Michal Tuška: fotograf volné přírody
Neznalost…?
Občas se dostávám do kontaktu s lidmi, kteří mají vystudované lesnictví nebo jsou mnoholetí zaměstnanci v lesnictví. Obvykle jsou zároveň i lovci. Na rozdíl od těchto lidí je moje vzdělání elektrotechnické.
Kdysi dávno, v době kdy mladý člověk uvažuje o svém povolání, jsem měl dilema zda se vydat na lesnickou cestu, nebo se věnovat elektronice. Můj o mnoho let starší přítel lesník mi v tomto rozhodování svou radou hodně pomohl. „ Elektronika je perspektivní směr a přírodu si nechej jako koníček. Znám tvůj vztah k přírodě a mnohé praktiky lesnické praxe by tě brzo postavily před volbu plnit plán nebo pracovat pro přírodu.“ Znal jsem z jeho praxe drobné „protestsongy“ kterými si kompenzoval značnou nevoli plnit mnohá nesmyslná nařízení. Příkladem byl třeba „pamflet“ lesprojektu, který musel vyset v každé lesnické kanceláři. Bylo to desatero, proč je bříza největší nepřítel lesa. Na základě této nesmyslné teze byli lesníci sankcionováni, pokud kontrola v jejich revíru objevila tento nežádoucí strom. V jednom odlehlém koutě polesí si dovolil ušetřit několik těchto vzrostlých stromů, aby se mohl chodit posadit do jejich stínu a v mechu pod nimi nasbírat pár kozáků a křemenáčů. Nemá smysl tu rozepisovat mnohé důvody, proč tento přírodu opravdu milující člověk ve středním věku dávno ztratil iluzi o svém povolání.
Byl to ale jeden z mála lesníků, kteří přírodou opravdu žili. Zajímalo ho vše v lese od nejmenšího hmyzu po největší zvěř. Stejně tak se orientoval v botanice a dendrologii. I když se tu bavím o době hlubokého socializmu, kdy cestovat do zahraničí bylo téměř nemožné, nekončil jeho zájem a znalost přírody jen tím, co nabízela naše příroda. Byl fascinovaný tropy i oceány. Vždy jsem si vážil šíře jeho vědomostí i jeho vlivu na můj vztah k přírodě. Na těchto základech se pak začalo odvíjet i moje poznávání přírody, hledání souvislostí a vzájemného působení. Ano, má současná znalost přírodních dějů je založena na základech lesníka, padesátiletém vlastním zkoumání dějů a souvislostí a v neposlední řadě velkém počtu nastudovaných atlasů, knih a dokumentů autorů, kteří byli v těchto otázkách uznávanými odborníky. Fakt, že jsem nebyl vystavený snaze lesnických škol vnutit mi názor, že les je tu především jako zdroj surovin, masa a ekonomických ukazatelů, považuji za ohromnou výhru.
A tady se vracím k původní myšlence a také názvu této úvahy. Když jednám s lesníky a lovci z úvodu článku, některé svým přístupem přímo irituji. „Jak se mají bavit s někým, kdo o přírodě nemá v podstatě ponětí? Elektrikář!!“ Občas mám štěstí na rozumnější lidi, kteří alespoň připustí, že musím o přírodě přece jen něco vědět, když o ní píšu a fotím volně žijící zvěř bez pomoci lesníků, lovců a jejich zařízení. Když jsem nedávno byl účastníkem debaty o přírodě v odborném kruhu, vyslovil jsem některé myšlenky, za kterými si stojím. Vyvolaly však vlnu nevole a snahu omluvit mé myšlenky neznalostí. Jednalo se o jelení říji. Osobně mi velice vadí přístup k lovu jelenů právě v tomto období. Jelen je součástí přírody a vzali jsme mu jeho přirozené prostředí, i jeho přirozenou dobu aktivity – jde o denní zvěř z otevřených nížin a podhůří. Zbyla mu tedy pro život jen noc a to ještě v horských a podhorských lesích. Když vezmeme v úvahu fakt nočního vidění lovců a vývoj a dostupnost termovizí, pak už nemají klid k životu nikde a nikdy. To však lesníky a hlavně lovce nijak netrápí. Co považuji za opravdu obludné je snaha odlovit nejhodnotnější jeleny již koncem srpna a začátkem září, kdy vlastní říje díky nepřipravenosti laní ještě ani nezačala. To vše jen proto , že staří jelení se do říje vrhají jako první a díky svému „poblouznění“ ztrácejí opatrnost. Právě na počátku říje, kdy jeleni teprve říjné laně hledají je také nechrání opatrnost laní, jejíchž smysly jelena v harému vlastně chrání. Nikdy nepochopím zcela nepřírodní potřebu zastřelit ještě před říjí co nejlepšího jelena a jeho parohy přitlouct nad krb do loveckého salonu. V neposlední řadě za tento „hrdinský čin“ získat ještě medaili! Nač je zastřelenému kapitálnímu jelenovi ještě před začátkem rozmnožování taková medaile opravdu nevím. Pro lovce je to ale dle mého opravdové vysvědčení o jeho nepochopení a necitlivosti k přírodním dějům. Horší než zlatá tedy už ani být nemůže!
