tak u nás zařídila. Jsme na vrcholu predační hierarchie a musíme nějak regulovat naše stavy v poměru k potravním možnostem. Dělá to, až na lidi, celá příroda.
Odebraná mláďata pak vychovává náhradní matka, obvykle poraněná nešťastnice, která žije u nich ve voliérách a je o ni, až na volnost ,postaráno. Se svým handicapem by ve volné přírodě nepřežila a tak aspoň může pečovat o takto odebrané potomky. Některé náhradní matky jsou velmi úspěšně. Voliéry s těmito pěstounkami bývají obvykle někde v horách, kde mohou mláďata vidět přirozený svět všude kolem. Pozorují i nás na volné obloze a často odpovídají na naše volání a tak jsme v jakémsi kontaktu. Dospělé a zdravé jedince pak opět vypouštějí do přírody. Tohle je jediná skupina lidí, kteří nejen že neškodí dokonce cíleně pomáhá. Abychom jim v této snaze podporovat naši populaci nějak pomohli, pak sami, v případě že nešťastně přijdeme o naše jediné mládě, jsme ochotni adoptovat na hnízdě i cizího potomka přiměřeného věku z odchovu. Pokud přijdeme například vichřicí i o hnízdo, obvykle dají adoptivní mládě do našeho druhého hnízda. Někdy je totiž i střídáme.
O potomka můžeme přijít více způsoby. Může vypadnout z hnízda nebo prochladnout, nejčastěji při prudkých a dlouhých bouřkách. Často se tu projevují i snahy krkavců zničit snůšku nebo zabít mládě při sebemenší naší nepozornosti. Krkavec dobře ví, že dospělý orel je jeho jediný potencionální, vzdušný lovec. Proto nás zarytě nesnáší a škodí, jak může. I když zpětně krkavec patří na náš jídelníček, nejsme schopni je, vzhledem k počtu a rozmnožovacím schopnostem přiměřeně redukovat. Nejvíc nás obtěžuje stálými nálety ze zálohy, kdy nemáme potřebný klid k lovu, navíc se nás svým chováním snaží při lovu na obloze či v úkrytu stromu prozradit.
Vraťme se však k lidem. Pokud totiž tito lidé zjistí, že jsme o potomka přišli, snaží se rychle do hnízda zase nějakého odebraného vrátit. Celé toto počínání je zvláštní a až nepravděpodobné, ale opravdu to funguje.
Zapomněla jsem ještě na jednu skupinu lidí, kteří mohou naše hnízdění komplikovat i když obvykle nemají fatální dopad na potomstvo. Jsou to fotografové a filmaři. Nějak se s nimi "roztrhl pytel". Někteří pro dobrý záběr vnikají do našeho soukromí tak neomaleně, že mohou ohrozit i krmení a tak zdravý a rychlý vývoj a růst mláděte a samozřejmě nás okrádají o rodinnou pohodu. Jako by fotodokumentace našeho snažení byla důležitější, než vlastní potomek. I z tohoto důvodu jsme druhé hnízdo vybudovali na, pro lidi nepřístupné skále, ale ouha! I když je nové místo mnohem lépe chráněno, nepřístupné, jak se ukázalo, pro lidi nakonec není asi nic.
Naše první hnízdění proběhlo hladce. Hnízdo bylo třeba jen trochu zpevnit a kosmeticky upravit. Z jediného vejce se později vylíhl zdravý orlík. Nebýt zbytečného pokusu o záchranu druhorozeného orlíka, který se z jednoho vejce logicky nekonal, lidé se nám do hnízdění moc nemotali. Z poměrně přijatelné vzdálenosti nás jen pozorovali velkým dalekohledem. Zato krkavci se na naši snůšku zaměřili s neobyčejnou urputností. Jen taktak jsme se párkrát stačili vrátit k hnízdu, když jsme se jako každý nový pár, chtěli pokochat společným letem a vzájemně si tak projevit své štěstí. Opuštěné vejce je snadná kořist a krkavci umí trpělivě čekat na příležitost, jak nás o potomka připravit. Samozřejmě si netroufnou se ke hnízdu přiblížit, když jsem v přímém dosahu. Na překonání potřebné vzdálenosti z krytu blízkých stromů jim ovšem stačí chvilinka. I tohle nebezpečí bylo jedním z důvodů, proč jsme si druhé hnízdo vybudovali ve velké skalní stěně. Les nabízí spoustu překážek, za které se mazaný krkavec při letu může schovat. Zato ze skalní stěny nad lesem je máme stále na očích.
Druhé hnízdění proběhlo již s mými zkušenostmi lépe a naše hnízdo na skalní stěně nám poskytlo potřebný klid i kontrolu nad občasným nebezpečím. Z dálky celé naše počínání vytrvale sledoval člověk z třetí skupiny a byl to tentýž, který jediný překonal naše vzdušné zabezpečení. Spustil se ze skály pro záchranu druhého mláděte. Jistě mu tím zachránil život. Snad se s ním tedy jednou na obloze potkáme.
Prvorozená orlice tak měla veškerou naši péči a dostatek stravy. V okolních kopcích byla letošní zima dlouhá a na jejím konci ještě napadlo velké množství sněhu. To se podepsalo na jelení i srnčí zvěři. Mnohou zvěř tak zima dovedla na konec jejich životních sil v době, kdy už rašila první tráva. Na začátku krmení vylíhlé orlice bylo v kopcích dosti uhynulé zvěře a nebyl problém si tu dostatek potravy i pro mládě zabezpečit. Právě v počátku krmení je dostatek potravy zásadní. Slabé a málo opeřené ptáče je v této době nejzranitelnější. Nečekaně brzo se nám podařilo dobře krmenou dcerku doprovodit k prvnímu letu. Ještě nějakou dobu se budeme pohybovat v okolí hnízda, ale každým dnem budou naše vzdušné cesty delší. Po ukončení přikrmování se už náš potomek začne starat o potravu sám. Pro další rok jsme tím splnili svou rodičovskou povinnost a máme před sebou už jen výuku letu a lovu. Také spoustu společných letů kroužení a vznášení se na vzdušných proudech nad našimi kopci v království dalekách rozhledů.