Michal Tuška: fotograf volné přírody
Dovolená na Muráňské planině.
Prší. Jsme na dovolené. Někdo by byl asi bez nálady, ale nám je opravdu dobře. Už týden se s ženou pohybujeme po Slovenském rudohoří. Počasí je v podstatě perfektní. V noci je až na pár bouřek jasno a přes den se honí mraky. Když žádný nezavazí, sluníčko peče, co to dá. Pokud se chvíli neukáže, je cítit chladnější horský vzduch.
První část dovolené jsme prožili na lesnické chatě Varta pod Klenovským Veporom. Nyní jsme se přestěhovali na naši oblíbenou chatu na Muráňské planině. První chata letošní dovolené stála na pramenné loučce a o vodu nebyla žádní nouze. Tím také o hygienu a chlazení potravin. Tady je to jiné. Planina je vápencová deska, kterou horotvorné pohyby kdysi vyzvedly do výšky okolo tisíce metrů a na planině je o vodu nouze. Nejbližší pramen je asi šest kilometrů daleko na hřebenových loukách s příznačným názvem: "Na Studni".
Všechnu vodu si sem musíme dovážet. Tedy pokud nezaprší. Právě z tohoto důvodu jsem za deštík rád. Máme už dost na běžnou potřebu. Na pití a vaření vozíme dvacetilitrový kanystr. Obvykle také do výbavy na planinu patří přenosná sprcha s černým vakem na vodu. Tentokrát jsem ji ale zapomněl. Nevadí, letos to máme i s koupáním. Skoro s vanou. Na louce je ocelová nádrž na vodu, s minimálně kubíkem vody. Není podstatné, jestli jiítolik napršelo nebo ji sem občas vozí chovatelé pro pasoucí se stáda muráňských koní. Koně tu zrovna nejsou a voda je čistá. Stačí pak jen smaltovaná konev k polévání, jediná větší zdejší erární nádoba, a o základní hygienu je postaráno. Co si víc můžeme přát?
Venku se ochladilo a obloha je zatažená. Sedíme vedle krbových kamen, odkud se line příjemné teplo. Není třeba vytápět celou chatu, topíme spíše pro potřebu sušení hub. Přesně tak jsem si tuto dovolenou vysnili. Termín je výborný na první houbovou sezónu po dlouhém suchém období, kdy několik let houby téměř nerostly. Letos prší často, je teplo a navíc je i dobrá pozice měsíce. Po novu začíná dorůstat, což houbám svědčí.
Ideální čas na přepisování dílčích zápisků denních zážitků zaznamenaných mobilním telefonem do přenosného počítače. U sklenky dobrého vína - pohodová dovolená.
... ... ...
Ranní paprsky zalévají protější stěnu lesa. Nad loučkou fouká vítr a maskovací síť, zavěšená pod skupinkou nízkých smrků, se co chvíli vzdouvá v nepravidelných vlnách. Dmout se, ovšem už definitivně, přestal hrudní koš mladé laně. Leží asi padesát metrů od mého maskování na okraji loučky, nedaleko skupinky nízkých smrků. Před dvěma dny ji tu strhl silný vlk. Domnívám se, že byl sám. Napovídá to jen jedna velká rána na krku a potom otevřený bok a minimum sežraných vnitřností. Na hřbetu ani kýtách další poranění není. Navíc, na nedaleké blátivé cestě jsem našel jen jednu stopu silného vlka ve stopách tlupy vysoké. 
Tudy přišel na loučku po stopě laní. Vlk zkonzumoval zjevně jen srdce, játra a část plic, trávícího systému se nedotkl. Pokud by tu bylo vlků víc, jistě by zanechali více poranění a zkonzumovali výrazně více z ulovené zvěřiny.
Dříve, či později se tu objeví další strávníci, kteří zkonzumují, co jim vlci nechávají k vylepšení jídelníčku. To je důvod, proč jsem uvítal nález laně. Večer před jejím skonem jsem si loučku vybral pro první pokus fotolovů v této lokalitě, právě pro nadějný počet čerstvých stop jelení zvěře.