Tady jsem se taktně dozvěděl o své neznalosti. Předně, dle studií je prý nositelkou genetické výbavy pouze laň. Na jelenovi tedy nezáleží. Potom mi ovšem uniká dřívější snaha o dovoz jelení zvěře východní formy z Karpat. Tito jeleni jsou celkově větší, ale především mají i silnější paroží.
V chovu se tento dovoz genetického materiálu projevil výrazným zlepšením kvality jelení zvěře u nás. Bylo to v době, kdy chov byl opravdu prioritou a snahou o co nejsilnější populaci potažmo trofeje. Dnes je prioritou lov a ekonomický přínos této činnosti. Mnoho let sleduji každoroční přehlídky trofejí a s jistotou se dá říci, že kvalita trofejí rok od roku klesá. Zato „zlatých“ jelenů ulovených pře vlastní říjí stále přibývá. Tendenční prohlášení o tom, že kvalita jelena nemá vliv na další generaci prostě přijmout nemůžu. Tento „vědecký“ nesmysl tu je jen a právě pro zdůvodnění zcela nevhodného způsobu odstřelu dominantních jelenů před říjí. Příroda tu tisíce let tvořila způsoby rozmnožování všech živočichů. Hodně často se k rozmnožování touto přirozenou cestou dostávají ti nejsilnější a nejzkušenější samci, kteří svým přístupem prokazují své schopnosti a přednosti k rozmnožování. Kdyby bylo dle uvedené teze jedno, jaký jelen se do říje zapojí, jistě by nebylo nutné nosit paroží a mít mohutnou a silnou postavu. Nebo si snad opravdu někdo myslí, že se s tímto přístupem příroda babrala zbytečně? Kdo se snaží pochopit ohromnou a vyladěnou cestu přírodního vývoje musí pochopit, že tu jde opravdu o statisíce let. Tendenční „Vědecká studie“ o nepotřebnosti silných jelenů v dědičném procesu (jen pro snahu vlastnit kapitální trofej) asi tisíce let vývoje za posledních pár let nepředělá.
Hned další položkou mé neznalosti je zjevně problematika početních stavů zvěře vzhledem ke škodám na lesních kulturách. Má neznalost je tedy jen z pohledu lesnictví a tedy myšlenky, že les je dřevní hmota a plán. Má znalost však zcela přehlíží tyto přístupy a ptám se, jak to chtěla příroda? Jen pro pořádek, příroda nezná pojem lesní kultura! Příroda nevytvořila cokoli speciálně pro člověka. Nic mu nedala a rozhodně neměla zájem, aby tu cokoli organizoval, řídil, plánovat a drancoval. To je náplní učiva lesnických škol a proto je debata o těchto otázkách jablkem sváru mezi přístupem příroda vs komerce.
