Michal Tuška: fotograf volné přírody
Laň průvodkyně.
Několik posledních roků jsem jelení říje zanedbával, medvědí aktivity měly přednost. Obvykle jsem "na jelenech" absolvoval několik nepřipravených pokusů a výsledky přípravě odpovídaly. Někdy k úspěchu stačí i prosté štěstí, ale to běhalo někde jinde Pár posledních dnů nabídlo dobré počasí a o víkendu jsem zažil pěkné momenty s jeleny. Jen o vlásek mi unikla životní možnost fotit silné jeleny v zápase o několik posledních říjných laní. Do dalšího víkendu je daleko a změna počasí může na sklonku říje už většinu jeleních aktivit na říjišti ukončit. Proto jsem nezaváhal a při mírném vyjasnění a ochlazení vyrazil ihned po práci do nedalekých kopců. Cíl byl jasný - poslední objevená lokalita dávala slušnou naději a také malou pravděpodobnost střetu se všudypřítomnými lovci. Tři jeleni mi tu v neděli nabídli slušnou promenádu, bohužel až na samé hranici světla.
Lesní cesta, po které jezdím a mám k tomu i patřičné povolení, někdy zahrazuje závora. Nepamatuji, kdy byla zavřená. Dnes ale byla. Dojet na stejné místo se sice dá i druhou stranou, ale objížďka je dlouhá skoro 50 km.
Po chvíli neradostného hodnocení situace jsem si řekl, že zkusím najít nějakou cestu, která zamčený úsek obchází údolím. Vím, že taková možnost je, ale cest je tu spousta. Vybral jsem první nadějnou a z počátku jsem jel jistě správně. Pak se mi nechtělo odbočit do údolí a docela pěkná cesta mě lákavě vedla kamsi k vrcholku zalesněného kopce. Začal jsem si uvědomovat, že něco chce, abych jel právě sem. Ten pocit už dobře znám. Napřed závora, pak tato lákavá cesta mě přivedla na vekou točnu, ze které už žádná pořádná cesta dále nevedla. Pokračovaly tu jen dvě pěkné, ale úzké lesní cesty. Jedna stoupala hustým mlázím k nedalekému vrcholku kopce a druhá klesala vpravo někam do vyššího lesa. Zastavil jsem auto tak, aby nebylo z dálky vidět a také nebylo v přímé linii příjezdové cesty. Lovci rádi střílejí zvěř při přechodu cesty a auto v dáli by mohlo být nechtěným terčem. Nebyl jsem si jistý, jestli se nevrátím k hledání cesty dle původního plánu, ale něco mě lákalo tuhle novou a neznámou část újedu více prozkoumat. Nikde žádné auto ani posed, tím můj zájem citelně narostl. Z auta jsem vystoupil jen nalehko, nic z výbavy, ani fotoaparát s velkým objektivem jsem si nevzal. Už když jsem zamykal auto, něco mi říkalo, že opět doplatím na to, že výbavu neberu. To funguje vcelku stoprocentně. S výbavou můžu chodit celý den a nic nevidím, ale bez této nemalé zátěže jako by se mi příroda vysmívala - vždy mi hned něco k focení nabídne, abych si pak mohl opět vyčítat tuto diletantskou chybu. Staré heslo hlásá: " Kdo je připraven, není zaskočen". O tom, že pokud jsem připraven nic neuvidím uvedené heslo mlčí.
Vyrazil jsem pěšky ke stoupající cestě, která procházela hned nad pláckem hustým bukovým náletem. Jen jsem ale vstoupil do zeleného loubí, zahlédl jsem nedaleko na cestě zrcátko mladé laně. 
Stála klidně a pásla se na přízemní vegetaci. Ihned jsem zastavil a hned si v duchu vynadal za odchod z auta bez foťáku. Prostě jako vždy! Zdálo se, že vítr jde cestou k lani a přišlo mi zvláštní, že hned neutekla. Pomalu jsem tedy vycouval z dohledu a běžel k autu. Vzal foťák, ale ostatní výbavu jsem opět nevzal. I tato chyba se mi za pár desítek minut vymstila. Když jsem se vrátil na okraj cesty, laň už tu nebyla. Jak jinak! Zase jen známé potrestání hloupé chyby. Houštiny na obou stranách cesty nedovolovaly pohled dovnitř, a tak jsem pomalu a tiše postupoval k vrcholku kopce, kde cesta světlinou přecházela do vysokého lesa. Laň najednou vystoupila z houští asi patnáct metrů přede mnou. Opět zcela klidně se podívala mým směrem. Měl jsem přes hlavu maskovací šál a nemohla mi tak vidět přímo do obličeje. Lidský obličej je pro zvěř něco děsného, hvězdy filmového plátna a modelky nevyjímaje. Pomalu jsem zvedl objektiv a cvakla spoušť. Také jsem zjistil, že pevné sklo je pro tento úkol nevhodné. Z laně jsem měl v hledáčku jen hlavu a část hřbetu. Víc tam nevešlo. Zrovna na dnešek jsem doma přehodil výhodnější Zoom 400mm za pevnou třístovku s telekonvertorem. Chybné rozhodnutí, nečekal jsem pohyb lesem, ale focení z dobrého místa.