Na tuto lokalitu jezdíme se ženou už několik let. Je to odlehlá část Muráňské planiny, která není obvykle nijak přehnaně navštěvovaná turisty. Planina je posetá udržovanými loukami, obklopenými starými lesy. Na jedné z nich stojí stará zděná chata. Z její terasy je nádherný výhled a už několikrát jsme tu večer a v noci slyšeli vytí vlků. Obvykle za šera ráno vyrážím na nadějná místa ve snaze vyfotit zdejší zvěř, a především šelmy. Stejně tak s večerem se vydávám na vytypovaná místa podle nalezených stop a okolností. Torzo laně nabízí velmi solidní šanci k pořízení fotek predátorů. Stopy nočního dramatu, po mém odchodu z loučky, jsem objevil druhý den v poledne a tak další volba byla jasná. Jde jen o štěstí, místo krmení šelem i dravců je jasné, nyní to záleží jen na okolnostech jako je pohyb větru, moje schopnost nepozorovaně přijít k maskování a trpělivosti. Přicházet za šera do míst, kde může, a časem určitě bude, hodovat medvěd, je docela adrenalin. Zvláště, když nenosím žádnou zbraň. Našel jsem si proto mezi stromy koridor, kterým je vidět torzo laně dřív, než přijdu až na okraj lesa. Pokud by laň zmizela, bylo by jasné, že si ji medvěd zatáhl do blízké smrčiny, kde pak v klidu hoduje. To by byl jasný signál k ústupu. Vyrušit medvěda uprostřed hostiny je hodně hloupý tah. Večer je to obdobné, jen s tím, že medvěd přichází ke kořisti proti větru a logicky tedy přijde v zešeřelém lese někde za mými zády. Nepříjemná je především ta skutečnost, že k okraji lesa chodí neslyšně.
Vlci ani rys reálnou hrozbu nepředstavují a nepředpokládám větší komplikace. U medvěda je špatné jen to, když do větru nesoucího pach člověka šelma vstoupí až v těsné blízkosti zdroje. Intenzitu, a tím i stupeň nebezpečí umí vyhodnotit, náhodný pohyb člověka pak v jeho těsné blízkosti může vyprovokovat obranný útok. Z tohoto důvodu se snažím sedět klidně, bez zbytečných pohybů. Naopak, před odchodem je potřeba o sobě dát patřičně vědět. Ne však tak, aby to vyhnalo šelmy až za kopec a další pokus by byl jen mrháním času.
Ale zpátky k vlkům. Pokud je potravy málo nebo jde ji o rodinu s vlčaty budou se k ulovené zvěři vracet, dokud nezbudou jen velké kosti. V opravdové nouzi však ani ty. Vlčí trus v době nouze je viditelně plný srsti a je světlý velkým podílem vápenatých složek kostí. Vlci v těžkých podmínkách sežerou vše. Naopak, v době hojnosti, což je léto plné mláďat a méně pozorné zvěře na bohaté paši, obvykle sežerou jen vybrané lahůdky. Vypadá to jako mrhání a lidé to často hodnotí špatně. Je to ale standardní regulační proces pro udržení silné a zdravé, nepřemnožené populace spárkaté zvěře a tím i ochrana lesa před přemnožením býložravců. Pokud jelení zvěř není rušená, pak leží u nejlepšího zdroje potravy, dokud ho nezdevastuje. Zvláště pak měkké dřeviny jako jívy, vrby a jim podobné má v oblibě. Dovede je doslova vymýtit z krajiny. Vlci by v našich podmínkách velmi přirozeně redukovali i špatným lovem přemnoženou černou zvěř.
Zbytky po vlčích lovech naopak slouží pro krmení širokého spektra dalších predátorů všech velikostí. Ke zbytku se v hojnosti už nevrací a uloví si další dle potřeby. Někdy se mohou dostavit slabší jedinci vlčí populace, kteří v létě žijí odděleně od hlavní smečky. V tuto alternativu tu doufám. Rys se na mršinách obvykle živí jen v nouzi a jeho hodování na zvěři je lehce čitelné. Požírá především svalovinu a okraje ran jsou ostře ohraničené. Maso ukusuje, netrhá. Podle čerstvých stop se tu často promenádují i kočky divoké. Ty jsem ještě nikdy nezahlédl a potenciálně se k mrtvé lani mohou přiblížit také. Navíc chodí běžně i za světla, což by mi v pěkném ranním či večerním světle přišlo velmi vhod. Nejběžnějším strávníkem jsou však krkavcovití. Jejich hodování přiláká ostrý zrak dravců a na jejich vrcholu také orly. Ti tu kroužívají nad kopci každý pěkný den.
