Michal Tuška: fotograf volné přírody
Zvláštní zážitky se zvěří.
Po lesích se toulám desítky let. Za tu dobu jsem byl svědkem a někdy i přímým aktérem dosti nečekaných, někdy smutných a jindy nebezpečných situací se zvěří. Několik významnějších zde nabídnu a vezmu to tentokrát od poslední.
Dnes jsem po delší době procházel, se ženou a psem, okraj vojenského prostoru, kde jsem před čtyřiceti lety začal mapovat tyhle rozsáhlé lesy. Delší pauza měla několik důvodů, mimo jiné i značná devastace tohoto území - viz článek "konec malého ráje". Dalším důvodem byly i vleklé zdravotní potíže mé ženy, která na podobné náročné túry musela na nějaký čas zapomenout. Dnes jsme se odvážili vyjít na delší procházku zimní krajinou. Celá cesta trvala necelé tři hodiny, což pro zdravého člověka není nijak oslnivý výkon, jenže podstatnou část jsme se pohybovali strmým svahem po polomu, mimo cestu. Již dole u potoka nás hlasitě vítali krkavci. Poletovalo jich tu několika a neměli potřebu odletět po vyplašení jinam. Pokud jste gramotní v knize Příroda, pak si položíte jednoduchou otázku. "Proč se tu zdržují, když se tu pohybuje neozbrojený člověk". Krkavci poznají, zda je člověk lovec nebo turista. Od lovce se může čekat dvojí. Může být přímo nebezpečný a to vede k rychlému odletu, nebo může ulovit něco, což může následně přinést potravu. Tady je třeba se držet v povzdálí, ale dávat dobrý pozor na jeho aktivity. Turista nic důležitého nepředstavuje. Obvykle ale vyplaší zvěř, i drobnou, a tím sníží šanci na úlovek. Také sám nic neuloví a je marné od něj čekat šanci na potravu.
Z obou důvodů je třeba přeletět někam jinam, kde zvěř lidský pohyb nevyplašil a je větší šance na drobný úlovek.
Dnes se však krkavci na zamlženém nebi nejen nevzdalovali, ale pomalu jich tu přibývalo. Jasná informace, že tu někde mají prostřeno. Čím? To je docela předvídatelné. Je lovecká sezóna a mnohdy lovci postřelenou zvěř nedohledají. Zdejší lesy nyní sice nejsou tak nepřehledné, vzhledem k rozsáhlým pasekám a probírkám po kůrovci a opadanému listí bukových porostů, ale jsou značně svažité. Svahy jsou často pokryté kamennými splazy, které jsou pod vrstvou listí, s popraškem sněhu i značně kluzké. Dohledávat tu postřelenou zvěř je fyzicky velmi náročné. A z offroadu to nějak nejde. Pokud zvěř nepadne v ohni (ihned po ráně) nebo nedaleko, dosti často se zde nedohledá. Našel jsem zde, za roky pochůzek, nejeden nedohledaný kus zvěře. Dalším a bohužel častějším důvodem je strach. Velcí lovci, vybavení neuvěřitelně výkonnými perfektními zbraněmi a chlubící se enormním počtem ulovené zvěře jsou často velcí a hrdinští jen na posedu nebo doma u krbu či v hospodě. (Výjimek si vážím). Pokud zvěř a především černou postřelí, velmi často už i se svou výkonnou zbraní nemají dost odvahy na dohledání poraněné zvěře na zemi, tedy v dosahu její možné odplaty. Raději si jdou zítra střelit další kus. Mnohdy totiž ani tak nejde o zvěřinu, jak o "zážitek". Je pravda, že poraněný dospělý kus černé zvěře dovede byt krajně nebezpečný. Staří lovci ovšem dříve uměli ulovit divočáka i kopím. To byli lovci s velkým "L". Kolik současných lovců by tak asi zůstalo bez posedů a moderních zbraní v lese?
Stoupali jsme pomalu prudkým svahem nově zalesněného polomu. Hřebínek zde končí a navazující pěšinka na jeho hraně pokračuje již mírným stoupáním k zatáčce velké lesní cesty. Cesta tu prudce zatáčí a v jejím oblouku je menší smrková houština. Několikrát jsem tu nahněval divočáky, kterým se z huštiny do vysokého lesa nechtělo. Musel jsem projít v těsné blízkosti smrkové stěny ze které varovně fučely bachyně ochraňující selata. Dnes, se psem, jsem raději informoval ženu o možnosti setkání s divočáky a psa přivolal k noze. Několikrát jsem tu již dříve prošel a divočáci tu byli skoro vždy.