Stále jsem nemohl pochopit, proč laň nejen že neprchá, ale chová se zcela klidně. Z huby ji visí trs nějaké zeleně a klidně ho přežvykuje. Co chvíli zvednu těžký teleobjektiv a udělám fotku. Jak by se hodil stativ?! Aby se mi laň vešla na políčko snímače, musím fotit na výšku. Laň přešla na opačnou stranu cesty a ohlédla se, jestli tu stále jsem. Dodal jsem si odvahu a pomalu vykročil za ní. I když o další příležitost přijdu, už pár dobrých fotek mám. Laň popocházela stoupající cestou, tu a tam si ukousla něco zeleně, ale vždy se pochvíli ohlédla, jestli stále jdu za ní. Když jsem se zastavil, zastavila se také. Pro uklidnění a dost možná že zcela naivně jsem občas ukousl nějaký lístek nebo se shýbl a hrabal v trsu trávy. Z jejího výrazu bych to spíše hodnotil myšlenkou: na co si to probůh hraješ? Přece nejsem tak hloupá, abych to zbaštila". Ale chápu o co se snažíš". Když jsem měl pocit této neverbální komunikace, zkusil jsem, co je schopná tolerovat. Umím vydávat různé přírodní zvuky a občas tím zaujmu pozornost foceného zvířete. Na lani to nenechalo žádné viditelné stopy zájmu. Promluvil jsem na ni tedy zcela lidsky, klidným hlasem jsem ji pozdravil. Opět žádná reakce, krom pohybu nastražených slechů. Popocházela po chvílích dále, ale o potravu přestal jevit zájem. Jediný zájem měla o to, jestli jdu za ní. Na vrcholu kopce jsou krásné staré stromy a z trhlin mraků prosvítalo zapadající slunce. Oba jsme na tuto poetickou scénu chvíli hleděli. Pak jsem měl pocit, jako by laň přes rameno pohodila hlavou - známé gesto"pojď už". Vždy kousek popošla a čekala jestli jdu.
Kolem cesty je několik travnatých ploch a různě vysokých mlází. Kdykoli mohla odskočit a zmizet. Naopak, svým klidným pohledem jako by mě vybízela k následování. Přímo hmatatelně jsem cítil její důvěru a rozhodl se pro další experiment. Pomalu jsem si sundal z hlavy maskovací šál a nechal ho spadnout na ramena. Zároveň jsem na ni promluvil konejšivým tónem - "Hodná holka, hodná" a šel blíž. Z fotek lze jednoduše zjistit naši vzdálenost. Ta se pohybovala nejčastěji kolem 17m, ale nejmenší zdokumentovaná je 13m. Byl jsem dvakrát i blíž, ale to jsem nefotil. Na snímku by byla jen hlava a já nechtěl nic pokazit. Za vrcholem kopce se cesta zatáčí a klesá. Jde okrajem hustého náletu a starého lesa. V dolní části ležel přes celou cestu ohromný kmen starého jasanu, kterého tu vyvrátila nedávná vichřice. Vytvářel přírodní překážku značného rozměru a cestu v podstatě uzavíral. Zvolnil jsem krok, aby laň neměla pocit ohrožení. Přišla až ke kmeni a já si nechal odstup na případný snímek skoku. Jinak by mi celá do snímku nevešla. Skok se nekonal. Laň se několikrát ohlédla, co budu dělat a proč jsem se zastavil. Pak pomalu vylezla na zvýšený pravý okraj cesty a pokračovala kolem spadlého stromu. Já vystoupil na silný kmen a fotil. V ten moment se z pod keře níž vyřítil jelen a prchal ze svahu do doliny. Jeleního trusu bylo jako nastláno a pochopil jsem, že mě laň vede do jejich království. Laň na zbrklý pohyb jelena nijak nereagovala a postupovala kolem uvadajících větví spadlého velikána k nízkým keřům na pravém svahu kopce. Chvíli jsem hleděl za jelenem a když jsem otočil zrak za mou průvodkyní, již jsem ji neviděl. Popošel jsem ještě kousek po cestě, která tu přestala klesat a prudce se vrstevnicí zatáčela vpravo. Nad cestou byly jen nízké náletové buky a mezi nimi klidně ležela moje laň. Pohlížela na mě shůry, jako by říkala: " tady má práce končí. Ukázala jsem ti náš domov. Běž opatrně dál, tady máš šanci něco vyfotit. Jsem ráda, že jsi mi rozuměl, i já věděla co tu hledáš a že pro nás nejsi žádné zlo". Nemohl jsem odtrhnout oči od jejího klidného pohledu. Zůstane mi v mysli napořád. 
