Michal Tuška: fotograf volné přírody
Dolina pod Stohem
K prvním nadějným možnostem vyfotit medvědy ve volné přírodě jsem se dostal dosti krkolomnou cestou. To hned ze dvou důvodů.
Ten první bylo nalezení kontaktu na znalou osobu. Trvalo mi dosti dlouho, než jsem našel člověka, který o šelmách na slovenských horách něco ví a také poví. Pomohl mi nakonec spolužák mé ženy, který se oženil v kubínské lokalitě. I když jako většina slovenských občanů se o medvědy mnoho nezajímal, nabídl ale nadějný kontakt. Tím byl pracovník národního parku Malá Fatra. Specializoval se na dravce, především orly, ale velmi se zajímal i o šelmy. Když jsem zjistil jeho adresu, bez váhání jsem ho jel navštívit. Shodou okolností u něj byl významný slovenský filmař, právě spolu dokončovali krásný dokument o přírodě a lidech Vysokých Tater. Na předpremiéru v jeho bytě jsem byl nakonec pozván a tady začala moje první reálná etapa mapování slovenských šelem. S tímto znalcem slovenské fauny jsem následně prožil několik slibných akcíKdyž člověk něco chce, musí také něco nabídnout. Má nabídka byla ve fyzické pomoci v terénu. Právě byla totiž akutně potřebná. Šlo o poměrně nebezpečnou práci na opravě a zpevnění visuté pozorovací plošiny v dolině Malé Fatry. Horolezecká průprava i vybavení mi tu byla velkou výhodou. Dolina pod Stohem pak byla mou častou cílovou lokalitou a naučil jsem se tu i díky radám Miloše základní návyky pro další roky s šelmami na Slovenských horách. Hned první rada mi zůstala v paměti dodnes a změnila můj mnohaletý přístup k pohybu v nočních lesích Slovenska. Doma v Česku jsem byl roky zvyklý se pohybovat lesem často kolem půlnoci, kdy zvěř nijak valně nevyplašíte. Obvykle si jen znechuceně odfrkne, že ani v noci nedají lidi pokoj, ale nic víc se neděje. Za svítání jsem pak již v klidu sedával na příhodném místě a zvěř jsem svým příchodem neplašil.
Při první akci, kdy jsme se dohodli na brigádě u terénní stanice ochrany přírody, nad kterou, vysoko na skalnatém hřbetu byla zmiňovaná pozorovací plošina, jsem si svou neznalostí oprávněnou výtku vykoledoval. Celý natěšený jsem vyrazil na Slovensko v pátek po práci a k chatě dorazil těsně před setměním. V úzké soutěsce tu nikde není signál pro telefonní dotaz, a tak jsme čekal, kdy Miloš dorazí. Po dvou hodinách jsem pochopil, že nedorazí. Nechal jsem mu vzkaz u zamčené chaty a vyrazil setmělou dolinou ke vzdálenému krmelci, o kterém jsem již věděl. Je to asi jen necelá hodinka chůze a v prostorném krmelci se na seně dá pohodlně spát. Navíc, za rozednění mám šanci něco v dolině a hlavně na nedaleké loučce za vodou i vyfotit. Dolina je místy úzká a prudce klesá. Bublající potok zde zcela přehlušuje noční ticho. Také vítr se večer po západu otočí a klesá po proudu toku. Při stoupání noční dolinou nemá zvěř nad chodcem šanci lidský pach ucítit ani pohyb člověka pro hluk vody uslyšet. Právě tento efekt v Česku rád využívám. Když jsem dorazil ke krmelci, zjistil jsem, že stativ jsem nechal v autě u chaty. Pro ranní focení za slabého světla je krajně potřebný. Nechal jsem batoh nedaleko krmelce a běžel zpět noční dolinou. Po další hodince jsem byl nalehko, jen se stativem, zpět. Po tomto úsilí jsem usnul, jen jsem se ve spacáku pohodlně uvelebil. Za svítání jsem se přesunul k potoku, kde jsem měl pěkný výhled na protilehlou svažitou loučku. Proud vody a sklon loučky zcela eliminoval lidský pach. Netrvalo dlouho a přešel ji slušný jelen, ale na dobrou fotku byl moc daleko. Později přeběhl i srnčí pár, který mě v dolině plné šelem tehdy překvapil. Dnes už vím, že tam běžně tato zvěř žije, jen umí s nebezpečím počítat a má své metody, jak se úspěšně nebezpečí vyhnout. Krásný den se ve východně položené dolině prosadil brzo a já pomalu sešel dolů k autu. Po chvíli dorazil i Miloš a já začal pomalu chápat, že slovenský přístup k dohodám má svá "špecifiká" v poněkud volnějším pojetí času. V daný okamžik řešit naši nedomluvu už nemělo žádný smysl a já byl rád, že se přece jen vše pohne kupředu.