Sedím pod maskovací sítí na malé sedačce, která je součástí mého batohu. Mám ji tak všude s sebou. Není příliš pohodlná, ale nabízí vyhovující výšku právě k hledáčku fotoaparátu na stativu. Abych se moc nevrtěl, píšu si často podobné texty na dotykové klávesnici mobilu. Jednak tak vyplním čas čekání a jednak se psaním dostávám do pohodové emoční vlny. Je to důležité pro uklidnění. Nervozitu zvěř na menší vzdálenost dobře vnímá. Zatím je kolem mrtvo, při mém příchodu jsem zahlédl odlétat nějakého dravce a tak doufám, že se brzo vrátí. Na medvěda to také moc nevypadá. Včera jsme se ženou obešli celý kopec po blátivé dřevařské cestě a nenašli jme žádnou stopu medvěda. Dřevaři tu jezdili před desíti dny a víme tedy že od té doby tu pravděpodobně medvěd neprošel. Ne všechny stopy ovšem musí být vidět. Loni jsme na stejné cestě v podobném termínu měli pravou přehlídku medvědích stop a žena od té doby nemá tuhle, místy dosti nepřehlednou, cestu v lásce. I tentokrát prohlašovala, že už sem nepůjde. Vztah k této procházce naštěstí včera vylepšilo množství krásných hřibů, které jsme na zpáteční cestě zkopce nacházeli. Jeden hřib byl snad největší, co jsem kdy viděl. Byl impozantní, ale už jsme ho v lese nechali pro jeho hlavní poslání – vypustit do okolí ohromný obsah svých výtrusů.
Naopak pro mě je tato vlhká a jílová cesta otevřená kniha a procházka po ní povinná četba v tom dobrém slova smyslu.
Sluníčko pomalu stoupá po obloze a jeho paprsky se plazí loukou k torzu laně. Přeletělo káně a z opačné strany louky se hašteřivě ozývají sojky. Nejdéle trvá, než se k potravě odváží první hladovec. Postupně jich pak přibývá a nakonec může dojít k pranicím všech zúčastněných. To je ideální příležitost pro fotografy jednak pro akční děj a jednak pak už zvěř sníží ostražitost vůči okolí.
Žeberní kosti otevřeného hrudního koše se rozsvítily prvními paprsky slunce. Ne, zatím tu nic velkého nehodovalo, jen na žebrech jsou patrné stopy krmení nějakého dravce. Zjevně ten, kterého jsem nechtě vyplašil při příchodu. Podle části žeber, která je pečlivě obraná to vypadá na orla. Nebyl nijak velký, ale mohl to být samec. Ten je z páru výrazně menší. Medvěd tu určitě nebyl, ale jeho příchod je jen otázkou času. Pach zdechliny cítí na kilometry. Je s podivem, že do takovéto potravy se obvykle dá jen starší medvěd. Mladí se naopak místu s padlinou obloukem vyhnou. Pokud už medvěd k padlině dojde, nikdy ji nekonzumuje na místě. Vždy ji odtáhne do nejbližšího porostu a tam pak v klidu hoduje. Dospělý medvěd odtáhne krávu nebo koně, má nepředstavitelnou sílu. Z tohoto důvodu se dřív na místech lovů přivazovala návnada – újeď k pařezům a kůlům.