Dnes také, ale jinak. V prostřed zatáčky, kam pěšinka ze strže vychází, je vidět na obě části cesty. Levá mírně stoupá kolem hustého smrčí a pravá rychle klesá okolo houštiny dolů k potoku. Asi sto metrů níže, u prostřed cesty, leží tělo divočáka. Nehýbá se. Hned je jasné, proč tolik povyku krkavců. Mají tu svou hostinu a já jim vstoupil do pohody. Plán naší cesty byl pokračovat vlevo, stoupající cestou, ale samozřejmě jsem musel prozkoumat torzo divočáka nedaleko pod zatáčkou. Psa si přivolala žena a já s batohem i menším pytlem krmení jsem scházel k tělu. Postřelená nebo vážně nemocná zvěř se obvykle sune svahem dolů. Často narazí na cestu nebo na koryto potoka, kde se už nemá sil zvednout a tu svůj život ukončí. Podle poprašku sněhu bylo jasné, že děj se stal dnes, někdy dopoledne. Tělo divočáka leželo na pravém boku, břicho a běhy směrem k nám. Natažený krk a hlava směřovaly mírně od nás. přicházel jsem po klesající cestě a pozoroval stopy v poprašku. Divočák na cestu opravdu spadl z příkrého srázu nad ní. Tady jeho síly skončily. Byl to urostlý dospělý kanec. Překvapilo mě, že tělo ještě vůbec neneslo stopy po krkavčí hostině. Víčko levého oka bylo zavřené a neporušené. Krkavcovití ptáci velmi často vyklovou oči své oběti a to bez ohledu na to, zda byly otevřené, či zavřené. Je to jakási jejich kontrola stavu a možná i obraný moment, kdyby se poraněné zvíře ještě na chvíli pod vlivem bolesti probralo a z posledních sil zaútočilo. Zastavil jsem se asi šest metrů nad kancem a prohlížel jsem si místo dopadu těla i tělo samotné. Neviděl jsem žádnou krev, ani jiné přímé poranění těla. To se může stát, když kulka proletí tělem při běhu. Kůže je napnutá a rána po vstřelu se po jejím návratu do běžné polohy zase překryje. Krvácení pak zůstává v těle.
Z této pozice byly dobře viditelné kly kance. Svítily slonovinou z pod povadlých pysků. Právě tyhle zbraně dělají z divočáků opravdu nebezpečnou zvěř. Ne v klidu, ale v ohrožení. Divočák vlastně nemá krk. Hlava a rypák přechází přímo do mohutné hory svalů, které tak dovedou udělit zbraním ohromnou rychlost a drtivou sílu. Několikrát jsem v tuhých mrazech viděl veliké kameny vyryté divočákem ze zmrzlé země. Obvykle jsou pod nimi hnízda hlodavců i se zimními zásobami potravy. Já vyrytým přimrzlým kamenem na povrchu přitom ani nepohnul.
Jsou to neohrožení rytíři, jak se jim dříve říkalo a svůj život dovedou tvrdě bránit. Divočáky mám od dětství rád a mnoho let je pozoruju a fotím. I proto jsem nad zmařeným životem chvíli v myšlenkách postál. Bylo to dobře. Pohnul se malinko zadní běh nebo se mi to jen zdálo? Soustředil jsem svůj již ne příliš orlí zrak na hrudník kance a...
s úlekem zjistil, že se pomalu zvedá. Rychle jsem se otočil k ústupu a rozběhl jsem se s batohem i pytlem krmení zpět. Přes rameno jsem zahlédl, jak se kanec postavil a vyrazil za mnou. Za běžných okolností kanci neutečete. Zvláště ze šesti metrů. Jeho zrychlení v porovnání s lidským je nesouměřitelné. Zahlédl jsem však jeho handicap. Byl jím přestřelený přední běh. Mohutný hrudník se na jeho pomoc nemohl spolehnout a tak kanec po pár poskocích opět upadl, ale hned se zase sbíral k dalšímu výpadu. Pro jistotu jsem běh namířil k okraji cesty, kde svah spadal strmě přes hromady polámaných větví prudce dolů. Tady by takto poraněný divočák neměl šanci mě dohonit. Na okraji cesty jsem se opět ohlédl a viděl jak kanec opět upadl a zůstal ležet. Zranění zjevně nebylo ''jen" přestřelený běh. Lovecké kulky mají speciální konstrukci pro maximální ublížení a rychlou smrt. Vojenská munice má jinou konstrukci i účel. Ta má "jen" vyřadit z boje a dát šanci na vyléčení - čistý průstřel. To lovecká kulka obvykle neudělá. Po nárazu na cíl se kulka roztříští na olověné a mosazné střepiny a ocelové jádro si razí cestu dál. Vzniklá poranění jsou tak vícečetná a dopad na organismus fatální. Právě nějaká taková střepina prošla jistě i do hrudního koše a způsobila vážnější zranění, kterému kanec nakonec podlehne... Útok trval jen pár desítek vteřin a zjevně kance zcela vyčerpal. Právě takový útok však mohl dopadnout velmi zle, pokud bych byl v jeho dosahu. Vše laicky vypadalo jen jako nalezení mrtvého divočáka. Naštěstí mě varovalo několik drobností a nepřistoupil jsem k tělu přímo. V lepším případě bych ležel v nemocnici, ale rozhodně bych tu nyní nepsal tento článek.