Když jsem mu líčil svou dvojitou noční cestu ke krmelci, udělil mi Miloš první, výše avizovanou, zásadní radu, způsobem sobě vlastním. Zcela klidně pověděl: "Vieš, to tu nik něrobí". Tím bylo vše řečeno, vysvětleno a odbyto, ale já jsem za tuto lekci dodnes rád. Když totiž člověk stoupá odlehlou dolinou s medvědy v noci, kdy nic nevidí, pro hukot vody neslyší a rozhodně ani necítí, je vystavený reálnému střetu s medvědem, který za setmění rád přechází vodní toky. Jednak pro uhašení celodenní žízně, jednak pro spoustu živočichů a chutných rostlin, žijících v sepětí s vodou. Pokud se medvěd vyvalí z lopuší od potoka na přilehlou cestu právě v momentě, kdy jdete kolem, právem se cítí ohrožený a jedinou jeho racionální reakcí je pak útok. O jeho rychlosti není třeba pochybovat. 
Tady se dostávám k druhému, ale hlavnímu důvodu, proč jsem v úvodu psal o krkolomné cestě k prvnímu focení medvědů. Pozorovací plošina byla postavená před pár lety nedaleko skalnatého žebra, vysoko ve strmé stráni doliny. Její nosnou část tvořily dva silné jedlové kmeny. Ty nesly menší, obdélníkovou základnu z hranolů. Na již chatrné podlážce plošiny stálo torzo malého stanu, značně poškozeného tvrdými horskými povětrnostními podmínkami několika zim. Celá plošina se nacházela asi jedenáct metrů nad kořeny stromů, ale vzhledem k strmému svahu směrem k nedalekým skalkám nepůsobila zase přehnaně vysoko. Zato, pokud se člověk podíval po strmém svahu dolů, byla výška ohromující.
Miloš také vymyslel téměř nedobytný přístup na plošinu, to pro případ, že by ji tu přece jenom někdo objevil. Ležela sice zcela mimo běžné trasy lidí a nebyla prakticky téměř viditelná, přesto se pojistil proti nechtěnému nájemci. Na plošinu se nedalo dostat po hladkých a silných kmenech jedlí. Vymyslel jinou a mnohem adrenalinovější přístupovou cestu. Ve svahu nad plošinou našel menší buk, vysoký asi pět metrů. Přímo nad ním uvázal za starý kmen dvě lana. Jedno silnější a druhé, pro jištění, slabší. Oboje vedly šikmo dolů k plošině a končily na bližším kmeni jedle základny plošiny.
Představa, že si vezmete horolezecký úvaz, na karabinu zapnete malou kladku a po napjatém horolezeckém laně z kopce sjedete na plošinu vypadá reálně. I kdyby někdo měl na pochůzce Fatrou s sebou uvedené vybavení, nestačilo by to. Bylo třeba ještě velice silné vůle, kdy ke kýženým lanům musíte vylézt až do samé koruny mladého buku, kde síla větviček už je na hranici únosnosti hmotnosti dospělého muže a dosáhnout vysoko nad sebou na obě transportní lana. Tam založit jistící karabinu a následně na silnější lano kladku. To vše na špičkách, když pod vámi je nepříjemná hloubka strže a slabé bukové větvičky jsou jedinou iluzorní oporou proti pádu do této hlubiny. Opravdu mocný zážitek. Miloš je navíc o nějakých deset kilo lehčí než já a volil určitě pevnosti jen s ohledem na svou váhu. Vlastní jízda na plošinu už byl spíše příjemný zážitek, průvěs lan i rychlost sjezdu s dvojitým jištěním byla úlevou oproti nejištěnému šplhu po mladém buku nad roklí. 
