Michal Tuška: fotograf volné přírody
Co bude dál se slovenskými medvědy.
O medvědy se zajímám více jak dvě desítky let a posledních 15 roků velmi intenzívně. Už mnoho let také upozorňuji na velmi nerozumné počínání kompetentních, tedy spíše nekompetentních orgánů, které o této zvěři z titulu svého postavení rozhodují.
Kdo sledoval mou cestu k medvědům na mých webových stránkách, jistě nepochybuje, že mám medvědy velmi rád. To ovšem nevylučuje můj realistický pohled na celou problematiku ochrany a lovu této šelmy. Už v osmdesátých letech minulého století jsem o nich vyhledával všechny dostupné informace. Už tehdy byla jasná pravidla na rozumný chov v podmínkách slovenských lesů a hor. Je pravda, že plánovanou a pečlivě dokumentovanou regulaci odstřelem, převážně na jarních újedích, prováděli především komunističtí pohlaváři a platící zahraniční lovci, což pro běžného myslivce (polovníka) bylo zcela mimo dosah. Lov i ochrana byla tehdy jasně vedena státními lesy. Lesníci dosti přesně znali početní stavy medvědů ve svém úseku. Odhadované stavy počty medvědů se rozhodně nelišily v řádu tisíců, jako je tomu nyní. Tady si zaslouží lesníci rozhodně pochvalu. Od pádu socializmu se však lovecké praktiky zcela vymkli čemukoli rozumnému, lov se stal zábavou pro novou „honoraci“ a politické intrikování. Od těchto skupin rozumný přístup k přírodě, ani dodržování nějakých pravidel, očekávat rozhodně nelze.
Nově vzniklá ochrana přírody se tu začala více prosazovat právě i z obav nad tímto vývojem a především nad kapitalizací přírody. Heslo : „Vše vyřeší neviditelná ruka trhu“ je pro přírodní děje snad nejhorší teze, kterou kdy lidstvo „vymyslelo“. Osobně bych za tento přístup dával dlouholeté nepodmíněné tresty i pro výstrahu ostatním „myslitelům“.
Chránit přírodu před novodobými zlatokopy v bezbřehé snaze vydrancovat, co tu po bývalém režimu v přírodě ještě zbylo, byl jistě velmi potřebný a chválihodný čin. Na opravdové ochranáře, kteří pomalu začínali být se svými, zprvu přínosnými snahami pozitivně vnímáni, se tu nabalili noví, zcela radikální pseudoochranáři, kterým již zdaleka nejde o prvotní snahy poctivých ochranářů, ale vycítili prostor pro vniknutí do nejvyšších politických kruhů pomocí sílící a vcelku početné části populace se vztahem k ochraně přírody. I když tato skupina oficiálně operuje s ochranářskými myšlenkami, její snaha je dnes již dobře čitelná. Odstavit Státní lesy (bráno jako organizaci) od správy a hlavně obchodu se dřevem a v neposlední míře i od poměrně rozsáhlých nemovitých majetků, které Státní lesy za dobu své působnosti nashromáždily. To se týká nejen velkých a mnohde nákladně rekonstruovaných nemovitých objektů lesních správ, ale také značného počtu rekreačních objektů, až po malé, ale nádherně situované lovecké sruby. Opravdovým esem je pak řídit těžbu a prodej dříví. Je fakt, že právě způsobem prodeje dříví se Státní lesy dopustily ohromných chyb.
Na začátku jsem myšlenkám ochrany přírody opravdu fandil. To, jak v reále „anektují“ nemovité objekty Státních lesů mi však dávno otevřelo oči. Převzali již tolik nemovitostí, že nemají šanci je ani udržovat, nemají na to lidi, prostředky, ani životaschopný plán. Lesy je přitom obhospodařovaly docela zdárně po desetiletí. Odebrané objekty, které ochranáři převzali, jsou již dnes často bez dozoru, ale i základní údržby. To nemůže skončit jinak, než jejich zchátráním. Než tato skvadra pochopí, jak velký kus chleba si ukousla, bude už zanedbaná údržba zcela mimo jejich finanční možnosti. Co dál?