Ještě chvíli jsem z povzdáli nebožáka sledoval a dumal, co podniknout. Bylo mi ho líto, ale nemohl jsem nijak pomoci. Zvažoval jsem ještě možnost zavolat přítele a zařídit zkrácení utrpení kance příjezdem lovce. Přítel byl mimo dosah a tak jsem nakonec se smíšenými pocity nechal kance jeho osudu. Určitě to ocení další krkavci, dravci i lišky, které již o blížící se hostině čekající krkavci vyrozuměli.
Chtělo by se říct "Jo, příroda je krutá". Tohle ovšem příroda nebyla. Byl to člověk, který způsobil dlouhé trápení kance svou špatnou ránou a nezodpovědností v dohledání zvěře. Potažmo mohl kanec ohrozit neznalého turistu, či rodinu s dětmi. Pes by dopadl také asi velmi špatně.
Někdy mám pocit, že podobné situace přitahuju. Pro ilustraci přidám ještě několik starších zážitků podobného scénáře.
Jelení říje byla pro mé fotografické aktivity dlouho hlavní a nepřekonatelnou radostí, které jsem věnoval maximum volného času. Tedy až do doby, kdy jsem začal fotit medvědy. Jejich sezóna je ale především v první polovině roku a volného času je stále stejně. Musel jsem priority přehodnotit. Ze začátku jsem hledal možnosti hlavně v Nízkém Jeseníku a v okolí současné Slezské Harty. Tehdy ještě nic nenasvědčovalo, že tu někdy místo lesů a luk bude velká vodní nádrž. Později, po odchodu sovětských vojsk jsem začal objevovat periferie vojenských lesů. Tady byla jelení populace na velmi dobré úrovni a navíc jsou tyto lesy mnohem blíže mému bydlišti. Okraje vojenských lesů byly tehdy málo frekventované jak lovci, tak i turisty. Stály zde staré trempské osady a bylo tak i kde přespat nebo se schovat za nepřízně počasí. Později byly tyto osady do jedné strženy, stály tu roky nelegálně. Vzniklou potíž jsem tehdy vyřešil maskovaným stanem. Perfektně zamaskovaný stan stál na různých vhodných místech několik let a já je stavěl vždy hned na začátku říje. Stan byl vybavený na přespání, byla tu zásoba vody a nějaké konzervy i něco prádla na převlečení. Raní rosy dovedou promočit pomalu i neopren. Najít vhodné místo na postavení stanu nebylo jednoduché. Bylo nutné najít místa, kde nerostou houby a odkud nepronikne na žádnou frekventovanější cestu světlo, při nutném osvětlení stanu, třeba při vaření. Pokud byl houbový rok a houby "rostly i z asfaltu", musel jsem okolí základny dokonale od hříbků vyčistit, aby nikoho nenapadlo do houštiny vstoupit. Obvykle jsem vyhledával mokřiny s vrbovými neprostupnými keři, kde jednak houby moc nerostou a není tu ani jednoduchý pohyb.
Jeden rok byl enormně mokrý podzim. Vydatné srážky nasytily zem a voda stála v každé prohlubni. Často i velice zákeřně a obzvláště pohyb za tmy byl velmi náročný. Pokud to jen trošku jde, chodím beze světla a nanejvýš občas baterkou bliknu. Třeba, když už mám vodu po kotníky. Postavil jsem si tehdy stan na malém ostrůvku v mokřině. Jen přístupová pěšinka hustými keři nebyla pod vodou.
