Michal Tuška: fotograf volné přírody
Pes, nejlepší trápení člověka.
Předkládám tohle poněkud pozměněné úsloví jako zamyšlení nad mou konkrétní zkušeností se soužitím člověka a psa. Je obecně více ustálených přísloví v kontextu se psy, která by už stála za revizi. Třeba bych už skoro zavedl inovované "Psa ani květinou neuhodíš".
Žijeme v nervózní době. Době ústupu přímé komunikace mezi lidmi. Komunikace se přesouvá z přirozené, tisíci let vyvíjené verbální techniky, kterou jsme vysoce povznesli nad běžný průměr komunikace ostatních živočišných druhů. Cestou k ní jsme ovšem poztráceli spousty neméně významných komunikačních prostředků, od opomíjené řeči těla, přes pachové signály, až k mimosmyslovým (nešťastný výraz uznávající pouze pět zcela základních smyslů) přenosům informací. Tyto přenosy jsou však možné a v živočišné říši nezakrněly jako u nás.
Naše komunikace, předně komunikace moderní a mladé populace, se odehrává stále ve větším měřítku prostřednictvím bez-emočních nul a jedniček, cestou zjednodušených informací pro digitální přenos. Komunikujeme z uzavřeného soukromí našich bytů, bez potřeby se potkat, natož tolerovat a respektovat. Když komunikovat nechceme, vypneme zařízení nebo nepřijmeme hovor. I když se tato cesta dialogu zdá být pohodlná, úžasně jednoduchá i nepřekonatelně rychlá, vzhledem k možným vzdálenostem subjektů, mizí díky ní naše schopnost si lépe porozumět. Chybí k tomu právě emoční rovina, jakýsi souhrn okolností, nálady, řeči těla a dalších ingrediencí, které právě naše verbální schopnosti za spousty let vývoje dohnaly k dokonalosti. Mnohokrát se mi stalo, že příjemce zcela špatně interpretoval mnou poslanou informaci, i když se mi zdála jednoznačná. I zcela dobře míněná věc se může špatnou interpretací jevit jako satyra, či někdy dokonce jako osobní útok. Na výsledek dekódování má vliv i okamžitá nálada a souvislosti, ve kterých k přijetí informace došlo. Obvykle pak beru telefon a snažím se věci uvést na správnou míru. Mluvené slovo předává více informací než text, ale někdy nestačí ani to. Věci se nejlépe vyřeší tváří v tvář. To jediné umíme nejlépe, probíhá tu nevědomky tok informací všemi dostupnými kanály a v neposlední řadě je tu i blesková zpětná vazba, která umožňuje rychlou korekci v případě špatného vývoje interpretace.
Jak to souvisí s názvem úvahy? Právě obvykle pes, někdy jiné domácí zvíře, nabízí jakýsi návrat k původní, živočišné komunikaci. Nerozumíme si sice přímo, ale snažíme se toho druhého pochopit. Pokud bychom použili stejné úsilí k pochopení našich lidských partnerů, bylo by neskutečně méně konfliktů. Zdánlivě jednodušší to má pes, který pokud není uvázaný na řetězu u boudy a je domácím miláčkem, má možnost sledovat lidi od svého narození. Jakýkoli, natož inteligentní mozek, si tak osvojuje prostředí, do kterého se narodil. Snaží se ho pochopit a stát se v mezích svých možností jeho součástí. Těžké je to však právě pro postoj člověka, který obvykle nemá zájem ani čas podrobně sledovat psa a snažit se pochopit jeho potřeby a signály. Tím spíše, že hledá signály ve verbální rovině. Vědomě či nevědomky nám tak pes stále více slouží jako jakési příjemné připomenutí opravdové snahy komunikovat a pochopit toho druhého. Většina domácích miláčků je navíc oddaná a vděčná za minimum naší námahy. Toho zájmu si v naší společnosti nikdo moc neužije. Výjimkou jsou především děti v předpubertálním věku a opětovaná nastupují zamilovanost.
Nejen z těchto důvodů má i moje rodina mnohaletou potřebu mít psa. Po opuštění panelového domu, kde jsem psa opravdu nechtěl, jsme do domku se zahradou, především pro děti, prvního psa pořídili. Byl to jezevčík hladkosrstý. Tedy přesněji psí slečna. Jezevčík je hodně zvláštní rasa a jako první zkušenost s chovem psa bych ji asi moc nedoporučil. My jsme však měli štěstí. Z naší psí slečny se totiž brzo vyklubalo velice pohodové stvoření s noblesou hraběnky. Pochopila a rozuměla běhu a zákonitostem naší rodiny velmi rychle. Svým moudrým pohledem nás uklidňovala a vnášela pohodu do naší rodiny. Velmi dobře poznala, kdy je povel myšlený vážně a pak respektovala vedení. Tedy, abych se zas moc nevytahoval, v jedné věci nerespektovala nikoho. To když jsme se nevědomky v přírodě dostali k nějaké noře nebo otvoru pod skalisky. Hned v něm zmizela s rychlostí střely a jen díky náhodě to nikdy nedopadlo špatně. To byla její vášeň, její čistý pud, pro který byla ochotna zahynout. Zahynula ovšem nakonec zcela jinak.