Další úskalí bylo dostat potřebné vybavení a materiál na plošinu. To se dělo dalším lanem, na které byly pod plošinou postupně připevněny batohy a stavební díly. Ty se opět pomocí zmíněné horolezecké kladky musely "vyrumpálovat" na plošinu. Z uvedeného je jasné, že jen několikerá vynáška všeho potřebného strží pod plošinu a následné vytahání materiálu nahoru, byla fyzicky dosti náročná aktivita. Po dohotovení opravy jsem byl zcela grogy, ale nesmírně šťastný. Plošina byla jako nová, přes celou plošinu i stan nakonec přišla ještě nová maskovací síť. Z pod sítě byl perfektní rozhled, aniž by si musel člověk dávat větší pozor na každý svůj pohyb.
Ještě jednou jsem do doliny dojel opravit drobnosti, podruhé se ženou, a tak jsem mohl pod dohledem natrénovat nelehkou dopravu sebe i materiálu na plošinu. Příště už musím vše zvládnout sám. 
Nemohl jsem ani dospat, když jsem po čtrnácti dnech vyrážel o květnových svátcích na první pokus. Když jde člověk sám do akce, je všechno trochu jinak. Auto jsem nechal u chaty CHKO, závora do doliny byla naštěstí těsně nad ní. Nahodil jsem si na záda těžký batoh s fotovybavením, oblečením, spacákem, jídlem a vodou na tři dny. Do každé ruky vzal velkou tašku s krmením pro medvědy, namočenou kukuřicí a pár ryb z mrazáku. Příkrá stezka vedoucí pod plošinu je náročná i jen nalehko. S tímto vybavením opravdu zážitek. Navíc je potřeba sledovat nepřehledný terén, aby si člověk hned při nástupu medvěda nepopudil. Několik zálehů kolem stezky za spadlými kmeny starých buků tu jejich občasnou přítomnost jasně naznačuje. Po neskutečné dřině jsem vše dovlekl pod plošinu a z horního konce lanové dráhy nad plošinou zkontroloval neporušený stav základny. Kukuřici jsem roznesl po skalnatém hřebeni v úrovni pozorovatelny a batoh navázal na lano pod plošinou. Pak jsem se jen s horolezeckým vybavením vydal k nástupnímu buku. Tady bylo kritické místo, udělat chybu by mělo fatální následky. Navíc tu není signál a o můj stav by se asi někdo začal zajímat, až bych se po třech dnech někde na signálu mobilem neozval. Všechno jsem si pečlivě připravil a zkontroloval. Když jsem na vrcholku buku zacvakl jistící karabinu na horní lanko, spadl mi kámen ze srdce. Po zabydlení plošiny jsem se cítil jako v ráji a hned jsem v relativním pohodlí stanu fyzickým vyčerpáním usnul. Po probuzení ovšem byla radost pryč. Z jihu se valila teplá mlha a viditelnost by nestačila ani na fotku k nejbližším skalkám. Tak jsem tu promarnil první pokus, počasí mi nedopřálo zhola nic a zavětřený kuloár včas zradil všechnu zvěř dřív, než jsem ji mohl zpozorovat. I tak to byl nádherný a silný zážitek. Svou příležitost si vždy musím nejdříve pořádně zasloužit. Tak to prostě léta chodí...