Rád jsem chodil k základně hodně pozdě v noci často okolo půlnoci. Bylo to dobré řešení hned ze dvou důvodů. Jednak mě s těžkým batohem nemohl nikdo vidět a vydedukovat mou základnu, jednak v tuto dobu běží říje na plné obrátky a je tak dobře slyšet, kde je jaký jelen a kam se říjná tlupa posouvá. Před svítáním jsem tak měl vždy čerstvé informace o situaci a mohl se dobře rozhodnout, kam vyrazit. Pokud to čas dovolil, přicházel jsem kolem půlnoci ještě v pátek a odcházel po setmění v neděli. Když jsem se blížil v páteční temné noci k základně, na okraji nedaleké smrkové houštiny se ozval velmi zlostný divočák. Obvykle jen zafuní nebo odfrkne, spíše pro formu a ujasnění, že tu právě je a nic dalšího se neděje. V noci zvěř nijak dramaticky přítomnost člověka neřeší a obvykle neprchá. Někdy jen kousek odskočí a po odchodu člověka pokračuje ve své aktivitě. Musel jsem kolem smrčí projít v těsné blízkosti a divočáka to zjevně rozčílilo. Ani vlídné slovo nic nezmohlo, zle mrčícího divočáka jsem slyšel ještě chvíli po jeho minutí. To obvykle nedělají.
Ve stanu čekal spacák, čaj z termosky a suché oblečení mi vytvořilo nádhernou pohodu, dokreslenou několikahlasým koncertem nedalekého říjiště, na kterém jsem, ještě před rozedněním, čekal na svou příležitost. V tomto článku nejde o jeleny a tak zážitky z říje přeskočím. Po setmění jsem se opět nasoukal do stanu. Bylo syrovo a nadcházející úplněk dělal do temně modré oblohy díru, kterou unikaly poslední záchvěvy tepla. Do rána bude mráz a jinovatka. Uvařil jsem si čaj do termosky a slepičí vývar mi dodal energii i teplotu pro dlouhou noc. V tomto ročním období už soumrak přichází brzo a svítání pozdě. Čas mezi tím je třeba proležet ve stanu a je dobré být v tepelné pohodě. Léta strávená na horách mě naučila do spacáku lézt téměř nahý. Pokožka tak lépe dýchá a zároveň ji nic nestahuje, čímž je lépe prokrvována. Právě jsem zatáhl zip spacáku, spokojeně se natáhl a zaposlouchal se do vzdáleného koncertu jelenů, když jsem zaslechl zapraskání někde za stanem a po chvíli mrazivé zamrčení. Nějaký divočák si to namířil přes "mou" mokřinku a navětřil, že je obsazeno. Divočáci jsou rozumní a plaší tvorové a nestojí o konflikt s obecně nebezpečnou lidskou populací. Ležel jsem klidně, v pohodlí spacího pytle, hřála mě horká polévka a po těle se rozlévala vlna tepla a pohody. Další zapraskání, a to ještě blíže ke stanu, mi pocit pohody začalo narušovat. No, je třeba dát najevo svou přítomnost. "Ahoj vepříku, tady už někdo spí, tak prosím pokračuj jinam". Očekával jsem odfrknutí a urychlený odchod, se vzdalujícími se zvuky. Nic takového nenastalo. Ozvalo se jen ošklivé zamrčení a několikeré odfrknutí. Začal jsem brát konkurenci na tento ostrov vážně. Vysoukal jsem se ze spacáku. Ve stanu a ještě ve spacím pytli by bylo těžké se nějak bránit. Musel jsem i já dát najevo rozhodnost a neochotu se o suchý plácek podělit.
Rozepjal jsem zip stanu a posvítil baterkou do pravděpodobného směru. "Marš potvoro!" byla má odpověď na jeho impertinenci. Ostré světlo baterky se odrazilo od tisíce plošek vlhkého vrbového listí a oslnilo mé oči. Za hradbou větviček však zůstala neprostupná tma. Žádný pohyb ani zvuk. Před otevřený stan jsem na plný výkon zapálil plynový vařič a lehl si na spacák. Tohle by mělo každého normálního kance odradit. Tedy snad. Neodradilo! Po chvíli zapraskaly větvičky kousek vedle od posledního lokalizovaného směru, ale blíže ke stanu. Vzdálenost byla jistě kolem deseti metrů. Hned poté se ozval hrozivý zvuk klektání. Je to zvuk, kterým kanec v ohrožení dává najevo poslední varování před útokem. Tento nepříjemný zvuk generují jeho zbraně, tedy dva páry silných zubů. Jedny jsou dlouhé a ostré jako nůž a ne náhodou se jmenují páráky. Druhé jim jdou naproti, jsou kratší a silné. Oba protilehlé páry zapadají do sebe a neustále se obrušují. Jde opravdu o nebezpečnou zbraň a klektáním - klepáním páráků a klektáků dávají kanci najevo připravenost