Většinu našich psů měla v péči dcera, která pro jejich chov měla rozhodně nejlepší předpoklady. Starala se o ně, doprovázeli ji celým dětstvím i dospíváním a tak také velmi bolestivě nesla jejich odchody. První přišel zcela nečekaně, navíc v nejnevhodnější době i datu. Naše jezevčice Džany měla právě pár týdnů první štěňata, o které se příkladně starala. V den dceřiných narozenin zmizela a už se nikdy nevrátila. Byla zvyklá vyběhnout přes staré zahrady na strniště, kde ráda proháněla myši. Občas si tak ukradla kousek času pro sebe od klubka hladových a neklidných štěňat. Z domu na strniště bylo vidět, stačilo zavolat a jako lasička se přes staré ploty prosmekla zpět.
Ztratit skvělého psa je těžké pro každou rodinu, za podobných okolností je to však obzvláště bolestivé. Podezírali jsme lovce, kteří pole i nedaleký starý sad mají v revíru, ale všichni se dušovali, že fenku znali a nikdo by ji nezastřelil. Žádný výstřel také nikdo neslyšel. Až po několika letech se v hospodě vytahoval místní opilec, že naši "hraběnku" nachytal v rohu své zahrady a vidlemi ji zabil. Nevadilo mu ani to, že věděl, že má právě štěňata. Cesta na strniště právě tudy byla nejkratší a vzhledem ke stavu plotů i nejjednodušší. Byla to první velká rána a jen uvedla do pohybu celou řadu dalšího trápení se psy. Navíc, zjistit tehdy kdo a jak jezevčici zabil, byl bych asi řešen soudem pro těžké ublížení na zdraví.
Štěňata jsme nakonec pomocí dudlíku vypiplali a rozdali. Nejslabšího psíčka jsme si nechali. Zdaleka ovšem neměl takové charisma jako jeho matka - hraběnka. Byl umíněný a tak trošku i logicky rozmazlený. Na povel moc slyšet nechtěl. Po dvou letech jej právě tato vlastnost stála život. Pro svou paličatost chodil totiž většinou na vodítku. Kousek od domu ho při procházce před domem nedalekých sousedů napadl jejich neurotický a nezvladatelný novofundlanďan a před očima naší malé dcerky ho zabil. Na vodítku neměl žádnou šanci k útěku. Jen těžko se dá představit zoufalost dítěte v podobné chvíli! Majitel se neobtěžoval přispěchat na pomoc a tak druhé trauma mé dcery opět zavinil excelentní zabedněnec ze sousedství, jen z opačné strany.
Po nějakém čase jsme se rozhodli nenechat nic náhodě a další pes, tedy opět fena, už hned tak někomu nepodlehne. Naopak, bude mladé dceři opravdovým ochráncem. Koupili jsme fenku německého ovčáka z policejního chovu. Statné a silné černé tělo už bude budit patřičný respekt. Ne však u autobusu. Děda, jedoucí do města nezamkl bránu a chytrá fena Rita si dveře otevřela. Vyběhla po stopě právě, když přijížděl místní autobus a ten ji srazil. Nedožila se tak ani dvou let. U tohoto nešťastného momentu alespoň dcera přítomná nebyla. Pro nás všechny však další trápení, které zná každý, který byť jen jednou o rodinného psa přišel. O pár měsíců později jsme si vezli v autě krásné štěně fenky německého ovčáka z libavské chovné stanice. Konečně jsme měli štěstí a dcera měla mnoho let kamaráda i ochránce na procházky v okolí. Chodila s ní na výcvik a dobře si rozuměly. S Axou prožila vlastně celé dospívání. Byl to perfektní pes, klidný a stále hravý. Až s odstupem času mě mrzí, že jsem se jí více nevěnoval , ale byl to pes dcery a já v té době stále něco stavěl a opravoval.