Mám jednu malou výhodu. Do lesů chodím už více jak padesát let. Les se za tu dobu hodně změnil, i když z pohledu přírody je to jen malá epizodka. Poslední desetiletí se stále omílá jedna mantra, a tou je přemnožená zvěř. Nikdy to není plošný problém, vždy jde o konkrétní oblast. Vždy se však toto tvrzení bere jako globální pravda. A je to především lovci šířená dezinformace pro obecnou podporu lovu. Má výhoda spočívá v tom, že nemusím poslouchat nesmysly o tom jak to se zvěří je, ale v dosahu mého zájmu vím poměrně přesně jak se stav zazvěření za těch padesát let mění. Mladí lovci nemají tušení kolik spárkaté zvěře kde před těmito lety chodilo a tak opakují, co jim kdo řekne. Znal jsem režijní honitby, kde početní stavy zvěře opravdu devastovaly les. Od té doby se tu vystřídalo několik nájemníků honiteb a stavy zvěře jsou pod stále omílaným přemnožením již dávno žalostné. Tak je to na mnoha místech, kam jsem rád jezdíval. Extrémní a nezřízený lov v jedné této lokalitě dospěl tak daleko, že černá zvěř tu prakticky vymizela, a z jelení zvěře je tu s bídou třetina. Intenzivním lovem se však černá zvěř přesunula o pár desítek kilometrů dál mezi obce, kde páchá značné škody a je jen s obtížemi lovena.
Když se podíváme na škody páchané zvěří v lesních porostech je to zase o nerovnováze v přírodě. Evoluce počítá s kolísáním dle příležitosti. Vše má v hierarchii přírody své místo. Není tu žádná „škodná“ ani „plevel“. Když se cokoli přemnoží, následuje přemnožení konzumenta. Když vlna opadne zajde přemnožený konzument, hlady nebo nemocemi. Rovnováha v přírodě nepracuje synchronizovaně, ale se zpožděním. Častá tvrzení typu: spárkatá zvěř je přemnožená vyžaduje jen jedno- přemnožení predátorů nebo choroby. Když se objeví vlk v přemnožené spárkaté populaci zvěře, hned jsou lovci „na nervy“ a začnou vlka pronásledovat jako největší „škodnou“ a nijak nevadí, že jde v současnosti o chráněný druh. Právě černá zvěř je od přírody velmi plodná, protože představuje podstatnou položku potravního řetězce vlka. Vlk tedy velmi dobře eliminuje proklamované přemnožení spárkaté zvěře. Proč tedy taková hysterie při objevení ostatků ulovené zvěře? Vlci v přírodě nenechají ležet jelení zvěř na jednom místě a devastovat okolní les. Účastnil jsem se několika zimních sčítání šelem v Beskydech a na Malé Fatře. Podle stop vlčích ochozů obcházejí s dobrým větrem mladiny a pokud je tu přítomná zvěř pokusí se ji ulovit. Představa, že se spárkatá zvěř raději nepohybuje aby se neprozradila a devastuje ve vlčím obvodu intenzívně jeden porost je mylná. Vlk za noc uběhne 30km, ale často i mnohem více. Jde s dobrým větrem a zalehlou tlupu zvěře cítí na stovky metrů. Pokud je vlků více, nemá zvěř šanci se někde delší dobu schovat. Znám tuto situaci ze slovenských hor, předně z hřebenů Rudohoří. Tady je vlků dostatek a porosty nejsou jelení zvěří nikterak výrazně poškozené. Navíc je tu ještě zdravý a úživný les a vlky redukované stavy jelení zvěře nepředstavují vážné škody.
Jakou škodu působí spárkatá (přemnožená?) zvěř? No to je právě ten problém. Pro ekonomiku a komerci může zvěř opravdu vytvořit značné škody. Tady je tvrzení o mé neznalosti určitě na místě. Nevím jaká procenta se v kterém typu lesa vykazují za poškozené, nevím kolik je na těchto tvrzeních pravdy, kolik by ubylo, kdybychom nepotírali všechny formy šelem a dravců, kolik škod zaplatí stát, kolik pojišťovny ale vím, že lovecká sdružení se nijak nepřetrhnou. Velmi často se škody řeší postřílením a prodejem zvěřiny, protože to je ta pravá zábava! „Ne se starat jako staří lidoví myslivci, ale pro lov jsme zaplatili nájem honitby.“ V tomto přístupu mám jasno a nerad bych tu psal fakta která znám.