je použít. Tady přestalo jít o legraci. Vysoukal jsem se celý ze stanu, jen tak, v negližé a naboso, baterkou marně pročesával okolí a rozhlížel se po nejbližším kmeni. Proti obloze, v jasném měsíčním světle, jsem viděl nejbližší siluetu stromu. Byla to stará bříza, ale byla dosti daleko, co horšího, právě ve směru odkud se před chvilinkou ozývalo klektání. Jinde v dosahu nic, jen vrbové spletité houští a mokřiny. S touto alternativou jsem opravdu nepočítal. Je třeba začít bojovat. Větší nůž mám léta na podobných akcích s sebou, kdysi nás s dcerou a ženou v nořním lese zachránil od útoku dvou zdivočelých psů. Dále pak větší břidlicový kámen. Ten jsem si našel nedaleko, jako stabilní základnu pod vařič, pro jistější vaření ve stanu. Spolu s dvěma plechovkami piva je to celý můj obranný arzenál vhodný k obraně. První plechovka proletěla roštím a s šplouchnutím dopadla měkce do mokřiny. Opět klektání jako odpověď, ale to mi dalo docela přesný směr a polohu kance. Druhou plechovku jsem mrštil vší silou a plechovka se po nárazu o pevnější větev prorazila a pivo explodovalo, jako malá bomba. Hned na to letěl kámen, který hlučně demoloval keře a zvednul vlnu vodní tříště po dopadu do mokřiny. Nyní už zbýval jen nůž. Ten nehodím, je to už poslední chabá možnost obrany. Opravdu poslední možnost obrany jsem měl promyšlenou ve zlomku sekundy. V nejhorším případě oslním kance baterkou mimo osu mého těla a vběhnu za stan. Pro perfektní zamaskování základny mám vždy kolem stanu ještě originální vojenskou maskovací síť. Je jednak velice pevná a jednak se do ní dá lehce zamotat. Dvojité plátno stanu vyztužené dvojí stěnou maskovací sítě je poslední možnost. Musím kance nalákat do této pasti a pak odsud rychle zmizet přes mokřinu směrem k záchranné bříze, než se vymotá. Vcelku nahý, ale živý.
Hluk dopadu kamene a šelest vodní tříště jako by se prodlužovaly. Po chvíli jsem pochopil, že jde o šplouchání vody pod tělem divočáka, který se konečně začal pomalu vzdalovat mokřinou. Stále vydával zlé zvuky, ale situace už byla velmi nadějná. Za dalších několik minut jsem už věřil v definitivní konec této anabáze. S tímto pocitem mě ovšem zcela zaplavila vlna zimy, kterou jsem do té doby vůbec nevnímal. Zároveň dorazila vlna adrenalinu, která mě rozetřásla víc, než reálná zima. Vklouzl jsem do spacáku a po několika šálcích ještě vřelého čaje z termosky přehrával svůj prožitek až do usnutí. Další atak už nepřišel. Nedaleké zuřivé troubení jelenů mi znělo jako rajská hudba i ukolébavka zároveň.
Až později, při další snaze nějak pochopit a vysvětlit si nečekané chování kance, se mi kameny mozaiky začaly skládat na správná místa. Vždycky jsem totiž tvrdil, že se z divočáky dá domluvit a tento první neúspěch mé teorie mi nešel z hlavy. Navíc, mohl dopadnout docela zle. Vysvětlení bylo ovšem docela prozaické. Normální divočák je totiž především zdravý divočák. A tady je řešení. Jelení říje je období lovu a spousta lovců nevynechá možnost vystřelit na divočáka. Když jsem v páteční noci procházel kolem smrkové houštiny s nerudným kancem, byl to tentýž, co mi chtěl pokazit kladný vztah k této zvěři. Pohyboval se houštinou také jen velmi pomalu a byl značně agresivní. Obě místa jsou od sebe vzdálená jen asi dvě sta metrů a kanec vědomě směřoval do hustých mokřin, kde jednak mohl srazit horečku a jednak tam obvykle umí najít i hojivé byliny a bahno pro svou léčbu. Divočáci jsou neuvěřitelně tvrdá zvěř a dovedou přežít i vážná zranění. V tomto duchu je to výhoda. Nevýhodou je nekonečné trápení, když zranění je nad jejich síly a milosrdná smrt nepřichází. Kanec se tedy, zjevně na pokraji svých sil, doplazil do míst, kde předpokládal svou šanci na klid a léčbu a já mu stál v cestě. Za těchto podmínek jeho chování velmi chápu a je mi líto, že jsem mu nechtě prodloužil trápení. Snad si zdraví nakonec zachránil, nikde v blízkém okolí se do konce říje neobjevilo hejno krkavců, kteří uhynulou zvěř nepřehlédnou.