I u Státních lesů to fungovalo podobně, ale v mnohem menší míře. Zajímavý objekt, často starý lovecký srub na krásném místě, pomalu a cíleně chátral. Pak jej lesy prohlásily za nepotřebný majetek a odprodaly – obvykle někomu z vedení lesů za velmi směšné peníze. Někdy se stihla ještě rekonstrukce na vrub lesů. Když už byl stav objektu opravdu žalostný, prostě došlo k demolici a na tomto místě se postavila zcela nová a luxusní dřevěnice bez většího zásahu stavebních orgánů v lokalitě, kde by nová stavba nikdy vzniknout nemohla. Byla to celkem běžná praxe, ale šlo v podstatě hlavně o malé rekreační objekty. Noví ochranáři ale „zhabali“ od lesů nejen tyto drobné stavby, ale také velké objekty velikosti statků, hospodářských staveb i honosných historických budov. Opravdu je ke své práci ochrany přírody budou potřebovat?
Kdo se bude o toto dění jen trošičku zajímat, jistě se velmi brzy zorientuje. Není pochyb, že čas mnohem více rozkryje tuto obludnou kamufláž a věřím, že za toto dění jednou bude i někdo souzen. Co mě však trápí nejvíce, že po vyslovení pojmu „ochrana přírody“ bude mít spousta lidí hluboký odpor a nedůvěru k čemukoli, co se s touto myšlenkou pojí. Přitom právě opravdová ochrana přírody je v současné době nekonečně potřebné téma. Ochrana přírody založená na znalosti procesů, souvislostí a dopadů, ale hlavně bez zištných aktivit podvodníků a politiků. Velikost této nemajetkové škody snad nejde vůbec vyčíslit.
Tento zdlouhavý, ale důležitý úvod má také zásadní vliv na blízké, budoucí dění kolem medvědů. I když televizní zprávy sleduji jen ze záznamu, abych mohl řídit a vypouštět dobu trvání různých mediálních manipulačních snah a tlaků, téměř denně si projedu i slovenské zprávy. V poslední době téměř není den, kdy se tu o medvědech nemluví. Je to součástí dobře připravené a vedené mediální kampaně na podporu uvolnění lovu medvědů. Každý Slovák se musí pokud možno bát vyjít za dědinu, ještě lépe za dům. Netvrdím, že medvěd nemůže být nebezpečný, dokonce připouštím že jich opravdu na Slovensku není zrovna málo. Důvodů je mnoho, ale jasně tu, jako viník kraluje státní ochrana. Její mnohaletý plošný zákaz lovu byl opravdu fatální chybou, a také překvapivým zjištěním, že ochrana přírody nechápe rozmnožovací proces medvěda. Je to otázka s mnoha proměnnými, ale přírůstek se dá alespoň hrubě propočítat s přihlédnutím k ročnímu kolísání dle potravy, počasí, věkové skladby medvědic v lokalitách a dalších aspektech. Za ČSSR plán odstřelu redukoval ročně cca 50 ks, a to podle potřeby i v obou pohlavích i vzhledem ke stáří jedinců.
Zákaz lovu medvědů vytvořil sice rostoucí populaci, což bylo jistě plánem ochranářů, ale projevil se velice zle v kvalitě, věkovém rozvrstvení a chování medvědů. Ještě hůře se projevilo pytláctví, které dorostlo do nehorázných stavů a je jaksi tiše tolerováno ze všech stran. Jenže kde se pytlačí? Nu, u kontejnerů a mezi problémovými medvědy to není. Pytlačí se daleko v odlehlých lesích, v dolinách kde v noci už žádného člověka mimo lovce nepotkáte. S touto praxí může mít často do činění i policie, odkud se také rekrutují novodobí lovci, a také různé složky lesnických a horských institucí, kteří mají do lesů volný vjezd. I z tohoto důvodu nikdo na konkrétní čin nepoukáže. Právě touto cestou se ulovení medvědi často dostávají z lesů.