Když se však na okus zvěře podíváme z pohledu potřeby zdravého lesa, pak jsme najednou zcela jinde. Co je totiž zdravý les? Rozhodně ne kulturní les. Lesní úsek který má stejný datum výsadby, i když už to snad nebude monokultura, je pořád umělý les. Přírodní les vzniká jinak, kašle na plán zalesnění, na přírůstky a výtěžnost dřevní hmoty, zcela nepotřebuje vytáhlé rovné a bezsuké hladké kmeny. Právě naopak. Když proběhne semenný rok, je zaseto. Semena dopadnou různě daleko, do různých podmínek, přenesou je ptáci a další živočichové. Na vhodnějších místech se následně při vhodných podmínkách objeví spousta semenáčků. Mají různé startovní podmínky a tak rostou různě rychle. Podstatný je vždy kořenový systém. A právě tu je kupodivu zajímavý přínos poškození malých stromků lesní zvěří. Mladé výhonky jsou totiž šťavnaté a plné živin. Taky vytvářejí mlází a houštiny, kam ráda zvěř zatahuje. Má tu lákavou nabídku kvalitní potravy. Když zvěř několikrát poškodí terminální výhon stromečku, vlastně mu z pohledu přírodního lesa pomáhá. Kdo by se divil čím, rád vysvětlím. Ze semene vyraší sazenička a ta má dané místo „na slunci“. Prostě už se z daného místa nepohne. Aby mohla růst potřebuje příhodné podmínky o kterých tu psát snad nemusím. Aby vyrostl silný a zdravý strom je potřeba vytvořit silný kořenový systém. V kulturním lese se na tento stav příliš nedbá, sazenice má rychle a přímo růst do výšky, platí se za kmen a ne za kořen. Kořenový systém sazenic není vzájemně propojený s jinými sazenicemi a hlavně s jinými kořenovými systémy starších a starých stromů. Tím jsou zásadně ochuzené o mikroklima symbiotického prostředí těchto systémů. Kořen zásobuje strom živinami a vláhou, ale zároveň představuje stabilní základnu pro vzrostlý strom. Silný kořen rovná se i silný strom. Vytáhlý kmen se slabým nerozvinutým kořenem (často vyhnaný hnojením ), který se rychle dere za světlem je ideální komerční produkt. Zdravý les však nikam nespěchá. Napřed se rozvíjí kořenový systém a až následně a pomaleji roste kmínek. Když je jeho terminál poškozen i několikrát okusem, stromek nezajde. Jeho kořenový systém ale roste stále dál. Stromek vyrazí nové pupeny a najde si vhodný nový terminál. Kmínek tak roste pomaleji a má houževnatější strukturu. Než doroste do dvoumetrové výšky, rány po okusu se zahojí. Budoucí strom tak získal lepší kořen v poměru ke kmeni. Kmen i kořen je houževnatější a odolnější proti mechanickému namáhání. Stromek je lépe vyživován a má lepší (hlubší) přístup k vláze. Silný strom je odolnější proti škůdcům i houbovým chorobám.
Stejný děj je ovšem z pohledu lesníka katastrofou. Vyrostou pokřivené sukovaté kmeny, nevhodné pro dřevozpracující průmysl. Navíc se tímto poškozením výrazně zpomalí růst stromku. Tady je názorně vidět, že práce lesníka a přírody nemají společný cíl. Příroda buduje les silný a zdraví lesníci slabý a náchylný k potížím.
Nemyslím, že by v mých tvrzeních byla neznalost. Domnívám se, že neznalost přirozených a přírodních dějů spíše generuje lesnické vzdělání, protože před potřebou přírody zcela upřednostňuje komerční a ekonomické přístupy, v lovu navíc osobní vášeň před zdravým rozumem.
Zvažte sami...