Jelení říje v nedalekých kopcích obvykle končí v první dekádě října. Poslední víkend tohoto období jsem ještě zkoušel štěstí. Jeleni už troubili jen za tmy, která v říjnu již přichází po osmnácté hodině. Přesouval jsem se otevřenou krajinou ke vzdálené mokřině, kde se obvykle ještě jeleni zdržují. Nekosené travnaté loučky s nepřehlednými keři vrbin a ostružin vytvářejí mnoho přirozených úkrytů pro veškerou zvěř. Večerní sluníčko ještě příjemně prohřívalo jižní svah. U nedalekého keře se najednou ozvalo ostré odfrknutí a zafučení. Divočák nebo tlupa nebyla dál jak dvacet metrů, někde pod keřem šípku. Chvíli jsem stál a čekal, co se bude dít. Po chvíli se zafučení opakovalo o něco blíže, z vysoké trávy přede mnou. Jižní vánek stoupal osluněnou loukou přímo ke křovinám a tedy přímo do nozder zvěře. Zvednul jsem objektiv s fotoaparátem a pomalu šel vstříc místu, odkud se zvuk ozval. Nic se nepohnulo, ale zvuk se opakoval s menším důrazem. Původce byl velmi blízko, jen něco málo přes deset metrů. Zůstal jsem stát a snažil se proniknout zrakem sít travin a větviček. Mezi stébly podzimních suchých trav a bylin jsem objevil upřený pohled divočáka. Stál klidně a tak jsem vyfotil několik snímků. Naše setkání mě potěšilo a vyzařoval jsem klid. Jsem přesvědčený, že to bachyně uměla zpracovat. Občas nejistě zavrtěla dlouhým pírkem - ocasem, podobně jako pes, když nechce vypadat zle, ale není si jistý s kým má tu čest. Jak je mým dlouholetým zvykem tiše jsem ji pozdravil klidným hlasem. Ani se nehnula, zato z pod keře se najednou zvednulo odrostlé sele a pomalu přistoupilo k boku matky. Kupodivu bylo samo, žádný další potomek tu již nebyl. Sele se ve vysoké trávě ztrácelo. Chvíli jsme takto stáli a hleděli na sebe navzájem. Sele se podívalo na bachyni a ta pootočila hlavu k němu. Cítil jsem i její klid a jako by mladému sdělovala "klid, tohle není nebezpečí". Vzájemný tok informací mezi námi, bez jediného zvuku, nerušeně probíhal. Sele se otočilo a vrátilo se pod keř, na sluncem vyhřátou mez. Bachyně zůstala stát a klidně mě pozorovala. Tiše jsem jí poděkoval za zážitek a odcházel pryč. Ještě jsem zahlédl, jak hřbet bachyně směřuje pod keř. Siesta může pokračovat. Střetl se tu člověk s divokou zvěří na pár metrů a nikoho to nevyděsilo, nikdo neutíkal a ještě v nás zůstal pocit klidu a jakéhosi souznění. Tohle byl můj nejsilnější zážitek z přímého kontaktu s černou zvěří. Škoda, že my, "páni tvorstva" nejsme obecně schopni ani nic podobného připustit, natož zažít.
Další zážitek s divočákem byl také na konci říje. Jelení říje končila jako obvykle v druhém říjnovém týdnu. V neděli, po docela slunečném víkendu jsem již dopoledne odstrojil a zabalil celou mou základnu, která tu stála více jak měsíc. Jsou to v podstatě dva plné batohy věcí a techniky, které jsem tu potřeboval. Velký transportní batoh o objemu 70 litrů a na něj křižmo za krkem ještě menší, fotografický batoh s integrovaným sedátkem o objemu 40l. Dále smotaná, ale objemná velká maskovací síť a pevný stativ. Rychlou chůzí je to převážně z kopce k odstavenému autu necelá hodinka. Dosti náročná hodinka. Ve spodní části údolí už jsem měl dvě třetiny cesty za sebou. Uprostřed široké cesty jsem zaregistroval zuřivý pohyb. Bylo to daleko a vypadalo to jako zápas. Jenže zápasil jen jeden tvor. Zápasil se sebou. Po pár dalších krocích už jsem rozeznal jasně jedno větší sele divočáka. Zmítalo se v prachu cesty. Když se mu podařilo postavit, hned zase spadlo na pravý bok. Zastavil jsem se nedaleko nad nešťastníkem u vyrovnané hromady dřeva a poslouchal, zda se z okraje houštiny u cesty neozve varování matky, bachyně. Pro jistotu jsem odložil svůj přetěžký náklad a opřel jej o skládku dříví. Bez dvojitého batohu jsem na okamžik měl pocit stavu bez tíže. Obloukem, vzdáleným od kraje smrčí, jsem došel až k