Přitom staří medvědi z odlehlých dolin dávají populaci pravidla, redukují stavy mláďat, dovedou se o sebe postarat bez parazitování na lidských odpadcích nebo polních plodinách. Lidem se dokážou obloukem vyhýbat.I medvědice, která vychová potomky v hlubokých lesích je neučí nic špatného, a měla by být striktně chráněna. Naopak medvědice, obvykle mladá, která učí své potomky konzumaci odpadů na okraji dědin sama neumí hledat potravu v lese a jiná už nebude. Medvíďata se to naučila od matky a to je pro ně jednou daná zkušenost, které se budou dále držet. V dospělosti bude taková samička opět učit medvíďata na tento zdroj potravy a v lese se pak nemůžou uživit. Nevědí, kde během roku potravu v horách hledat, zato u popelnic je stále něco k snědku. Samec, který se vyvine z medvíděte naučeného na lidský odpad už také jiný nebude. Je pak snadné odhadnout, že v jeho dospělosti při hledání potravy kolem lidských stavení vznikne vážný problém. To samozřejmě platí i u „popelnicové“ medvědice, která bude mít pocit ohrožení medvíďat.
Neříkám to vůbec rád, ale redukční odstřel s nutnou dokumentací právě a výhradně na těchto jedincích je jediné správné řešení. Může se tak snížit početní stav hlavně mladých a na lidi navyklých medvědů. Vzroste tím postupně i obava medvědů z lidí a lidských objektů. Částečně se uspokojí ohromná poptávka po odstřelu medvědů lovci. Nesmí se pak opravdu střílet staří a bezproblémoví jedinci v odlehlých lokalitách. Je vhodné stanovit hranice výskytu a vhodné lokality, mimo ně povolit řízený odstřel s jasnými pravidly.
Jenže, po prolomení zákazu lovu, ke kterému se pod tlakem medií valem schyluje, se velmi pravděpodobně stane následující:
medvědi se začnou lovit plošně hlava nehlava s požehnáním medií. Už dnes většina z lovců žádná pravidla nectí a „když je třeba medvěda redukovat, tak jupíííí.“
Dost lovců jsou břídilové a na lov medvěda nejsou mentálně nastaveni. Tím i z rozrušení dojde vzhledem k zvýšenému počtu pokusů o lov také k zvýšení počtu postřelení medvědů. Postřeleného medvěda bych potkat nechtěl, i když medvědy fotím roky rád. Dvakrát jsem narazil na postřeleného kance a ani to není žádná sranda. Tím logicky dojde ke střetům s turisty nebo občany, klidně i v obci. Postřelený medvěd člověka napadne mnohem častěji, než jen nějaký zevloun u cesty. Tím se objeví časté napadení člověka v mediích a tím se následně nastartuje vyšší kolo hysterie kolem medvědů a ještě větší tlak na lov – tím další postřelení a už to frčí...
To znamená, že snaha snížit smysluplně medvědí populaci, předně kolem popelnic a obcí, jako ochrana před možnými útoky šelmy povede přesně k opačnému. Počet útoků, a to i fatálních, bude růst podle křivky lovu – procentuální nesmrtelné poranění medvěda. Je to otázka nejen mentální připravenosti lovců (řada z nich střílí jen z bezpečí posedů nebo aut), ale ve stejné míře i vhodnosti použité zbraně, potažmo munice. Rozhodně tím vším každý lovec nedisponuje.
Jak jste z úvodu asi zaznamenali, Ochrana přírody řeší přednostně poněkud jiné zájmy. Tento palčivý problém s medvědy, proti tlaku lovců a médii, nejspíš úspěšně nevyřeší. Otázka lovu medvědů by přitom z logiky věci měla být jedna z priorit. Zatím se jim však velmi daří popudit společnost rozložením státních lesů a majetkovými nároky, míst toho, aby měli jasnou, použitelnou a fundovanou koncepci k řešení medvědí populace a dalších objektivních obtíží v jejich kompetenci. V kompetenci, kterou si vydobyli právě na státních lesích, které za své působení na medvědí populaci a lov zdaleka nezpůsobily tolik vážných chyb. Nejhorší na tom všem je fakt, že právě nekompetentní snaha ochrany přírody v brzké budoucnosti bude, k velké radosti lovců, spouštěčem velkého teroru na medvědí populaci.
„Budou tedy chránit do posledního medvěda!“