Muráňská planina, jak už jsem v úvodu popsal, je krasový útvar. Jsou tu hojné závrty, což je trychtýřovitý propad v loukách, kudy odtékají dešťové srážky někam do podzemních labyrintů, aby se později formou vyvěraček voda objevila dole, pod planinou. Proto tu na plošině v podstatě potoky téměř nikde netečou. Jeden menší závrt je právě za laní a je to první logický úkryt pro hodování medvěda. Nic jiného nemá sílu tam naštěstí laň odtáhnout. Kdyby však medvěd hodoval v dolíku za smrčky, bylo by nebezpečné se jen k mému krytu přiblížit. I lovci k újedím přicházeli často na hranici svých psychických možností a to mají vždy výkonné zbraně. Já nosím jen speciální sprej na medvědy. Doufám, že ho nikdy nebudu potřebovat…
O půl šesté večer jsem se opět nasoukal pod maskovací síť. Ráno mi nepřineslo žádný zážitek a tak jsem se vrátil na chatu a se ženou prošli přes den další okolní kopce. Při večerním příchodu nebyla v koridoru průhledu patrná žádná změna. Jen dva krkavci odletěli z protilehlé stěny lesa. Jejich pozornému zraku můj pohyb nemohl uniknout. Chodím s předstihem a je ještě dosti času, aby se do večera mohli vrátit. Oteplilo se a vane jen lehký vánek přímo proti mému maskování. Stín lesa se pohybuje opačným směrem, než ráno. Právě mi přikryl torzo laně, na kterém bylo ještě za slunce dobře patrné bohaté hodování krkavců. Loučka před laní je naopak v plném slunci a ostré světelné rozhraní by dobrou fotku stejně nedovolilo. Je tedy zase čas psát. Ještě tak hodinu musím čekat, zvěř obvykle nechodí za přímého světla. Je tu ale živěji, než ráno. Drobní ptáci poletují okrajem lesa, jsou tu zase sojky a z louky, někde nedaleko, slyším cvrčka. To mi už poslední roky moc nejde a slyším už jen ty co hrají forte. Pokud se v lese ozývá pestrá směsice zvuků, je vše v pořádku a opatrná zvěř tento stav citlivě vyhodnocuje. V hrobovém tichu se necítí dobře a obvykle za světla nevychází. Stejně tak silný vítr překryje přirozené zvuky lesa a zvěř bez této informace je mnohem méně důvěřivá. Dnes je to ale v pořádku a šance se tím zvyšuje. Ani tento stav mi však za pěkného slunce šanci na fotku nakonec nedal. Poslední paprsky již na loučku nedosáhnou a zapadající slunce už jen rozsvítilo vrcholky smrků někde nade mnou. Večerní chlad už čeká na svou příležitost ve stínech lesa a začíná zlehka zaplavovat zešeřelou loučku. Chladný vzduch proudí směrem k mému krytu. Zřetelně v něm cítím pach mrtvé laně. Pokud tu někde číhá medvěd, přijde houštinkou smrků za mým maskováním. Najednou se kousek za mnou ozval křik vyplašeného kosa. Pak zase dlouho nic. Další kos se ozve o něco dále na bočním okraji loučky. Vzdálenost je pod sto metrů. Na chvíli asi psaní odložím, bude lépe sledovat reálnou situaci.
Přilétl i jeden krkavec, druhý krouží vysoko na obloze a nervózním hlasem informuje partnera. Ten slétl na nižší větev okrajového smrku a pozoroval bedlivě okolí laně. Pomalu otáčím teleobjektiv jeho směrem. Po chvíli se rozhodl slétnout k lani, ale na zemi nepřistál. Něco ho zradilo, ale nebyl to můj pohyb optiky. S křikem odlétl a připojil se k partnerce nad lesem. Po chvíli odletěli. Je pravděpodobné, že se přes den nakrmili dostatečně a že nemají potřebu riskovat s plným břichem pomalý odlet, navíc mohli vidět něco, co jsem já neměl v šeru lesa šanci spatřit. Pravděpodobně však přiletí opět ráno, až jim vyhládne. Tedy, pokud si do té doby laň nepřivlastní medvěd.
V lese se rozhostilo napjaté ticho a světla valem ubývalo. Cesta na chatu trvá sice jen čtvrt hodiny, ale za tmy je dosti nepříjemná. Pro dnešek to balím. Zítra je také den a pach laně se zatím dostane k čichovým buňkám dalších šelem. Každým dnem tak šance roste.
Další ráno jsem docházel k loučce s napětím. Bylo vlhko a dalo se jít velmi tiše. Chladný vzduch teče z rána z kopce a tak vás zvěř nad vámi nemůže navětřit. Pomalu jsem se natáhl do koridoru mezi smrky a snažil se v šeru rozeznat torzo laně. Můj zrak ho nemohl objevit, čímž se hladina adrenalinu začala rychle zvyšovat. Opřel jsem se zády o kmen smrku pro uklidnění smyslů a splynutí kontury a poslouchal jsem, jestli neuslyším typické zvuky praskání kostí a trhání masa. Fakt, že nic neslyšíte, není nijak podstatný. Mohli jste svým příchodem na sebe nějak upozornit a medvěd pak bedlivě pátrá po příčině pohybu či zvuku, než se dá zase do hostiny. Po chvíli napjatého čekání jsem rozeznal kosti hrudního koše laně, trčící na původním místě. Medvěd tu tedy ani dnešní noc nebyl. Došel jsem posledních dvacet metrů ke krytu a vklouzl pod maskovačku. Původní napětí opadlo a byl jsem spíše zklamaný, že se mi tak nadějná šance postupně vytrácí. Zbývají ještě dva dny, tedy maximálně tři pokusy. Poslední ráno už časně vstávat nebudu.