seleti. V houští se nic neozvalo, ani nepohnulo. Sele se zoufale snažilo dostat z otevřeného prostoru cesty. Vytouženou houštinu mělo jen pár skoků před sebou. Byla však na míle daleko pro poraněné tělo. Pokud se mu zdařilo postavit na nohy upadlo vždy na pravý bok. Jak se situace opakovala, pomalu se otáčel v kruhu. Na zemi ani kapka krve a na těle nevypadalo nic poraněné nebo zhmožděné. I běhy byly neporaněné. Nedávalo mi to smysl. Sele bylo již dosti vyčerpané, zjevně tu bojovalo od ranních hodin, kdy tlupy divočáků zatahují do bukových houštin pod vrcholem kopce. Dřepl jsem si k seleti a snažil se utišit jeho zděšení z těsné blízkosti člověka. Položil jsem mu ruce na bok a klidně na něj mluvil. Po chvíli se mírně zklidnil a jen znaveně odfukoval. Zdálo se, že čerpá mou energii a že tento stav i chápe. Opět se ale vyděsil, když jsem se ho po chvíli pokusil postavit na nohy a stabilizovat ho v této poloze. Ihned se mi vytrhl a po dvou krocích opět spadl na pravý bok. Něco tu nehrálo, jen já nevěděl co. Ještě dva pokusy dopadly stejně. Pochopil jsem marnost těchto snah a vymyslel jiné řešení. Zvednul jsem asi dvacetikilové sele. Bylo dobře živené a pevné, plné svalů. Odnesl jsem ho k potůčku, který tu nedaleko protéká džunglí devětsilových lopuchů. Položil jsem ho rypákem do mělké vody a sele vděčně pilo. Pak jsem ho povytáhl zpět, jen na kraj vody, a nechal ho pod krytem lopuchových listů bojovat jeho boj. Kaneček se v zeleném šeru lopuchů cítil bezpečněji a velmi se zklidnil. Musel být značně vyčerpaný. Nemrhal tak drahocennými silami na snahu uniknout z otevřeného prostranství cesty. Víc jsem udělat nemohl. Ani jsem vlastně nevěděl, co je příčinou jeho potíží. Se smutným pocitem jsem nasadil opět batohy a divočáka opustil. Dal jsem mu šanci. Pokud se v chládku a klidu probere z traumatu, má šanci se k tlupě časem připojit. Divočáky jsem si oblíbil pro jejich vlastnosti už v dětství a pohled na trpící zvíře mě vždycky zasáhne. Docela mi to sebralo radost z jinak pěkných prožitků jelení říje.
Za týden jsem podzimním údolím stoupal opět, to už jen nalehko na jednodenní focení. Samozřejmě jsem zašel do lopuší zjistit, jak kaneček dopadl. Zůstal na místě, kde jsem ho položil. Jeho neviditelné zranění vyhrálo. Okolní půda nebyla poznamenána dalším zápasem o život. Sele tu v klidu zeleného šera a konejšivého zvuku potůčku dožilo. Alespoň jsem mu pro poslední chvíle života pomohl z beznaděje otevřené cesty, kterou ani s vypětím posledních sil nemohl opustit...
Později jsem konzultoval stav i symptomy kanečka s veterinářem a ten se podle informací domníval, že muselo jít o poranění hlavy při nárazu auta na v celku nedaleké silnici. Pokud auto jen kanečka odhodilo, nemusel mít nic zlomeného ani zjevně poškozeného. Jak už tu několikrát padlo, divočáci jsou opravdu velmi tvrdá zvěř. Zjevně se v důsledku prudkého nárazu na hlavu začal vytvářet otok mozku a kaneček následoval tlupu v šoku, dokud to jeho rovnovážné ústrojí zvládalo. Pak upadl a již nebyl sto s rovnováhou pracovat. Později zřejmě došlo vlivem otoku k selhání životních funkcí.
Kanečka jsem odtáhl od vody a nechal les aby nakrmil své hladové.
Na Měděném vrchu bývala nádherná režijní honitba. Byla poněkud přezvěřená hlavně mufloní zvěří. O zvěř tu bylo i intenzivně staráno. Spousta velkých krmných zařízení tu v chudém období zimy bohatě krmila početná stáda zvěře. Byly tu i odchytová zařízení na muflony a nebylo těžké muflony v lesích najít. Byla to po srnčí zvěři má druhá zvěř, kterou jsem se snažil poznat a fotit. Až později jsem začal s divočáky a jeleny. Mufloní zvěř tu byla opravdu přemnožená a právě z tohoto důvodu byla šance pozorovat i fotit značná. Jednou na jaře jsem v mléčném ječmeni napočítal přes dvě stovky kusů, kteří sem chodily pravidelně. Ječmen mohli zemědělci odepsat.