Tady bych vložil další pozměňující návrh rčení. Slovně není třeba nic měnit, mění se od základu význam ustáleného spojení "Psí život". Mnohokrát jsem si při pohledu na naše psy říkal: "Jo, takhle bych se chtěl někdy mít." Určitě by se to dalo říci i o mnoha dalších psech v rodinách s obdobným přístupem. Všemi hýčkaný, dobře krmený a minimálně úkolovaný". Celé roky, od odstěhování se z města uklízíme, kopeme, stavíme, budujeme a opravujeme naši starší nemovitost. Psi vždy jen znuděně pozorovali to nesmyslné hemžení, pobíhání a jiné nepochopitelné aktivity, které přece neměly s pohodovým "Psím životem" nic společného. Občas se nás rozumní psi snažili svým motáním se pod nohama i dalšími podobnými snahami odvést nás od těch nekonečně nepotřebných aktivit, ale my jsme, jak již bylo výše uvedené, neměli schopnost jejich hluboké myšlenky pochopit a ještě jsme se na ně za jejich vynaložené úsilí nás chránit zlobili. Ach my bláhoví!
V jednom okamžiku jsme měli dokonce psy dva. Syn se totiž zhlédl v psí rase Cane corso. Na začátku zimy si koupil štěně této málo známé rasy. Zima tehdy nastoupila třeskutými mrazy a syn navíc v této době dostal mnoho pracovních úkolů mimo bydliště. Požádal nás o možnost hlídání štěněte a po určité době, seznal, že za daných podmínek bude štěněti u nás lépe. Tohle plemeno je opravdu zvláštní a jeho povaha je zcela něco jiného, než jsme zatím poznali. Žena si ho zamilovala už po pár dnech. Tady se zcela nečekaně objevilo další trápení a o málo později ještě jedno větší. Axa v té době měla čtrnáct roků, což je i na ovčáka hodně. Povahově byla stále mladá a všechny vnitřní orgány pracovaly jako hodinky. Ne však trup. Fena ochrnula na zadní polovinu těla a jen tak se plazila po předních. Nezvládala ani venčení a tak se její výběh rychle měnil na nevábné místo. Nedalo se dívat na její smutné oči a denně pozorovat tohle šílené divadlo. Naše známá veterinářka nás nakonec přesvědčila o zkrácení utrpení fenky. Sama se nabídla, že tuto neveselou službu vykoná. Axa to věděla (viz schopnosti výše) a trýznivě hleděla na dceru, která chtěla být v posledních chvílích s ní. Orgány však měly sílu žít a uspání se nedařilo. Musel jsem dceru odvolat i proti její vůli a poslední pokus už jsem absolvoval pouze s doktorkou. Byl to hrozný zážitek i pro mně.
Za několik dní nás alespoň částečně od smutku odvedl mladý pes, který si nás velmi rychle získal svou povahou. Dcera i syn už měli svůj život v jiném městě a tak jsme byli doma se ženou sami. Ráda chodí na vycházky, vydýchat nepříjemnosti všedních dní, a pes, který rozhodně budí respekt, byl i z tohoto důvodu vítaným doprovodem. Navíc byl neuvěřitelně kamarádský a za ženu by dal bez váhání život. Jezdíme spolu po loveckých chatách, především na Slovensko, kde se snažím fotit přírodu a hlavně medvědy. Brzo ráno, ještě za šera, opouštím chatu a vracím se, když žena vstává. Spí naštěstí ráda. Večer pak obvykle, také až do tmy, zmizím. Vždy jsem byl nesvůj při opouštění ženy, zvláště když u chat často nebýval žádný signál pro mobil. Se psem to bylo zcela jiné. Stačilo pouhé zavrčení a každý hned hledal kudy přišel. Byli jsme spolu často venku a bylo nám všem moc dobře. Tito psi mívají potíže s vyhřeznutím slzných žlázek víček, ale dnes už vím, že to zdaleka není jediná jejich Achillova pata. Předoperační vyšetření pro odstranění potíží s víčkem nás však doslova šokovalo.
"Pes brzy zemře!" zněl výrok veterináře. Nechápali jsme a odmítali si to připustit. Neměl ani rok! Zdál se zcela zdravý!
Slova veterináře se však začala brzy vyplňovat a občasné, intenzivní křeče v hrudníku nevěstily nic dobrého.
Jednoho rána se vrátila žena ze suterénu našeho domu, kde pes spával, a v proudu slz mi řekla "Bresíček umřel"
Nevím koho mi v tu chvíli bylo víc líto. Už jsme to naštěstí alespoň tušili, ale realita je něco zhola jiného...
Už tehdy jsem si řekl něco v duchu názvu dnešního článku. "Copak je to vůbec možné?!! Takové trápení?!"