Miloš byl zaneprázdněný novým projektem "Návrat rysů", který společně s kameramanem Hulíkem, právě rozbíhali. Po měsíci jsem tedy vyrazil na druhý pokus. Sbalil jsem jen nutné vybavení. Ve stanu byl nouzový slabý spacák a já doufal, že ho tam v pořádku najdu. Při troše smůly tam nemusel být ani stan. Horské bouřkové vichry mohly snadno servat obojí. Opět jsem absolvoval strastiplnou vynášku i adrenalinovou kladkovou cestu na plošinu. Tu dokonce dvakrát, protože se mi ze špatně zavřeného batohu, při vytahování na základnu, vysypala část výbavy. Musel jsem tedy z plošiny slanit a opět si vychutnat celou anabázi sjezdu na základnu. Tady jsem naštěstí shledal vše v pořádku, přibyla tu jen plná láhev slušného džinu, co by pozdravu od Miloše. Ideální doplněk pro příjemné zabydlení a zklidnění na tomto "orlím hnízdě". Počasí tentokrát vyšlo a vítr se choval předvídatelně. Před výstupem na plošinu jsem promyšleně rozhodil kukuřici na dobře viditelná místa a také přidal několik ryb. Nejsou v horách sivce běžné, ale jsou cítit do daleka. Tady jsem ale udělal, jak jsem později pochopil, základní chybu. Pro jistotu jsem si nechal ještě jednu rybu v silonovém sáčku pro další dny a vzal ji na plošinu. První večer nad mou pozicí prošli jeleni, ale na fotku už bylo příliš šero. Spoléhal jsem spíše na druhý večer a pak na další ráno, kdy už bude pach člověka ze země nepatrný a medvědi se po mém příchodu snad do strže zase vrátí. Druhý den za světla nic nepřišlo a po setmění jsem raději zalezl ve stanu do spacáku. Nemělo smysl se pohybovat za temné noci po plošině. Kdyby medvědi v noci přišli, nechtěl jsem je nijak vyplašit. Doufal jsem v další ráno. Před spaním jsem ještě vyhodil poslední rybu do protisvahu a nechal pod plošinu vykapat tekutinu z rozmražené návnady, která zbyla na dně sáčku. Několikrát jsem se za hluboké tmy probudil a poslouchal noční les. Nic nenasvědčovalo přítomnosti medvědů. To jsem ještě netušil, jak neslyšně se dovedou pohybovat. Před rozedněním jsem se tichounce vysoukal ze pohodlí stanu a nachystal stativ s fotoaparátem na okraj plošiny. 
Bukový starý les je plný spadaného listí a v teplém červnovém dni je listí vysušené i po ránu. Byl jsem tedy přesvědčený, že případný pohyb zvěře včas uslyším. Když už sluníčko vyšlo za kopcem, přišel medvěd. Já o něm ale nevěděl. Šel z vedlejší strže vrstevnicí k patě mé pozorovatelny. Když zcela neslyšně došel téměř až pod plošinu, nabral čerstvý pach člověka a bez zaváhání se vrhl dolů do strže. Z kostelního ticha se najednou ozval ohromný hluk. Medvěd prchající strží s sebou uvolňoval spoustu velkých i menších kamenů, které se začaly valit do doliny. Když jsem se probral z úleku a přemístil se na opačnou stranu plošiny, zahlédl jsem jen hnědý zadek medvěda mizícího skokem za skalnatou hranou dole v rokli.
Nešťastně jsem dumal, co bylo špatně a proč se má první šance scvrkla na zlomek vteřiny. Pomalu mi začaly docházet souvislosti a vznikly první zkušenosti. Předně, medvěd i v takto strmém kamenitém terénu, plném suchého listí, dokáže jít neslyšně. To bych dříve nikdy nevěřil. Zásadní chybu udělala voda z rozmražené ryby. Kapala dolů pod plošinu a pravděpodobně někde trefila i kmen nosné jedle. Na tento zdroj lákavé informace se zaměřil přicházející medvěd. Ráno ovšem teče chladný vzduch dolů do dolin a s ním také klesal lidský pach z plošiny. Medvěd tedy vešel neslyšně téměř pod plošinu, kde zradu náhle pochopil. Reakce byla logická - bleskový ústup. Pokud by medvěd zachytil pach jen z návnady nade mnou, mohl se k potravě přiblížit mnohem výše svahem. Ve srázu, na úrovní výšky mé pozorovatelny, by už lidský pach zachytit nemohl. Pokud by se dal do potravy, měl bych dost času si zasloužený zážitek pořádně užít a v dobrém ranním světle i první úlovek vyfotit.
Tím mé šance na tomto skvělém místě skončily. Letní bouřka zanedlouho plošinu značně poškodila a Miloš se další dva roky plně věnoval nové akci s kameramanem. Na plošinu neměl čas. Navíc někdo úmyslně zapálil starou základnu - stanici ochrany přírody v dolině, aby dal najevo, že ochranářské aktivitu tu nejsou vítané. Od té doby nebylo bezpečné nechávat tu osamocené auto a nádhernou dolinu pod Stohem jsem nerad postupně opustil. Nevšední zážitky mi však zůstanou už navždy.