Mladí mufloni jsou velmi neposedná a hravá stvoření. Pořád poskakují a dovedou překvapivě vysoko vyskočit. Tato zvěř je původem z Korsiky a jde o horskou ovci. Dospělí jedinci dovedou lézt po skalách a viděl jsem v zimě při úprku tlupy po skalnatém srázu skok dvou silných beranů z vysokého balvanu, který jsem považoval za sebevražedný. Zvládli ho oba s naprostým přehledem.
Jedno z krmných zařízení bylo právě muflony hodně oblíbené. Většina zdejších krmelců byla postavena podle stejného plánu. Pod stříškou malá půdička pro pytle krmení a medicinálního lizu, pod zastřešením pak prosté jesle často až k zemi, plné sena. Jednou v zimě jsem se vracel z fotografického lovu kolem mufloního krmelce. Bylo skoro poledne a mufloní zvěř u krmelce už nebyla. Zato jsem z dálky zahlédl velkého lišáka, jak se krade ke krmelci. Nedal jsem pozor na cestu a na zmrzlé cestě jsem podklouzl. Hluk mého pohybu lišku varoval a ta, očividně nerada, změnila směr a zmizela pod cestou. Když jsem míjel opuštěný krmelec jako by mě k němu něco přitahovalo. Popošel jsem blíž a všiml si za jeslemi, které zde dosahují až na zem, že tu stojí mladý muflonek. Letošní beránek s malými čertími růžky. Mufloni mají krásné velké oči. Beránek stál nějak divně. Stál ke mě bokem a hleděl na mě upřeně svým nádherným pohledem. Pomalu jsem zvedl fotopušku, kterou jsem tehdy fotil a udělal snímek. Pak ještě jeden. Přišlo mi divné, že mládě neprchá. Když jsem se pohnul ve snaze udělat lepší snímek, začal zoufale hrabat předními končetinami před sebou ve snaze uprchnout, ale bez jakéhokoli pohybu v před. Pak jsem to teprve pochopil. Hravý beránek se protáhl mezerou v boku jeslí do prostoru se senem. Když tlupa odcházela, nenašel zprávnou cestu a asi zpanikařil. pokoušel se dostat mezi šprušlemi jeslí. Ne všechny jsou rovné a ne všechny jsou rovnoběžně přibité. Proskočil tedy přední částí těla zrovna v místě, kde se mezera mezi šprušlemi směrem nahoru rozšiřovala. Tělo se svezlo mezerou dolů, kde se štěrbina zužovala do "V" a zúženi nepustilo jeho pánev. Stál tak přední částí těla mimo jesle na pevné zemi, ale od slabin byl sevřený v jeslích jako v pasti. Vyhrabaný půlkruh před tělíčkem jasně hovořil o jeho snaze se vysvobodit. Taky jsem pochopil, co měl lišák za lubem. Zdržet se o pár minut, beránek už byl jen liščí oběd .
Jak ovšem beránka vysvobodit, když kolem kope a tříská růžky jako smyslu zbavený? Nezbylo než jej podebrat mezi předními běhy a zvednout alespoň metr, kde se šprušle začaly rozšiřovat a vzniklá mezera dávala šanci na vysvobození. To vše přes vášnivý odpor mrňouse. První pokus se nezdařil a rameno dostalo prudký zásah malým růžkem. Nechtěl bych zažít náraz dospělého berana. Chvíli jsem na beránka tiše mluvil a nechal ruce v klidu na jeho těle. Ať už zklidnění přišlo od větší důvěry, získané touto terapií, nebo jen vyčerpáním mláděte, stalo se. Zabral jsem z plna sil a vyzvedl tělo do rozšíření. Ve značném záklonu jsem beránka vytáhl a spadl s ním do sněhové peřiny. Chvíle zasloužené pohody v náručí s mládětem se ovšem nekonala. Hned jak jsme dopadli, pochopil muflonek, že je volný a je čas utíkat. S překvapivou silou se mi odrazil od žaludku a mizel směrem k nejbližší houštině. "Pěkné poděkování spratku neposedný nevděčný". Proběhlo mi hlavou. Posbíral jsem se, i své odložené vybavení, oprášil sníh z hubertusu, který mi zachránil vnitřnosti a vyrazil směrem domů. Po pár desítkách metů vidím muflonka, jak vyběhl ze smrčiny a běží mi naproti. Proběhl kolem a já zahlédl jeho krásné tmavé oči. To bylo ono očekávané poděkování za záchranu života, snad kombinované s omluvou za nakopnutý žaludek. Krásné! Beránek si radostně vyhodil a nabral směr do vzdálenějšího smrčí, kam asi celá tlupa opravdu zatáhla.