Dcera zareagovala nekompromisně a do měsíce nám zamluvila nové štěně stejné rasy, ale již z jiného chovu. Původní chovatel měl samozřejmě o vrozené srdeční vadě štěněte vědět!
Po dalším měsíci jsme si přijeli pro našeho druhého psa, opět Cane corso. Exteriérem byl poněkud jiný, ale povaha bude obdobná. Tentokrát jsme zařídili všechna důkladná vyšetření. Se ženou absolvoval základní výcvik a brzo se vše vrátilo do vyjetých kolejích. Naše láska k němu se logicky prožitými ztrátami jen zvětšila. Také naše schopnost komunikace. Koukáme na sebe a cítíme vzájemně spoustu emocí. Pes nás samozřejmě chápe nesrovnatelně víc. Tentokrát se už vědomě o porozumění snažíme. Opět je to ohromný ochránce mé ženy a varovně pobíhá kolem a vrčí, i když se s ní jen škádlivě pošťuchujeme. To přesně potřebujeme a výlety na opuštěné sruby od samého počátku pokračují.
Vše bylo super. Tedy skoro tři roky. Jednoho odpoledne, jako vždy po našem návratu z práce, vyběhl Sid dvě patra schodů ze zahrady k našemu bytu. Na posledním schodu zavrávoral a bezvládně sjel po schodech na mezipodestu, kde chroptěl a nemohl se zvednout. Po celotýdenním shonu, když už máte nakoupeno a stojíte před dveřmi, za kterými už na dosah cítíte úlevu, kávu a pohodu, najednou tohle!
Bylo opět jasné, že je něco v krajním nepořádku. Pes se po chvíli naší intenzivní péče a pomoci sebral a do patra došel. Druhý den už ale nevykazoval žádné potíže a vzhledem k očekávané návštěvě známých jsme za jeho stav byli vděční. Deset dnů do Vánoc se už nic podezřelého nestalo a tak jsme na incident téměř zapomněli. S pár dny odstupu si však uvědomuju jeho smutné oči, jak na nás dlouze hledíval. Naše lidsky primitivní schopnost porozumění opět zcela selhala.
Po Vánočních svátcích a příjemné rodinné sešlosti jsem měl v plánu odjet na poslední letošní příležitost fotit medvědy na Slovensko, než se uloží k zimnímu spánku. Tři dny a dvě noci dávaly za měsíčku i s předpovídaným počasím dobrou šanci na úspěch. Při odjezdu mi žena krásně popřála:
" A udělej fotku roku" . Vše bylo otevřené a velmi nadějné. První noc obvykle nepřijde nic, ale druhý den a hlavně noc a další rozednění bývá úspěšné.
Večer jsem poslal SMS, že je vše OK a popřál ženě potřebnou pohodu. Pro úsporu baterie jsem vypnul telefon. Svítání bylo nádherné a vše šlo podle plánu. Krátce po zapnutí telefonu došla dlouhá SMS od ženy. Čekal jsem něco pěkného a nasadil si proto i brýle. Text byl z večera. Žena píše, že náš pes zkolaboval a je v kritickém stavu. Večer ji syn vozil se psem po vyšetřeních. Rána kladivem!
Balím a jedu domů. Pes- největší trápení člověka - mi zní v uších celou cestu . Tohle musím napsat!
Doma nacházím psa i ženu ve zbědovaném stavu. U ženy to chápu. Pes jen slabě reaguje,ale žije.
Přežil noc a ráno jedeme na kapačky a další léčbu. Aby všeho nebylo málo, tak nám veterinář zasadí další ránu. Je možné, že jde o infekční zánět jater způsobený leptospirózou. "To už snad nikdo nevymyslí!!!" Navíc v poslední době u nás na návštěvě byla naše těhotná dcera. Dosah této informace si snad ani nedovedeme představit...
I když pes po infuzích vypadá večer o něco lépe, začíná mít v moči krev. Do rána se stav ještě zhoršil.
Pes se jen z obtížemi zvedá. Je na čase zvážit ukončení trápení, ale po prodělané zkušenosti nakonec tuto alternativu zavrhujeme. Jedeme na veterinu pro další injekce a jsme zoufalí.
Verdikt je jasný. Udělali jsme vše, co šlo. Nyní je to na přírodě, či osudu.
Je Silvestr. Večer sedíme odevzdaně a nevnímáme jako vždy mizernou nabídku v televizi. V jednu chvíli se pes zvedá a podává ženě plyšovou kačenku, jeho oblíbenou hračku. Je to náznak naděje nebo jen inteligentní gesto rozloučení? Zase ta naše neschopnost porozumění!
