Michal Tuška: fotograf volné přírody
Něco pozitivního - a nebojte, o koronavir tentokrát nejde!
Rád začínám v nějakém kontrastu s názvem a soulad obvykle vkládám až do konce textů. Tak tedy musím hned v úvodu říci, že procházky po mém rodném kraji, spíše rodných lesích, mi v posledních letech přinášejí spíše značný smutek, než dřívější klid a radost. Může za to člověk a jeho systematický devastační proces na okolní přírodu. Nestydím se přiznat, že lesy miluji. Jsou nutnou součástí mého života. Kamkoli se však v okolí mého bydliště, a nejen tam podívám, vidím jen žalostné torzo původní krásy. Viník ovšem není kůrovec ani vítr. To všechno, co kolem nás již kdekoli vidíme je dílo "civilizace" a potažmo ekonomiky - tedy člověka. Civilizovaní a inteligentní lidé by měli prosazovat své zájmy cestou demokratických procesů v jejich společenstvích. Bohužel nějak se nám nedaří pochopit, co je naše opravdová potřeba v delším horizontu, než je nákup čehokoli a dovolená kdekoli i když kolem sebe denně vidíme jak ničíme okolní svět.
Občas nasbírám dost odvahy a vyrazím do lesů mého dětství. Obvykle se z dopadů těchto procházek pak delší dobu snažím psychicky "vyhrabat" . Lesy jsou tu kolem jen pouhým zlomkem, nekompaktním torzem, průhlednou ředinou určenou k brzkému zániku suchem a větrem. Celý problém je obsažený v jednom jediném slově. To slovo je "hospodář". Význam tohoto zdánlivě jasného slova nám stále více uniká. Tímto titulem nazýváme lidi, ale ještě hůře celé organizace včetně státu, které toto slovo nejen že nevystihuje, ale je přímou satirou k podstatě tohoto výrazu.
Novodobí "hospodáři" hledí jen na svůj profit, berou mnohem více, než by opravdový hospodář kdy dovolil a chrání mnohem méně, než by dávno měli. Zároveň obhajují své konání tak vehementně, že snad tomu nakonec i věří. Na lesích je to vidět nejlépe, ale více skrytě to platí na všech myslitelných frontách.
Pokud jste vydrželi až sem, pak už jistě vaše mysl volá: "kde je, kruci, to slíbené pozitivno?!!"
Už na tom pracuji . Po dlouhé době jsem vyrazil za nedalekou obec Lošov, ke starému lomu, kam jsme s kamarády rádi chodili. Býval tam všude pěkný les se spoustou starých stromů. Přímo u paty lomu stála stará jedle, v jejíž dutině často hnízdily sovy. Les kolem je však již zcela k nepoznání. Jen pár starých stromů tu stále vyčnívá nad zbytky lesa. V okolí lomu je smíšený les, který je po nedávné těžbě většinových, kalamitních uschlých smrků hodně zničený. Ani ne tak vlastním kůrovcem, jak velice necitlivým způsobem těžby a především manipulací a přibližováním kulatiny.
Procházel jsem starý chodník k lomu a bylo mi jasné, že se sem hned tak znovu nevypravím. Lépe je nechat si pěkné vzpomínky, než si odnést nelibost a ošklivit si tak dříve příjemná místa.
I po vytěžení napadených smrků tu zůstal ještě relativně životaschopný smíšený základ vzrostlého lesa. A tady jsem objevil malou oázu. Zůstalo tu nějakým zázrakem stát pár starých mohykánů, dospělých jedlí. Jedle byly obecně už dávno našimi "odborníky" prohlášeny za dřevinu v současných klimatických podmínkách neschopnou přežití roku 2000. Z tohoto důvodu se jedle často těžily, coby dřevo na odpis, dokud mělo ještě nějakou cenu.
Právě tyto staré stromy krásně dokázaly, jak jsme v našich prognózách zcela mimo. Jen pár dospělých stromů dokázalo zcela pokrýt svými semenáčky celé okolí a jejich vzájemnými symbiotickými kořenovými procesy obsadit vhodná místa pro zdravý a chráněný růst této početné, nové populace jedlí. Zdravé, nadějné, prostě krásně přirozené obnovy lesa potažmo přírody.
I když počasí ani vzhled tohoto lesa nebyl nijak fotogenický, postavil jsem stativ a začal skupinky jedliček dokumentovat. Při pohledu z blízka tu bylo možné najít několik generací od malinkých semenáčků až po skupinky metrových stromků. Dokonce tu byla i množina malých smrčků, jejíchž mateřské stromy už dávno zahubil kůrovec a kmeny výše uvedeným způsobem odvezli lidé.
Seděl jsem v této lesní přírodní školce skoro hodinu a zkoušel si představit, jak se les časem propojí se zbylými, vzrostlými, převážně listnatými stromy. Pokud do tohoto dlouhého procesu opět hloupě a brutálně nezasáhne člověk, vidím to velmi nadějně. Síla, moudrost a schopnost přírody neustále bojovat proti naší bezohlednosti a krátkozrakosti mi vlila do žil potřebnou špetku naděje v této jinak pochmurné době.
Přiznám se, byl jsem zase jednou v "našem" lese šťastný!