Michal Tuška: fotograf volné přírody
Pernatá
Když jsem se po mnohaleté odmlce vrátil k focení zvěře, bylo vše jinak. Technika postoupila neskutečně dopředu. V nových začátcích jsem se seznámil se skupinou mladších fotografů přírody, kteří se především orientovali v nové technice. Fotili velmi dobře především ptáky. Jak sami říkali: „my jsme spíše na tu pernatou“, jejíž focení preferovali. Mně však jasně zařadili na „tu srstnatou“ a měli v podstatě pravdu. Nakoupil jsem novou slušnou techniku ještě na kinofilm, ale vzápětí přišla doba digitálních kamer. Poměrně značnou investici do kvalitní zrcadlovky jsem tedy nakonec moc nevyužil a byl přinucen koupit novou a velmi drahou řadu digitální. Naštěstí optika byla použitelná i na ni. Zdaleka ne však další příslušenství.
„Pernatou“ jsem fotil příležitostně, jasná volba však byla „srstnatá“, se kterou jsem měl bohaté zkušenosti z první etapy mého focení.
Několikrát jsem se však snažil fotit černé čápy, jako poměrně vzácný a chráněný druh. Obvykle, spíše náhodou, při focení u vodních ploch. Jednou jsem objevil mladý pár, který si stavěl nejspíš své první hnízdo nedaleko sopky Velký Roudný. Když jsem se na další víkend vypravil za tmy ke hnízdu, abych se tu včas dobře zamaskoval, byl jsem rozedněním hodně zklamaný. Stavební schopnosti mladých stavebníků byly zjevně malé a celé hnízdo se špatnou statikou vyvrátilo z rozsochy buku a jeho torzo viselo nad srázem bez možnosti opravy. Nové pokusy tohoto páru jsem už v okolí neobjevil, i když tu nutně muselo někde vzniknout. Další pokus o několik let později byl v údolí Bystřice. Tu si již starší hnízdo opravoval asi zkušenější pár, ale hnízdo bylo nejspíš už dříve známé a tak se tu pohybovalo mnoho lidí. Někteří značně neomaleně, i tento pár nakonec své potomky v tomto hnízdě nevyvedl.
Před pár roky jsem našel v zimě další hnízdo na poměrně nepřístupném a málo frekventovaném místě, také v údolí Bystřice. Těšil jsem se na jaro a hned v zimě jsem si na vhodném místě vytvořil z větví mohutné vyvrácené jedle příhodný kryt. Kroužící pár jsem tu z jara sice pozoroval, ale tohle hnízdo obsazené nakonec nebylo. Až letos jsem brzo z jara na velkém starém hnízdě zaregistroval drobné úpravy. Hned jsem i já vylepšil starý kryt novým chvojím a těšil se na příchod lepšího počasí. S prvním dnem dobré předpovědi jsem za hluboké tmy vyrazil ke krytu. Pěšky s výbavou je to asi čtyřicet pět minut od zaparkovaného auta. Nachystal jsem kryt i techniku a čekal na rozednění. Byl jsem na místě o hodně dříve, než začalo svítání a tak jsem v kořenovém náběhu statné jedle usnul. Probudilo mě podivné odfrknutí. Když jsem otevřel oči, stál nade mnou mladý kolouch a překvapeně potřepával hlavou. Člověka ještě zjevně neviděl, ale lidský pach ho zjevně intuitivně varoval. Když poodběhl do kopce nade mnou, snažil jsem se lépe posadit. V tu chvíli před krytem zadupala jeho matka, která mě do té doby nemohla navětřit, ani za clonou jehličí rozeznat. Po chvíli už byl les zase zcela tichý a já si užíval pěkný první zážitek. Když jsem si sedl k objektivu, do hnízda jsem ještě pro šero neviděl, zdálo se mi, že tu převládá tmavý stín. O něco později se však s příchodem světla z tmavé skvrny vyloupli dva černí čápi. „No paráda, letos to začíná nadějně“! Po rozednění oba ptáci opustili hnízdo a více jak hodinu se žádný neukázal. Potom přilétl samec a nesl v zobáku dlouhé větvičky. Pak i samice a ta nesla plný zobák mechu. Dali se oba do oprav hnízda a chvílemi si projevovali náklonnost dotekem štíhlých krků a tichým klapáním zobáků. Podařilo se mi s ranním sluncem několik desítek snímků a když oba opět opustili hnízdo, sbalil jsem výbavu a rychle lokalitu opustil. Tak jsem sem dojížděl každý týden, vždy jen jednou. Po třetím pokusu jsem rozeznal dvě světlá vejce v mechovém polštáři. 