Pes opět uléhá a spí. Chodím kontrolovat, jestli dýchá. Zatím ano. Půlnoční ohňostrojové šílenství - přehlídka nesmyslného blahobytu - nepohnulo ani uchem unaveného psa. Po Novoročním přípitku jdeme spát.
V noci psa kontroluju, stále dýchá. Na Nový rok žije a reaguje trošinku lépe. I v moči je krve malinko méně. Sid je malátný, ale má hlad. Předepsanou dietu slupnul málem i s miskou. Nový rok přinesl malinkou jiskérku naděje. Přinesl taky dlouho očekávaný sníh a všechno je trošku radostnější. Bojíme se začít doufat.
Ještě je tu jedna rovina, ze které jde hrůza. Zdravotní stav naší těhotné dcery a dlouho očekávaného prvního vnuka. Tady proběhly nějaké základní testy, ale vše je jen na začátku. Bojíme se domyslet.
Nakonec vše dopadlo dobře. Máme vnuka a pes se postupně uzdravuje. Vše zavinila vadná vakcína při povinném přeočkování psa. Nikdo není samozřejmě odpovědný. Co nás to stálo, a to nemyslím nemalé prostředky na léčbu, bych někomu rád předložil k náhradě. Duševní újma je ale nenahraditelná.
O dosti let později dopisuji tento text.
Oproti prognóze veterináře se náš pes dožil necelých desíti let. To je u této rasy téměř průměr dožití. Po osmém roce však začal mít problémy s páteří (bechtěrejev), které nám znemožnily společné výlety autem na horské chaty. Naskočit do vysokého SUV už nedokázal a po naložení mu jízda způsobovala bolest. Pobyt na našich oblíbených chatách bez ženina ochránce už nebyl tak pohodový.
Se ženou chodili už jen na krátké vycházky do blízkého starého sadu. Několik měsíců před dovršením desíti let života na jedné této vycházce zcela ztratil zrak. Při návratu vrávoral a nedovedl se vyhnout překážkám. To byl už zcela nečekaný příspěvek k dalšímu našemu trápení. Také se mu prudce zhoršil sluch a nedovedl určit směr přicházejícího zvuku. Často, ve snaze jít za špatně určeným zdrojem zvuku, upadl nebo narazil do překážky. Pes ale stále projevoval radost z naší přítomnosti a naše pohlazení bylo už jen jedinou radostí v jeho životě. Vypadalo to na nějakou formu mrtvice a my začali doufat, že už se jeho trápení brzo skončí. Dívat se na utrápeného slepého psa, pro kterého jste jedinou radostí života a nemoci mu nijak pomoct je opravdu zoufalé. Bylo však jasné, že nic lepšího už nikdy nepřijde. Po dlouhém a bolestném čekání jsme nakonec svolili s uspáním milovaného psa Sida. Opět jsme si prožili tento odchod do samého konce, naštěstí tentokrát vše proběhlo hladce a klidně.
Byl to neuvěřitelně přátelský a klidný společník i k našim vnukům, přítel a ochránce celé rodiny a pro mne a jistě i mou ženu nejlepší pes, co jsme kdy měli…
Druhý den po Sidově odchodu z našeho světa jsem sedl k internetu a začal „guglit“. Bylo jaro a štěňat této rasy jsem brzo objevil v nabídkách více. I proti vůli mé ženy jsem se rozhodl, že nebudu na nic čekat. Každý pohled na zahradu, na psí misky, na prázdné místečko psa vedle lednice, byl jako „drátem do oka“.
Dnes už po zahradě pobíhá třetí pes z rodu Cane corso. Tentokrát černé štěně s jménem Tambo.
Pokud však někdo, po přečtení již uvedeného, bude s mým nadpisem polemizovat, je blázen. Tohle by zdeptalo snad každého. Opakovaně vlastnit psa v tomto kontextu se mi jeví jako čistý masochizmus.
Nicméně, čím více jsme se psy prožili, tím palčivěji potřebujeme právě tuto snahu o komunikaci. Čistou formu otevřeného přátelství, kdy i beze slov, hledáme vzájemné pochopení. Vidím v tomto pravý důvod, v poslední době tak rozšířeného fenoménu, chování domácích zvířat. To, co se vytrácí v komunikaci ve „vyspělé“ lidské společnosti, hledáme od základů znovu právě v komunikaci s okolním živočišným světem. Je to možná cesta, jak se vrátit opět k "mimosmyslovému" přenosu informací. Pocitů i sdělení nepokřivených racionální transformací našich mozků do pro nás výhodnější podoby. Právě tato upřímnost v komunikaci se nám jeví tak přitažlivou. Mezi lidmi je totiž stále vzácnější....