Několikrát jsem jí z cesty zamával ve snaze ji ještě potlačit k další činnosti, ale její zpráva byla jasná. Dál musíš sám.
Po pár desítkách metrů se cesta začala zvedat a opět se točila doprava. Pochopil jsem, že se vrátím k autu druhou cestou, která od točny klesala dolů. Byla ještě šance dojít pro stativ a vybavení, ale tento plán rázně přerušilo silné krátké zatroubení jelena někde v houští nad cestou. Od cesty až pod houštinu se rozkládá malá oplocenka. Jelen troubil někde těsně nad ní. Tiše jsem se připlížil k rohovému sloupku oplocení a získal tak lepší oporu pro těžký teleobjektiv. Jelen se v houštině rychle přemísťoval, asi tam byla i nějaká laň. Po několikerém zatroubená se ozval jelen za mými zády. Někde za proužkem stromů vybíhajících do travnaté louky. Toto troubení sice nemělo srovnatelnou sílu, ale nebyl to mladý jelen. Vrátil jsem se na cestu a za zlatými klasy vysokých lesních travin jsem se přikrčený přemístil na okraj lesního výběžku. Ve žlábku uprostřed loučky stáli tři jeleni. Dva mladí se postrkovali parohy a docela silný jelen stál vedle nich a sledoval jejich půtky. Rychle jsem se přikrčil a přehodil přes hlavu maskovací šál. Když jsem se opět objevil nad klasy trav, mladík koukal přímo na mě. Vydržel jsem bez pohybu a druhý mladík si opět vyžádal jeho pozornost drobným postrčením. Silný jelen měl stále sklopenou hlavu a živil se travou. Po chvíli jsem slyšel rychlé kroky v houštině za cestou a krátké hluboké odbrknutí hlavního jelena. Rychle jsem opustil nechráněné místo na okraji louky a schoval jsem se v okraji houštiny, kterou právě procházel starý jelen. Tomu pohyb u cesty neunikl a za zády se ozvalo zlé zatroubení. Naštěstí to nebyl signál zrazení člověkem. I tak se v dolíku louky rychle vztyčily tři parohaté hlavy jelenů, kteří s obavou poslouchali signály hlavního jelena. Ten se ale stejně jako já vyhnul dalším pohybům i projevům a oba jsme čekali, co udělá druhý. Vítr jsem měl dobrý, klesal dolů cestou. Hlavní jelen se ozval po chvíli, ale o kus jinde, než jsem ho čekal. To ale mělo za následek rychlý ústup všech jelenů z loučky. Všichni odběhli do hustého okraje lesa naproti nad loučku. Já udělal několik fotek jejich odchodu a v podřepu mizel z dosahu jelena. Cesta stoupala kousek výše lesem a po chvíli jsem dorazil k autu. Rychle jsem vzal stativ a batoh a vyrazil znovu cestou, kterou mi ukázala laň průvodkyně. Až pod spadlý kmen jsem nezaregistroval žádný pohyb zvěře, jako by tu najednou žádná nebyla. U kmene jsem chvíli postál a poslouchal, co mi les poví. Kousek za zatáčkou už se cesta zvedá zpět a pohyb jelenů kolem loučky jistě ještě neustal. Vítr už teče s kopce a místo je tak ideální pro perfektní fotku, třeba i hlavního jelena. Občas se krátce ozval opět od oplocenky a je jasné, že tu stále kraluje. Navíc mě nemůže navětřit.
Mé rozjímání nad touto neuvěřitelnou příležitostí ovšem jako blesk z čistého nebe přeruší rána z kulovnice a v zápětí druhá. Obě rány padly ze stejné zbraně někde nad místem, kde tři jeleni před dvaceti minutami opustili loučku. Mladý čtrnácterák je tedy zjevně po smrti. Oba slabší jeleni byli příliš lovecky nezajímaví oproti jejich vychovateli.
Nyní už nemá smysl pokračovat ve stoupání k loučce. Vše je zmařeno. Opět člověkem, ve vrcholné chvíli mé příležitosti. Nádhera dnešního prožitku opět nebude ukončena úspěchem, ale naopak smrtí krásného tvora.
Zavřená závora mě donutila hledat jinou cestu. Lákavá cesta k vrcholku mě odvedla od záměru dojet jinam. Neskutečná laň průvodkyně mě trpělivě veda čtyřicet minut k možnosti vyfotit a zdokumentovat silného jelena v posledních minutách jeho života. 
Věříte na náhody? Já ne.
Jen jaksi tuším, že všechno je nějak odněkud někým mistrně řízeno. Je mi jedno jak to je, ale uznávám tuto vyšší moc. Dělá někdy divné věci, jako třeba vrstvení právě uvedených, nečekaně navazující souvislosti. Snad pro své pobavení, snad aby se běžným řízením denního dění neunudila k smrti...