Začal jsem mít obavu, kolik lidí by mohlo o hnízdě vědět. Nachystal jsem proto několik drobných překážek na stezce ke krytu a pro jistotu ještě zamaskovanou fotopast. Kupodivu až do opuštění hnízda se tu žádný člověk neobjevil. Záhy jsem však zjistil, že fotit velkou „pernatou“ je hrozná nuda. Každý další pokus byl jako přes kopírák. Za hluboké tmy příchod do krytu, pak čekání na světlo, následně střídání rodičů na snůšce. Perioda střídání je však i několikahodinová a na hnízdě většinou jen sedí a pospává jeden z rodičů. Po příletu druhého si rychle vymění pozice a pokud jeden přinesl nějaký vhodný stavební materiál, došlo ke krátkému procesu vylepšení bydlení. Pak opět sedí na vejcích druhý partner a hodiny se nic neděje. Bohužel štěstí s návštěvou koloucha při prvním pokusu se již neopakovalo a bachyně s mladými několikrát prošla ráno až za cestou, kam jsem za ní z krytu vyjít nemohl. Jedinou radost při nekonečném čekání mi dělala rodinka drobného lesního opeřence – pěvušek modrých, kteří si udělali nenápadné hnízdo přímo v jehličnaté stěně mého krytu.
Ve hnízdě, které jsem tu objevil, jsem našel sedm krásných modrozelenkavých vajec, podle nichž jsem vlastně určil i druh drobného pěvce. Napřed se mé přítomnosti samozřejmě báli, ale časem se při krmení odvažovali až na metr od mé hlavy. Pár snímků jsem mohl udělat, až jsem couvl se stativem za hranici minimálního zaostření, což je u objektivu, který jsem na tento účel použil, jeden a půl metru. Pěvušky vyseděly holátka, pak vykrmily nenasytné potomky až do přepeření a opuštění hnízda. To trvalo jen pár týdnů. Na hnízdě velké „pernaté“ se však za tu dobu nedělo téměř nic. Prvotní má radost z focení celého hnízdění tím pomalu ochabovala a přinutit se další týden vyrazit za tmy na pravidelnou cestu bylo čím dál tím těžší. Když se z vajec nakonec přece jen vyklubala dvě holátka, byl jsem opravdu rád.
Abych si radost zas tak moc neužil, rodinka právě v tomto velmi vypjatém čase přišla o svého otce. Ten se už nikdy u hnízda neukázal. Právě v době krmení byl však nejvíce potřeba. Co se stalo je těžké říci. Dospělý samec této velikosti už u nás nemá mnoho vážných nepřátel, tedy kromě lidí. Moc bych nedal za to, že právě nějaký „velký milovník přírody“ bude stát za jeho koncem. Dál už krmila jen matka. Tím se vše ještě protáhlo. Nakonec sice oba potomky svým heroickým výkonem dokázala udržet při životě až do opuštění hnízda, ale slabou výživou se vše protáhlo minimálně o čtrnáct dní déle, než by bylo při obou rodičích běžné.
Abych zdokumentoval celé hnízdění od prvotních oprav hnízda, přes snůšku, líhnutí a krmení do přepeření, musel jsem hodně bojovat s vůlí dovézt vše do úspěšného konce. Nakonec jsem mnohá dopoledne v krytu pod jedlí spíše prospal než opravdu fotil. Když jsem tu byl naposledy, oba potomci už notně trénovali již přepeřené letky. Výskoky nad hnízdem se ještě nemotornými pohyby snažili v příhodném větru co nejdéle udržet ve vzduchu. Tady jsem udělal poslední videosekvence. V příštím týdnu už jsme našel hnízdo prázdné a ani v okolí jsem na žádného člena rodinky nenarazil. Doufal jsem, že ještě vyfotím mladé při prvním letu, ale přišel jsem už zjevně pozdě. Nu co, snad jen popřát „šťastný let a děkuji vám za tuto možnost“. Také jim přeji vyhnout se hloupým lidem, a to co největším obloukem… 
Už vím, co je fotit velkou „pernatou“. I když jsem za tuto zkušenost velmi rád, vím jistě, že ta moje parketa je „srstnatá“. Fotit třeba jelení říji nebo šelmy je prostě jiná zábava.