S rozedněním jsem nabyl optimizmu párem kroužících orlů. Ten však netrvalo dlouho. Po jediné kamenité cestě, která sem vede a na loučce končí, přijíždí terénní auto. To je věc, která se mi děje mnoho let a důsledně mi kazí připravené možnosti. Auto vydává bouchavý zvuk, který musí být slyšet daleko za kopce. Projíždí asi třicet metrů kolem mého maskování a prostředkem loučky se otáčí. Má za sebou vozík a na něm je hromada lesnického harampádí, generující ohromný rachot. Auto projíždí několik metrů kolem laně, ale osádka vozu ji nezaregistruje. Auto se otočí do protisměru a zastaví u hromady připraveného dřeva k odvozu. Z vozíku vytáhnou motorový postříkovač, nahodí motor a z trysek se valí jemný smrtící aerosol na hmyz ukrytý v kůře napadených vytěžených stromů.
Tak dnes taky nic!
Večer jsem zvolil jiný směr a vyfotil laň a její dva kolouchy. Nebylo to právě z blízka a tak jsem jen vyplnil položku: „statistika“. Nemělo cenu loučku opět rušit. Pach z postřiku zcela stačil k odrazení všeho živého.
Poslední ráno opět trčím pod maskovačkou, ale není tu nejmenší stopa změny. Laň jako by vypadla z jídelníčku. Je docela možné i pravděpodobné, že vlci mezi tím ulovili další zvěř a její torzo může být na příhodnějším místě, kde není pach chemie ani člověka.
Za dvě hodiny balím a pro jistotu obcházím okraj louky a prohlížím torzo laně. Ne, velká šelma se tu neukázala. Když jsem přišel na opačnou stranu loučky, kde vychází rozježděná dřevařská cesta, našel jsem čerstvou stopu medvěda. Procházel krajem lesa a cestu zde přeťal. Měl určitě přes sto kilo a určitě cítil mrtvou laň. Zjevně ho ovšem zradil pach postřiku. Zmapoval situaci a stopa se na opačné straně loučky opět ztratila v lese. Byl jsem nakonec vděčný za pár fotek čerstvých stop a ujištění, že medvědi o lani ví. 
Po snídani na chatě jsme se opět vydali na procházky okolními kopci a objevili jsme další krásná místa na focení. Večer, jako většinu posledních dní jsem s batohem na zádech a fotoaparátem v ruce stoupal k loučce s torzem laně. Tentokrát jsem doufal, že medvěd opravdu přijde. Místo i laň jsem našel opět beze změny, ale s tím jsem tentokrát počítal. Když se začalo šeřit přilétla na protější smrk sova – puštík bělavý. Něco ji zaujalo v trávě a tak mi dělala asi půl hodinu společnost. Na pěknou fotku to bylo příliš daleko, tak zase jen něco do statistiky „viděl jsem“. Puštík posléze odlétl a zůstalo jen podivné ticho a napětí, které by šlo krájet. Nehnul se ani lísteček. Žádný zvuk ani šelest. Nepípl ptáček. Šero houstlo a já cítil, že bych měl odejít dřív, než se ve tmě za mnou objeví medvěd. Na druhé straně jsem v jeho příchod několik dní doufal. Dilema bylo silné. V momentě, kdy jsem pochopil, že na fotku už to stejně nebude jsem klidně vstal a začal balit maskovací síť. Po chvíli, když by i hluchý medvěd věděl, kde přesně jsem, bylo definitivně po akci "Laní újeď". Cestou k chatě jsem přemýšlel o celé situaci a dumal, jestli laň byla úžasná příležitost, nebo jen mazané svedení z jiné cesty, kterou bych byl býval šel, nebýt jejího nalezení.
Co do úspěchu, vzhledem k vynaloženému času a riziku, byla totiž akce Laň jen slepou uličkou.
Druhý den ráno jsme zabalili věci a dovolenou ukončili. Strávili jsme na Rudohoří dalších deset krásných dní. Při odevzdání klíčů na lesní správě jsem o lani na loučce řekl správci. Když jsem se později bavil telefonicky s horárem, laň tam po dvou dnech už nenašli...